Anděl zkázy

Bunuel uměl. Film je geniální jak v celku, tak v těch nejmenších precizně naplánovaných detailech, jak na povrchu, tak v mnohých možných hlubokých interpretacích. Obdivuhodná je Buňuela imaginace pro surreálno. Je smutné, že dneska by podobnou zápletku nikdo nedokázal rozvést aniž by ten barák fyzicky zabarikádoval, nebo aniž by členové domu neměli na noze senzor, který by jim odpálil mozek pokud by odešli. (23.08.2010)

U tohoto filmu mě po celou dobu napadalo jedno výstižné slovo, totiž "absurdní"! Absurdní tím nejdokonalejším způsobem - chování oněch snobských aristokratů, vývoj událostí, chování lidí "tam venku" - prostě kompletně všechno! Tento snímek může člověk vidět klidně i víckrát a stále bude co objevovat a o čem přemýšlet - kritických narážek a symbolů je tu totiž na každém kroku tolik, že já osobně jsem byla téměř v sedmém nebi (já a moje kritika náboženství jsme si to opravdu dost užívaly). A na závěr naprosto dokonalé zakončení (kostel, ovce - panebože!) mě do toho sedmého nebe už opravdu vyneslo... (12.05.2006)

Neskutečně chytré. Chci vidět další Buňuelovy filmy. Ovšem trpěl jsem. 93 minut je poměrně krátká doba, ale s tímto filmem nějak neutíkala. Ovšem je to jeden z těch filmů, kde mám neodbytný pocit, že by se mi to líbit mělo a chyba je někde ve mně. Vždycky se opakovala situace - mluvíme - trpíme - dokonalá scéna/nápad - mluvíme - trpíme. Časem na Luise přijdu, cítím to. A pak přijde čas na další pokus s Angelem. Nevíte někdo, jak se dělá ta vlnovka nad "n"? Jestli budu koukat na další Buňuely, tak ji zřejmě budu potřebovat. (11.02.2012)

Jistě, samotná premisa příběhu je oděna do absurdity, kdy se několik různorodých lidiček ocitne v pokoji, který je ohraničen neviditelnou stěnou a ve kterém jsou proto nuceni společně nějak přežívat. Avšak v konečném důsledku je Buñuel ryze pragmatický. Snaží se odkrýt společenskou masku jednotlivých aktérů a prozkoumat, co se může stát s člověkem za extrémních podmínek a jak za takových podmínek budou posunuty hodnoty směrem od „civilizovaného“ člověka k divochu/zvířeti. A každý, kdo už má něco od španělského filmaře nakoukaného, musí předem vytušit, že tento myšlenkový experiment neskončí přílišně optimistickými závěry. A přesto mohou mít podobně laděná díla mnoho pozitivní působnosti. Kdyby nic jiného, tak jako podnět k zamyšlení se nad tím, co by se stalo, kdybychom se v této situaci ocitli my. Nebo lépe řečeno v jejích ekvivalentech v podobě války, izolace, či v podmínkách, ve kterých již nad člověkem nevládne hrozba trestu (čili žádný mocenský/represivní aparát), nýbrž veškeré morální otázky leží celou vahou na bedrech každého jednotlivce. Když nad tím tak uvažuji, vlastně se ani nedivím Buñuelovu skepticismu... (24.01.2017)

Marxismus zapuštěný do hávu surrealismu. Zatímco služky, kuchaři, číšníci odcházejí do nové dějinné etapy, aristokracie zůstává opuštěna na prahu nového věku. Teprve když se pod tím vším nátěrem (luxus, vybrané chování, galantnost, umění, gurmánství...) objeví člověk z masa a krve, kdy se vyvalí celá ta špína ukrytá uvnitř, může aristokacie převzít svoji úlohu v novém uspořádání světa. Je sice už jen skořápkou bez obsahu, ale je to pojítko s minulostí. A po aristokracii přichází na řadu církev. (24.05.2009)