Lady Snowblood

Nádherně strukturovaný film, u něhož vám hned od začátku dojde, že se jedná o jasnou inspiraci pro "Kill Bill". Jsou zde dokonce i stejné scény, někdy doslova, jen s tím rozdílem, že v americkém filmu nejsou hrány Japonci. Tarantino ani není tím, kdo přišel s vodotrysky krve, to už měl na svědomí právě tenhle film. Byla to více jak jen inspirace. On i ten příběh je dost podobný. "Kill Bill" je ale přece jen modernější a akčnější. "Lady Snowblood" si ale drží velmi dobrý standard a doslova nadchne. Těch více jak 40 let na něm rozhodně znát není. Kéž by u nás vyšla manga, která byla zdrojem pro scénář. (06.05.2014)

Béčko, které inspirovalo Tarantina. Nic víc, nic míň. Pokus o složitější narativní strukturu selhává (kdo nakonec napsal čtvrtou kapitolu?), gore efekty jsou dost směšné, dialogy značně cheesy, a režie těžkopádná. Vzhledem k tomu, že trojdílná manga, která byla předlohou filmu a vycházela na pokračování v japonské obdobě Playboye, má skoro tisíc pět set stran, zatímco film byl nízkorozpočtový, není se čemu divit. Nemohu srovnávat s ostatními díly japonského explotation, protože Shurayuki hime je jediné dílko, které jsem zatím z tohoto žánru shlédl, a tak dávám tři hvězdy spíše za úvodní song Shura no Hana (zpěv Meiko Kadži mě zaujal více než její herectví). (30.11.2016)

Byla by to výborná parodie na samurajské filmy, kdyby to nebylo míněno vážně. Všichni zranění mají tlak několik desítek MPa, proto z nich krev stříká s neuvěřitelnou intenzitou. Jinak se jedná o neskonale užvaněný akční snímek, buď se v něm mluví, nebo stříká krev. A já jen nevím, která z těchto dvou vychytávek je horší. Jako celek je to umělecká tragédie. (27.09.2020)

Nejatraktivnější na Lady Snowblood je v dnešní době fakt, že byla hlavním inspiračním zdrojem Tarantinova Kill Billa. A z filmu mám pocit, že Tarantino veškerou její béčkovitost dal na druhou a povýšil ji do roviny odkazu, kde v podobě Kill Billa dosáhla kultovního "okamrku". Samotná Lady Snowblood pak vypadá, že je míněná více vážně. Všechno to prýštění oranžové krve pak působí poněkud rušivě a nepatřičně. Nemůžu přehlédnout skvělé momenty filmu, stejně tak ovšem musím místa přiznat občasnou filmovou nudu. (12.11.2007)

Skupina padouchů přepadne manžele - manžel je brutálně zavražděn, žena několikrát znásilněna. Pomsta má však netradiční podobu, protože ačkoliv se znásilněná žena jednomu z padouchů pomstí, rozhodne si nechat "udělat" potomka, aby se mohl mstít za ni. A tak když krátce po porodu zemře, její dcera se stane nástrojem pomsty - ve skutečnosti ničím jiným než nástrojem ani není. Projde přísným výcvikem a stane se z ní stroj na zabíjení, spíše terminátor s mečem než člověk. Jde od padoucha k padouchovi, a když je tento náhodou mrtvý, případně se zabije krátce před jejím příchodem, jako by musela mít pocit, že ho skutečně zabila. V případě hrobu ranou meče poškodí náhrobní kámen, pokud se padouch zabil před jejím příchodem, přetne jeho mrtvé tělo v půli. Paradoxně nemá ke svému jednání žádnou skutečnou motivaci - jí nikdo neublížil a vzhledem k výchově, kterou prošla, ani nemůže vědět, co rodičovská láska je (rodiče ani nikdy nepoznala). Nelineárně (v kapitolách) vyprávěná Lady Snowblood je typickým představitelem exploatačních japonských filmů osmdesátých let - rychlé transfokace, krvavé atrakce, samoúčelné efekty (dvojexpozice s komiksem; zrychlování a zpomalování). (13.01.2006)