Hrozba

Zpočátku nucený pokus o drama - jakési vydírání diváka kombinací hrozících katastrof. Dále se ale film překlopil do opravdového dramatu, kdy jsem přestal vnímat čas... a konec zas pomalu převedl diváka do jakéhosi smutného uvolnění po prožitém stresu. Ano, tento starý snímek se mi svým způsobem líbil. (11.01.2012)

Oficiální text distributora psal asi také někdo, kdo se po Sametové revoluci potřeboval "očistit". V celém filmu se vůbec nemluví o nějakém socialismu, plnění plánu či nutnosti "společnými silami vybudovat komunismus". Ono se tam ani moc nesoudruhuje a myslím, že výstižná je pasáž - "Co by to udělalo, kdyby to bouchlo? - Kde bydlíte? - U divadla - Tak to máte smůlu - Až takový je to průser?" Hlavní hrdinové musí kromě Hrozby řešit i své osobní problémy a nic z toho není násilné, ani vycucané z prstu. Jasně - Skleněné peklo, Zemětřesení nebo Dobrodružství Poseidonu to není, ale všemu, co se děje na plátně nebo obrazovce můžete věřit. Dovolím si ještě jeden osobní postřeh. A to přechod od idylické úvodní pasáže k titulkové části. V tu chvíli vizuální a hudební složka hodně připomíná Vernovo Ocelové město. (03.11.2020)

Hrozba by se měla hodnotit spíše jako nadšenecký pokus o katastrofický film, natočený podle Hollywoodských vzorů. Pak nemůžu být zas tak nespokojen, protože většinu důležitých ingrediencí Hrozba obsahuje: Nekomplikovaný scénář, trochu ploše vykreslené postavy, jejichž srdceryvné příběhy jsou vymyšleny dost na efekt (malá dceruška po těžké autonehodě bojuje o život na sále, milostný trojúhelník, do kterého zasáhne falešná hrozivá diagnóza), amatérské vysvětlování problematiky mezi pracovníky, kteří by měli všemu rozumět, správně drsňácké hlášky (- Co kdyby to bouhlo? - Kde bydlíte? - U divadla. - Tak to máte smůlu. - Až takový je to průser?) atd. Dokonce k tomu podle mě patří i herecké výkony, kdy je poznat, že to herci neberou zas tak vážně. Film má ovšem dvě velké slabiny. Zaprvé díky nezkušenosti s žánrem se tvůrci snaží o co největší realističnost, díky čemuž sebe i diváka připravili o efektní výbuchy, šlehání ohňů a náhodné oběti od začátku a po celý film. Za druhé se museli vypořádat s nevelkým rozpočtem. Dvě třetiny filmu proto vyplňují dialogové scény postav, jimž právě ona plochost ubírá na zajímavosti, a napínavé odvracení katastrofy (které je ovšem opravdu docela napínavé!!!) přijde na řadu až hluboko za druhou polovinou filmu. Ještě že má film rozumných 80 minut. (04.04.2007)

"No a jsme z toho venku. Přišel expert..." Když se normalizačního angažovaného námětu z prostředí hutního závodu ujmou takoví experti jako režisér Sirový spolu se scénáristou Křižanam, pak to zas taková katastrofa, jak naznačuje zdejší obsah, být zjevně nemůže. Škoda jisté roztříštěnosti děje, v závěru filmu však na nás čeká vícenásobný happyend, jímž se všechny ty různorodé děje (alespoň tematicky) tak nějak propojí. Hrozba výbuchu plynu v závodu, hrozba úmrtí malé dcerky následkem havárie, i hrozba vážné nemoci jednoho z pracovníků v podniku, trošku moc potenciálních katastrof na jeden film, říkal jsem si. Při závěrečné typicky zasněné Fišerově hudbě už ale člověk může cítit všeobecnou úlevu. A možná se tak nějak ulevilo i samotným filmařům, že z toho přihlouplého námětu vytěžili maximum možného. (14.10.2023)

Již od první chvíle je zřejmé, že budeme mít co do činění s výbornou hudbou Luboše Fišera. Přes poetický začátek se záhy z filmu vyloupne rozvětvené drama, které se stejnou vervou věnuje všem postavám a neponechává žádnou z nich bez uspokojivé pointy jejich příběhu. Vyjma Zedníčka, jehož závěrečná excentrická hra na esmeraldu se vymkla jakékoliv kontrole, odvedli herci velmi dobrou práci. Frej asi tušil, že jednou bude dabovat Lino Venturu a odkoukal od něj okouzlující úsměv, čehož využil ve scénách s Eliškou Sirovou. Menšík dal svému Budilovi do vínku strach, oddanost, odpovědnost, lásku, ale i jistou dávku dojemnosti. Jeho Budil je natolik precizně propracovaný, že ho vnímáme natolik komplexně, jako kdybychom jej znali léta. Budil se zuby nehty brání odložení do starého železa, kope na všechny strany a především do svého nástupce, jehož častuje jednou jízlivou poznámkou za druhou. Když je Budil se svým sokem vystaven krizové situaci, musí se rozhodnout, zda bude pokračovat v pohrdání mladým mužem, nebo budou společně řešit problém. Ve chvíli, kdy Budil nahlédne do papírů, sehrál Menšík nezvykle uměřeným způsobem během pár sekund několik různých emocí. Kvůli téhle scéně, která patří k vrcholům Menšíkova herectví, ale nejen kvůli ní, má smysl film vidět. (10.03.2023)