Karaoke blues

Zabudnite na letné lásky... začína padať lístie. Optimizmus a pesimizmus, šťastie a smola, nádej a skepsa – si dávajú rande v tomto helsinskom lokáli. V Karaoke Blues baví Aki Kaurismäki predovšetkým svojich priaznivcov, ale vo svojej aktuálnej sviežej forme je prístupný aj nováčikom, ktorí vedia oceniť absurdný humor a minimalizmus. Svojou nezameniteľnou smutno-veselou optikou rozpráva pod záštitou humanizmu jednoduchý ľudský príbeh zasadený do sociálneho realizmu. Je to svet, kde si môžete dať šieste „druhé“ pivo, alebo kde hrá Fínsko vo finále MS vo futbale proti Brazílii. Je len na vás, aký prístup (k životu) zvolíte. Nádej, humor a tolerancia sú cesta. Moja recenzia. (06.11.2023)

RECENZE: Filmový otec všech outsiderů je zpět. A zve na Karaoke blues - Českokrumlovský deník   Po dlouhé době by mohl do kina vyrazit i Jiří Menzel, věrný zastánce názoru, že umění má především rozdávat radost. Ikona finské kinematografie Aki Kaurismäki moc dobře ví, že nad krutostmi života je třeba vítězit věcným nadhledem i něžným humorem. Jeho novinka Karaoke blues naplňuje tuto zásadu beze zbytku. A přidává ještě něco navíc. Totiž jistotu, že pořád lze natočit upřímný film. Na začátek je třeba uklidnit všechny pochybovače. Ostřílený filmař, byť v poslední době točil spíše sporadicky, z vypravěčského talentu nic neztratil a oddaní fanoušci si mohou Karaoke blues s klidem postavit do osobního žebříčku vedle takových titulů jako Ariel, Děvče ze sirkárny či Muž bez minulosti. Režisér striktně dodržuje svůj osobitý styl, pro nějž jeho díla tak nekriticky milujeme. Stopáž nepřesáhne hodinu dvacet, hovoří se pomálu a postavy se zmítají v mixu dojemné tragikomiky a věčné deprese. Závěrečné vyhlídky jsou navíc střižené optimismem, aniž by si však scénář musel vypomáhat lacinými berličkami. Nic takového finský mistr nepěstuje. Pořád se točí na starou kameru, herci (Alma Pöysti a Jussi Vatanen) jsou typově stejní jako ti před třiceti lety (Kati Outinen a Matti Pellonpää) a obraz periferie Helsinek si udržuje stále stejně zasmušilou tvář „nejúzkostlivějšího města planety.“ Změnilo se tedy vůbec něco? Ne. A v tom právě tkví krása spjatá s kultovní tradicí Kaurismäkiho, jemuž diváci za léta přiřkli roli takříkajíc neselhávajícího proroka na poli artové tvorby. Sotva by se věhlasný tvůrce s přibývajícím věkem snížil k bezbřehé lítosti nad stavem světa, či ještě hůře ubral na legraci. Naopak rozesmát publikum se mu v kontrastu s rutinními nástrahami života daří ještě lépe. Neskonale půvabným zůstává i fakt, že „otec všech pomyslných outsiderů“ své hrdiny oddaně miluje, leč jim do cesty za štěstím staví požehnaně překážek. Ona doplňuje zboží v supermarketu, on se potuluje po stavbách a utápí svou bezvýznamnost v placatce s vodkou. Obehraný půdorys, řekne si znalý divák režisérovy filmografie. Jenže Kaurismäki umí překvapit a svou poetiku znovu povýšit. Zaprvé, je pořád čemu se smát (návštěva kina), zadruhé, některé detaily jsou vyloženě magické (zpěvačka v noční košili), a konečně zatřetí, roztomilá dvojice si za každých okolností udržuje lidskou důstojnost. Zákonitě pobaví i četné kinematografické odkazy, z nichž vyčnívá zejména bratrský pozdrav Jimu Jarmuschovi, jehož je Kaurismäki evropskou obdobou. Snad Karaoke blues na programech kin nezapadne. Podobných láskyplných filmů, které těší a zároveň přirozeně jímají, dnes už opravdu moc není. (18.11.2023)

Leckdo možná namítne, že Kaurismäki vůbec nepřišel s něčím novým, že zůstal zacyklený hluboko v minulém století, že jeho příběh nepraktických outsiderů je už x-krát ohraný, že jeho roztomile buranské postavy jsou vyumělkované a dnes už takřka nereálné, stejně jako jejich svět, ale já bych na to opáčil, že na takovéhle příběhy bych se mohl dívat neustále, že přesně to si od Kaurismäkiho žádám, že nic novátorského od něho nečekám a vlastně asi ani nechci, že jeho svéráznou starosvětskou poetiku a oslavu podivínství zbožňuju a že jsem si jeho nový kousek užil tak báječně, jako jsem si v minulém století báječně užíval i jeho starší (a už tehdy ''zastaralé'') věci v klubových kinech. Ale popravdě mě přece jenom docela překvapuje, že tenhle druh poetiky dokáže ještě i dnes zaujmout třeba porotu v Cannes. Tedy samozřejmě příjemně překvapuje. A tuhle sladce melancholickou sesterskou kapelu si jdu hned postahovat a už se těším, až si jí budu pouštět ráno cestou do práce tmavou, studenou, větrnou městskou periferií... (24.01.2024)

Kdyby tenhle námět natočil téměř kdokoliv jiný, tak bych se o hlavní hrdiny bál a fandil jim. Takhle jsem jen věděl, že spolu buď skončí, nebo ne, a bylo mi to tak nějak jedno. Přitom jsou oba sympaťáci, i když třískaní životem a trochu smolaři. Přísahal bych, že jsem tyhle postavy už v jeho filmech potkal. Pro Kaurismäkiho je to typické, protože neustále opakuje ty samé motivy, až na výjimky v téměř stejných kulisách lehce zmodernizovaných 70. let. Občas mu to funguje líp, občas hůř. Tady to vyšlo na slabší čtyři hvězdičky - z části i díky příjemné krátkosti snímku. (27.01.2024)

Je až neuvěřitelné, jak si někteří filmoví umělci dokáží udržet svůj originální styl vyprávění a budování atmosféry po desítky let...chceš nádherně zoufalou a ponurou love story odehrávající se v té nejšedivější helsinské šedi o dvou beznadějných lidských případech, kteří jsou, stejně jako všechny postavy kolem nich, zcela bez emocí? Zde je vše...v nicotě, ze které Kaurismäki opět vytváří silný filmový zážitek napříč několika žánry a podpořený nádherným finským hudebním folklórem. Pro znalce jeho tvorby nádherná klasika, pro všechny ostatní velmi originální a zcela výjimečně odvyprávěný prachobyčejný příběh o odvaze a touze změnit cokoliv, co nám překáží žít...[Filmový klub Citadela] (20.12.2023)