Zkouška umění

Co si budem,dokument koukatelnej a celkem objektivní,ale nijak vyjímečnej. V jádru nic víc než sestřih z průběhu přijímacích zkoušek jaký se konají každej rok, určitě se stejným vzorkem individuí a "umělců". Otázky o roli umění,který si dokument údajně pokládá jsou zcela náhodným výsledkem jednotlivých situací a dialogů. Oproti jiným vejškám zajímavej jen tím,že pouze na výtvarný školy se hlásí krom zlomku lidí s talentem i ti největší exoti (dokument o přijímačkach na ČVUT by asi tolik netáhl). Zejména na Fakultu tzv.Nových médií, útulku pro pózery a pošuky,která s uměním nemá nic společnýho, stejně jako dvě bizarní egocentrický buchty,co jí vedou (dialogy mezi babkama ze školní vrátnice o pečivu měly kvalitativně asi stejnou hodnotu,jako cokoli co vypustily z pusy ty dvě národní umělkyně). Kvůli faktu,že je i tak tragikomická a absolutně zbytečná fakulta pro labilní mutanty financovaná státem,mi ve výsledku ani tahle část nepřišla moc vtipná (jinak je tahle sorta performerů,transgenderů a transformerů,co si lepí izolepu na genitálie,natáčej se při tom na VHSku a říkaj tomu árt celkem k popukání). (06.09.2023)

Intelektuální ekvilibristice účinkujících, kteří svůj výtvarný svět žijí, se ani přibližovat nechci. Bavilo mě ten svět pozorovat a přemýšlet o všech jeho pro mě viditelných rovinách. Od těch dimenzí, co prostorově připomínají skrze vrátné, že jde pořád o instituci jako každou jinou se svými vnitřními institucemi, až po ty, které jsou uměním samy o sobě, a které mimo jiné reflektují lidi (vyučující, tvůrce?) které je inspirující poznat, přesto že to poznání je více skrze mluvení o tvorbě a zkoušení mladých lidí, než o jejich vlastní tvorbě nebo jejich otisku na tomhle světě, které je přivedlo a zachytilo na AVU. Jinak velmi povedené zpracování. A pěkný poslední záběr. (01.10.2023)

Tohle je vzkaz mladým lidem, kteří ve filmu účinkují a uvidí, že se jim lidé smějí. Neznamená to, že si myslíme, že jste netalentovaní nebo k ničemu. Jen prostě v 18 letech 90 % lidí není zralých. Je to normální a přirozené. Nebyli jsme jiní. I přesto se nijak nestydím, když vidím něco infantilního a zasměju se. Když se směju vám. Zkouška umění je film, který je přesně pro mě. Jsem cílový divák. Film má většinou kladné recenze a za zápor se zmiňuje fakt, že se divák bude některým uchazečům smát. Jakoby na tom bylo něco špatného. Jestli má někdo rigidní názor, že všichni mladí umělci jsou budižkničemové, bude si to myslet i bez tohoto filmu.  Většina z nás ale tvořila v mladí úsměvné věci a měla úsměvné názory. A vytáhneš to jen na večírku s přáteli, kde se zasměješ, co sis tehdy myslel. Navíc ne všichni mají tzv. WTF názory.   A svět je takový. 18letí se smějí boomerům za přežité názory, boomeři se smějí mladým za infantilní názory. Každý dostává feedback. Podle mě to není v rozporu, můžeš se zasmát nějakému absurdnímu dílu, aniž by sis myslel, že ten mladý člověk je k ničemu.  Víš, že na sobě může pracovat a za rok přijít s mnohem vyspělejším dílem. (13.11.2022)

Ve všech směrech vynikající film... To, co je v něm k vidění, je na jednu stranu k smíchu, na druhou vůbec ne - zvlášť když si člověk představí, jak asi bude vypadat následné studium přijatých uchazečů, když vidí a slyší, co se mj. také řeší u přijímaček. Ani trochu nezávidím pedagogům uměleckých vysokých škol, jejichž způsob výuky bude kvůli pudu sebezáchovy čím dál víc připomínat opatrný tanec mezi hadími vejci: protože nekorektně urazit jednu/jednoho uchazečku/uchazeče (a potenciální/potenciálního studentku/studenta), která/který si za svých cca dvacet let nedokázala/nedokázal ujasnit, jakého je vlastně pohlaví, tím, že přes její/jeho kategorický požadavek zapomene vystresovaný nebožák oslovit ji/ho v množném čísle, bude větší pedagogické selhání, než když ji/ho vůbec nic nenaučí... Není to jen problém AVU, letos v červnu kvůli atmosféře úzkostlivého sledování hyperkorektnosti raději dobrovolně odešel z VŠUP jeden z pedagogů: https://cavu.cz/dopis-Jiriho-Cernickeho-VSUP. A vůbec se mu nedivím. (08.09.2023)

"Zkouška umění" dokonale zpřítomňuje paradoxy a absurdity systému, který musí stát na kvantifikaci a objektivitě, ale při tom má selektovat a následně dále formovat umělce, kteří by se jakémukoli hodnocení měli vzpírat. Ale právě proto také film vyvolává tak široké spektrum reakcí. Zvolená observační metoda představuje jeho největší přednost i úskalí. Sice se díky ní daří zachytit autentický výsek sledované reality, ale nevyhnutelně také bude diváky svádět k jejímu velmi zkratkovitému vnímání. Filmaři totiž nenechávají nikoho mluvit mimo zachycované situace, takže nenabízejí žádný komentář, glosování, konfrontaci ani znejistění. Proto "Zkouška umění" pro někoho bude jízlivou satirou, depresivním hororem, nebo hurónskou komedií exploatující předsudky. Záleží pouze na tom, jak každý divák vnímá umění, umělce a individua/lity obecně. Při tom ale vedle obrazu samotného procesu příjimaček a zábavného kontrastu jednotlivců v rámci systému dokument nastiňuje také různorodost přístupů k umění, které vždy je směsí osobitosti (opravdové i domnělé) a dobových faktorů. Nicméně ve finále zůstává jedním z předaných dojmů také nepříjemné zpřítomnění faktu, že když shromáždíte haldu unikátních lidí, tak namísto jejich ojedinělosti nevyhnutelně budou vystupovat jejich společné rysy, které pak působí jako výraz uniformity a klišovitosti. (06.11.2022)