Povídka malostranská

"Čert mě ved na Malou Stranu!". Mladý student práv, opojen Nerudovými povídkami o Malé Straně, by rád na vlastní kůži poznal její prostředí a hlavně tajemství. Jeho seznámení se skutečností je ovšem obdobně rychlé, jako jeho nečekaný a mužný útok kordem. Vynikající humor i malé drámo, v podobě osudů a neduhů (ne)šťastných sousedů. Není třeba nic rozebírat, obsazení mluví za vše, herecké výkony jsou nad míru kvalitní, jak je známe, i překvapivé, jak je neznáme. Milovník československé kinematografie si bude nepochybně lahodit. (25.02.2013)

Jiří Krejčík nám přinesl velmi krásný pohled do Malostranských domů, na lidičky zde žijící, ztvárněný s velkou laskavostí, nadhledem, humorem, ale i s vážnou tváří. Před našima očima se skládá pitoreskní obraz, velmi věrný své předloze. Některé scény, jako je souboj "gentlenamů" jsou naprosto dokonalé. Bezvadné je také herecké obsazení. Jen mi maličko chyběla u tohoto příběhu poněkud silnější pointa. (27.06.2012)

(2x) ,,I ve stěhování může být poezie." Po 34 letech od svého celovečerního režijního debutu Týden v tichém domě se Jiří Krejčík vrátil k převedení poetiky Jana Nerudy na filmové plátno. Opět zde máme jeden pavlačový dům s několika lidskými osudy, jenom se změnili obyvatelé. Zabydlel se zde mimo jiné malíř - alkoholik (Josef Somr), mazaný padouch s fajfkou (Rudolf Hrušínský), přelétavá paní konduktorka (Soňa Valentová) nebo jako správce domu blázen - muzikant (Josef Kemr) se svou smutnou dcerou (Jitka Molavcová). Do této podivné a zajímavé společnosti vstupuje Jiří Menzel coby nedostudovaný advokát hledající podnájem v době před svou závěrečnou zkouškou před kandidaturou. Tentokrát dojde nejen na mnohem víc humoru, ale v druhé polovině i na nečekané drama. Vedle příběhu hlavního hrdiny v tomto ohledu stojí za pozornost osud malíře, z nějž se místo nadšeného tvůrce stal zoufalý komerční umělec utápějící svůj žal v alkoholu, trápějící celé své okolí a především vlastní ženu. Díky barevnému obrazu, baladické hudbě Zdeňka Lišky i klasikům českého herectví jakými jsou Hrušínský, Kemr vyzněla tentokrát "nerudovská" atmosféra na plátně ještě o něco krásněji než v zmíněné Krejčíkově prvotině. Po umělecké stránce se oplatí zmínit i zajímavou kameru Jaromíra Šofra. Netradičním rozsahem svého "nenápadného" herectví od vizuálně komických gagů přes vnitřní ironické monology až po psychologické hroucení (byť pořád v nadsázce) překvapuje v hlavní roli Jiří Menzel. A překvapuje zde i samotný Krejčík hororovou scénou snové halucinace s drsnou výpovědí sousedů a poměrně krvavým koncem. Navzdory idylickému závěru však přichází loučení a život se kroutí dál... (90%) (07.01.2018)

Zatímco první adaptace Figurek pod názvem Vzhůru nohama byla rozšafně přenesena do 30. let 20. století, toto je ten klasický Neruda, kterého si častěji při jeho adaptacích představujeme. Je to sice poněkud veselejší tandem Krejčík-Neruda (na rozdíl od Týdne v tichém domě), celek povyšuje klasický zádumčivý Menzel a melancholická Molavcová. Hášův seriál mám ale přesto stále raději. Neb toto je existenciální sonda do duše malostraňáka, kterým by nikdo soudný dobrovolně nechtěl být. (22.09.2015)

"Tiší sousedé, idylická zákoutí, odlehlé uličky, kvetoucí zahrady. To je krása...." Všechny ty romantické představy mladého advokátního koncipienta (typická role pro Jiřího Menzela) vezmou rychlé za své. V domě, kde našel svůj nový podnájem, se totiž setkává s celou řadou roztodivných figurek. Z doktora práv se tak pomalu stává "doktorem lidských duší", jenž na vlastní kůži pocítí, že "každý z nás je trochu blázen, někdo víc, někdo míň ale každý člověk je trochu blázen". I o samotném panu režisérovi Krejčíkovi kolují doslova zkazky o tom, jaký to byl pěkný svéráz. Ale co naplat, filmy uměl točit moc krásně. (23.06.2022)