Tár

Hodně těžký film. Rozklad osobnosti ve dvou a půl hodinách. V hodně dlouhých dvou a půl hodinách, kde pozorujete běžné situace ze života dirigentky Lydie Tár a vnímáte, jak se v průběhu dění proměňuje. Ono to není těžké nesledovat, protože její sebevědomí je v první hodině filmu hodně vysoké. To ale postupně dostává na frak děním kolem jejího prostředí. A i když si to ona neuvědomuje, divák tuší, že tady zákonitě musí přijít k nějakému zlomu. Jen mám pocit, že ty finále u podobných filmů byly taky už lepší. To nejlepší, co tak tento film ve výsledku nabízí, je především herecký výkon Cate Blanchett, který je doslova mimořádný. (04.03.2023)

Místama se to tváří chytřejší, než ve skutečnosti je, tu obludně dlouhou stopáž to neobhájí, střihač asi jel někam na dovolenou. Ale jako náhled do branže, do které nevidí ani jedno promile populace, je to zajímavé a až voyerský náhled na rozpad jedné výrazné osobnosti je to chvílemi až strhující. A Cate Blanchett budu snad milovat, i kdyby pracovala ve volebním štábu Andreje Babiše. (24.12.2022)

Ač jsem certifikovaným majitelem hudebního sluchu a ovládám minimálně tři hudební nástroje na takové úrovni, že hrou neplaším potkany a nenamazané panty dveří si se mnou odmítají notovat v dokonalé harmonii, vždy jsem považoval toho čínskou jídelní hůlkou neuroticky máchajícího tučňáka v čele libovolného symfonického tělesa za ryze komický prvek. Při použití fotbalové analogie jde de fuckto jen o jakéhosi trenéra, který té přeplácené bandě primadon řekne, kdy a jak má kdo čutat. A představte si, že by pak tento celých devadesát minut běhal za postranní čarou sem a tam jak motorový čurák a před každou interakcí hráče s míčem zběsile do vzduchu naznačoval kopy. Notový zápis většinou dávno mrtvého autora skladby je zcela exaktním popisem jeho představ, jak by se ten jeho fidling měl vlastně přesně interpretovat, všichni zúčastnění imrvére stejně čumí do partesu, tudíž toho cukavě zmítajícího se epileptika s krajně žertovným výrazem orgastické poluce při každé druhé notě, který to s nimi předem pedantsky beztak vydriloval tak, že by svůj nástup i celý part zahráli i ve tři ráno ožralí a se zlomenou rukou, mají totálně na háku. DMSM tam při vlastním koncertě čurákuje jen proto, aby si pak mohl přisvojit při ovacích zásluhy za virtuózní výkon jednotlivých nástrojů, které by se patrně v pohodě sladily i samy. Tím však dozajista zcela trestuhodně pomíjím jeho totální „genitalitu“! Ta obvykle spočívá nejen v tom, že erudovaně zajistí a dohlédne na to, aby mu náhodou některý z těch ufonských filharmonických virtuózů nezačal do Braniborských koncertů fidlat Ovčáky, ale zejména v tom, že například ve čtyřicátém taktu páté věty a v šedesátém věty osmé na pět vteřin nechá změnit autorem předepsané andante na moderáto, a to přesně na 109,4 metronomálních kliků za minutu, čímž „daleko lépe vyjádří emotivní podstatu celé symfonie a pravý úmysl nebožtíka“!!! Že se tím v podstatě vysere na autorův hrob a že to stejně v hledišti postřehne jen hrstka posedlých mutantů s netopýřím sluchem, co navíc skladbu slyší po miliónté prvé, a zbytek potlesku je jen snobská klaka, která pak může frajeřit před návštěvama, že byla v Berlíně na fidling za 2000 éček za lupen, na to vše taky sere Bílý tesák, protože umění je holt umění, když jej nějaký „věhlasný“ neumětel za umění prohlásí. Tolik k vážnosti a atraktivitě prostředí. Jinak je Tár úmorným, byť místy uhrančivým broděním se térem užvaněné pseudoyntelechtuální povýšenosti snobských egoistů, co si nevidí na špičku čuráka, jež zjevně moc chtělo být tím samým skvělým filmem, v němž tenkrát Whiplashlý JéKá terorizoval Milouše Talíře. Satanžel však tentokrát střihač chytil zarděnky, scénárista akutní grafomanii a kameraman místy upadal za přístrojem do kómatu. Tudíž ten za jiných tvůrčích okolností možná silný příběh dokonale vychlazené, zlotřilé a veskrze egoistické diriglesby, která líže první housle a moc ráda by vylízala i druhé violoncello, přičemž charismaticky a prefíkaně manipuluje a bosuje každého, kdo jí přijde pod jazyk, dokud ji ony ubohé oběti nenapráší těm tolik blahodárným a spravedlivým neomarxistům, co s ní na asociálních sítích patřičně demagogicky po bolševicku vytřou virtuální hajzly, až je holka v pěkném Mahleru, trestuhodně utopili ve zcela nadbytečné hodině strnulého honění po požití rohypnolu a v povrchních, autisty dráždících pičonáznacích, co se vlastně děje, které mě neskutečně sraly, neboť mi nedovolily usnout spánkem spravedlivých. Takže jediným celistvým pozitivem tohoto téru je naprosto FAMÓZNÍ Blanšetka, která by se pomalu měla učit fackovat negry, protože za tenhle dokonalý koncert toho zlatého prdelače letos prostě dostat musí! A ke všemu tomu talentu je Katka zároveň živoucím důkazem, že to jde důstojně i bez konzervantů a že žena po datu spotřeby nemusí nutně ihned začít plesnivět a stát se nepoživatelnou, nebo ještě nepoživatelnější odpornou plastickou trhavinou! Dokonce bych na tomto místě ani moc neváhal gerontofilně prohlásit, že za zenitem a hranicí zatuchlosti je Katka daleko píchatelnější a apeluje mnohem urputněji než ve dvaceti. Úchyl já! (30.01.2023)

Promarněná šance. Tohle mělo být o parník lepší podívaná, protože je tu tolik věcí správně. Fantastická Cate Blanchett, perfektní kamera a kompozice, skvělá hudba. Bohužel délka filmu škodí hodně, posledních 20 minut naprosto zbytečných. Velké množství témat, v podstatě všechny jen nakousnuté a filmů schází jakýkoliv vrchol. (12.03.2023)

"Mám užvaněný filmy ráda, ale neni to už moc?" řekla jsem tomu vedle a s každou další minutou podléhala úchvatnému rozkladu před očima. Abych pochopila konec, musela jsem Lydii poznat v začátku, dlouze a skoro otravně, jak je usazená na trůně, jistá si svou důležitostí, přezíravě blahosklonná, dokonalá a tím vším vlastně podmanivá. Tár je o tom, jak málo stačí k efektu sněhové koule a ta se většinou nevalí nahoru. Z posledního záběru běhá mráz po zádech a Cate má, myslím, letos Oscara v kapse. (22.01.2023)