Začalo to karafiátem

Tyhle tv inscenace už se dneska nedělají. Proč vznikaly ve své době? Důvodem bylo populární formou poučit diváka. Tak zněl požadavek vyšších kulturních míst zabývající se socialistickým pracujícím. Základem bylo vždy schéma, zde ochladnutí vztahu ze strany partnera a řešení. V reálu se vztahy rozpadají často bez dlouhých keců, diskusí, ale zde naopak proberou všechny možnosti. (10.07.2011)

"Žárlení je nesmysl !!" To jistě je, ovšem tahle inscenace rozhodně taky.. Důmyslná ?? Jistě, zhruba stejně jako většina Dudkových bakalářek.. Asi jako kapesník.. Proč kapesník ?? Protože mi bylo málem do pláče, ale ne když Nárožný krájel cibuli.. To jen z téhle podezřele plzákovské šmíry až po okraj plné skvostných herců, tedy především skvostně nevyužitých herců, pro situační komedii jako stvořených, na čele s tradičně geniálním Vláďou Menšíkem.. (15.01.2017)

Ani jsem nevěděl, že tato inscenace má i svůj první díl. To jsem se dozvěděl od kolegů zde. Není to bohužel ani v zajímavostech ani v Podobné. Nicméně já inscenaci nepovažuji za komedii. Nebo ne extra povedenou. Je sice skvěle obsazená - například Jitku Molavcovou člověk často v současnosti na obrazovkách nevidí a to ani v reprízách. Navíc Molavcová ve spojení s Menšíkem? Tak to je ještě originálnější. Ale právě i díky Miroslavu Plzákovi bych spíše řekl, že jde o takovou hranou manželskou poradnu let osmdesátých. Jo, to tenkrát nebylo tolik časopisů a už vůbec ne internet. A tak holkám musely stačit kamarádky. Dneska si ženská přečte dvacet, třicet článků - zase od ženských, většinou feministek, a hned ví, jak se mají chovat v manželství, v sexu a jak na chlapa. Dříve byly populární dámské časopisy, dnes sice také, ale už je válcuje internet. A tak se ženy chovaly podobně jako to můžeme vidět. Stačí jedna hloupá rada následovaná další a už se to míchá. A o tom právě inscenace je. Bohužel...právě karafiátem to začalo a pak skončilo. Od té chvíle se už jen manželé vzájemně navštěvují a své manželské problémy si vyřeší díky tomu. Ovšem na tom je jen málo vtipného. Ale až někdy budu ženatý, tak se pobavím, jak se manželství po dvaceti letech řešilo počátkem osmdesátých let. (15.03.2020)

Pokračování o dvanáct let starší inscenace Kaviár jen pro přátele. Na to zřejmě Jaroslav Dudek zapomněl a obsadil to jinak (jenom Vladimír Menšík a Josef Somr vydrželi ve svých rolích, Jana Štěpánková hraje jinou postavu než v KJPP a ostatní jsou vyměnění). I přes tento zmatek je to zajímavá, až trochu mrazivá satira a ať je to jak chce, obsazená je atraktivně. (06.05.2003)

Dudkův pokus navázat na skvělou inscenaci Kaviár jen pro přátele selhává především svou kompromisností: zatímco podstatně starší televizní snímek nesmlouvavě tepal maloměšťácké konvence a humorné prvky v něm spíše jen vyostřovaly kritický soud - trpkly jako prošlé placebo a důsledněji zesilovaly konfrontaci se zavrženíhodnou licoměrností, kritičnost pozdější, normalizační satiry tlumí to, jak z ní nestvůrně přecpané trčí sláma nevtipné komiky. Hrůza izolovaných domovů, které nahradily svět, vztahů, které se vyčerpaly setrvačným obelháváním se, většinou scén jen prosvítá. Jednoznačně se odhaluje opět jen tehdy, když se na scéně objeví Menšíkův Honza a jeho věčná „dívka“. Uspěchaně sepsaný scénář nebo opatrnost jim však neumožňuje poskytnout skutečnou životní alternativu: jejich linie se uzavírá pesimisticky, nikoliv otevřeně a odvážně, jak by si to každá svobodně cítící a milující bytost přála. (30.12.2020)