Lady Snowblood

Lady Snowblood je dítě láskyplné snahy a tvůrčího úsilí vynikajících filmových profesionálů. Všichni dohromady vytvořili dílo, které vysoce ční nad okolními filmy své doby, a jako mnozí před nimi i po nich dokázali, že i řemeslná komerční podívaná může být unikátním a osobitým dílem. - více v recenzi na Rejže.cz (05.04.2011)

Film jsem si pustil s tim, ze se jim nechal inspirovat Kill Bill a jedna se o film podle komiksu a tudiz pujde o neco extra, ale bohuzel. Zacatek je jeste slibnej, moje oblibena pisnicka z Kill Billa, film rozdelenej do kapitol, ktere v case preskakuji a velmi zajimavej namet, jenze behem chvilky sem si uvedomil, ze tohle nesaha Kill Billovi ani po kotniky. Rezie Toshiya Fujita je totiz neskutecne uspavaci. Ve filmu se vetsinou jen keca, vsichni japonci nejspis soutezi, kdo dokaze nejvic vyvalit oci a kdyz uz konecne prijde souboj, je vinou dementni kamery strasne pomalej a krev vypada jak kdyz nekdo rozlil barvu a nepomuze tomu ani fakt, ze ji tvurci strikaj vsude mozne jak z nejakejch trysek. Proste neuveritelna nuda, kterou jsem malem nezvlad do konce. (12.01.2007)

Příběh o krvavé pomstě od ženy k ní přímo stvořené, zpracován v duchu téměř poetickém? Vůbec to nebylo špatné setkání s klasickým japonským filmem, i díky dobře zvolené (překvapivě) kratší stopáži ze strany tvůrců. Musím říct, že ta pro japonské filmy typická nízko položená kamera měla v kombinaci s barvami 70. let osobité kouzlo, příběh možná v rámci daného (sub)žánru tuctový doprovází ve výsledku nejeden sympatický prvek, ať už rozdělení na pěkně nazvané kapitoly nebo drobné nápady v některých scénách (klesající opona po scéně s oběšenou ženou), pravidelné vstupy vypravěče s komiksovými obrázky se mi také líbily. Čert by vzal, že se občas vyskytlo i hlušší místo, ale tedy... všechny ty akční souboje a všechny scény se samurajskými meči pro mě svou stylizací jakoby vypadly z úplně jiného filmu, který měl být stoprocentně parodií. Hektolitry krve stříkající ze všech raněných obětí ve stylu vodotrysku z fontány jsou totálně bizárdním prvkem, který v mých očích pohřbívá jinak celkovou důstojnost tohoto snímku a budí dojem nechtěné legrace. Žel právě tyto zásadní scény znižují celkové mé hodnocení, které jsem spočátku předpokládal vyšší. Na afektovaně podávané emoce ze strany japonských herců se dá postupně zvyknout, na rudé gejzíry z těl poražených si zvykat ale vážně nechci. 70% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (15.03.2021)

Klasika chambary pri ktorej si uvedomíte odkiaľ má Quentin dejovú linku Kill Bill vol. I, radenie filmu do kapitol, preskakovanie časvých línií, pesničku od Meiko Kaiji, záber na "facies of the cunts who did it to the bride" etc. Niektoré akčné scény sú výborné, niektoré neprehľadné. Čo sa mi výrazne nepáčilo bola kamera, miestami príliš roztrasená. Každopádne je to film zo 73 takže nejaké technické zázraky sa čakať ani nedajú. Film je väčšinu času ladený do červenej so švihmi japonskej ocele, takže pozitíva vysoko prevládajú nad negatívami. 9/10 (20.06.2005)

Béčko, které inspirovalo Tarantina. Nic víc, nic míň. Pokus o složitější narativní strukturu selhává (kdo nakonec napsal čtvrtou kapitolu?), gore efekty jsou dost směšné, dialogy značně cheesy, a režie těžkopádná. Vzhledem k tomu, že trojdílná manga, která byla předlohou filmu a vycházela na pokračování v japonské obdobě Playboye, má skoro tisíc pět set stran, zatímco film byl nízkorozpočtový, není se čemu divit. Nemohu srovnávat s ostatními díly japonského explotation, protože Shurayuki hime je jediné dílko, které jsem zatím z tohoto žánru shlédl, a tak dávám tři hvězdy spíše za úvodní song Shura no Hana (zpěv Meiko Kadži mě zaujal více než její herectví). (30.11.2016)