Příběh z Tokia

Ozův nejdůležitější film, a také, pro mnohé vůbec nejlepší film všech dob (Sight and Sound). Uznaní odoborné komunity, které Tokyo Story řadí vedle velikánů média (Citizen Kane a Vertigo) je důkazem toho, že Příběh z Tokia zraje jako víno a je stále aktuální a má nadšencům, ale i divákům, co říci. Ostatně jako většina filmů mistra Jasudžiró Ozua. Na první pohled prosté, pro někoho možná až banální, záležitosti ohledně života poválečné japonské střední třídy ovšem vzbuzují více emocí, než by se mohlo zdát. Dopomáhají k tomu perfektní dialogy a jistá elegance, kterou nízko položená (a statická) kamera umožňuje. Po právu vyzdvihovaný film, který by si neměl nechat ujít žádný fanoušek kinematografie. (12.03.2021)

Postavy, dialógy a veci v súlade jemného prelievania energií. Výsledok sa má šancu dotknúť sa srdca. Vzťahy v rodine, všeplatné ľudské hodnoty, bez ohľadu na náboženstvo, či politiku, a ich nahlodávanie tempom života a nedoriešenou minulosťou sa totiž každého z nás viac, či menej dotýkajú. Záleží len na vnímaní, ustrojení a ochote prejsť cez pozlátka doby, k jemne podanému, ale dôraznému vykresleniu systému vzťahov so všetkými odtienkami, ktorý v súhrne nepodáva príliš pochvalné svedectvo o ľudskom pokolení. Jednoduchý príbeh plynie v pokojnom rytme vyrovnania sa so životom. Rodičia, žijúci na vidieku, sa rozhodnú na sklonku svojho života navštíviť deti žijúce v Osake a Tokiu. Film začína rozosmiato - široké úsmevy tešiacich sa starčekov, susedy, vítajúcich potomkov. Postupne prechádza do ladenia, kedy úsmev nie je znakom radosti, ale často len zdvorilostným roztiahnutím pier, či pomôckou na vyrovnanie krutosti života. Svet je totiž rýchly, deti v strednom veku sú výkonnostne na vrchole a popri práci a rodine sú pre nich sprítomnelí rodičia nežiadúcim bremenom; pre vnukov sú dedko s babkou neznámymi cudzincami. Návšteva sa stáva záťažou a tak ich po pár dňoch odlifrujú do vzdialených kúpeľov. Rodičia pochopia, že deti majú svoj svet a vracajú sa domov. Zamyslenie sa nad dôsledkami vzťahov k blížnym prinesie až smrť. Jeden zo synov neustále hovorí o nutnosti pomôcť rodičom kým sú nažive, sám ale nič pre to, okrem konštatovania samého neurobí. Práca, zábava a vychutnanie si seba samého sú prednejšie. História sa ale opakuje a z dnešných zaneprázdnených potomkov tiež raz budú bezzubí nevládni, so žvatlajúcimi ďasnami sa dožadujúcimi synovského pohladenia. (07.04.2006)

Mám rád filmy o vztazích rodičů s dětmi a námět tohoto snímku, i přesto, že je starý více než padesát let, je stále aktuální! Výborný dojem z filmu kazí pouze velmi pozvolné tempo, kterým se děj snímku ubírá - nebýt toho, tak neváhám dát plný počet. Naštěstí mi zpříjemnila některé zdlouhavé pasáže svými půvaby Setsuko Hara. (26.07.2011)

Ať to beru z jakéhokoliv úhlu, nepřijde mně na tomhle rozebírání rodinných vztahů nic extra zajímavého. Nevím co ostatní tak silně uspokojilo při sledování monotónních zdlouhavých dialogů, které doprovází nepřirozený úsměv od ucha k uchu při jakémkoliv tématu. Kdybych před mámou s blaženým úsměvem na tváři řekl, že zase přibrala a k tomu přihodil příběh o tom, jak kdysi rozsedla židli, zastavil bych se až o futro. Skalní filmovej fanda se ale odradit stejně nedá a ostatní si můžou s klidem půjčit od úplně cizí rodiny domácí videa z jejich rodinných návštěv . Vyjde to zhruba nastejno:) (24.03.2012)

Ač se to na první pohled nezdá, Ozu zcela nenaplňuje tradiční japonské hodnoty a představy o patriarchálním rodinném vzorci, jde spíše o nový, moderní, západní pohled na rodinu, přičemž Ozu částečně čerpá z hollywoodského předobrazu Lea McCareyho Make Way for Tomorrow. Ozua můžeme považovat i z japonské perspektivy za naprostého solitéra, jehož styl je natolik specifický a odlišitelný, že to nemá ani v rámci japonské (poválečné) kinematografie obdoby. Za typické rysy Ozuova stylu můžeme považovat např.: a) využití nízké kamerové výšky/nízkého úhlu (umělecká motivace); b) přechodné záběry krajiny/interiérů (zátiší) v blízkosti odehrávání další scény, které ale pro pochopení příběhu nejsou nikterak důležité; c) statická kamera; d) snímání postavy, která mluví, zepředu s protizáběry na další postavy apod. Ozuův styl se také vyhýbá prezentování flashbacků či flashforwardů a některým dalším prostředkům standardně používaných a přitom pro ně nehledá žádné vhodné ekvivalenty. (16.06.2011)