Ugecu monogatari
Tales of Ugetsu
Režie:
Kendži MizogučiScénář:
Jošitaka JodaKamera:
Kazuo MijagawaHrají:
Masajuki Mori, Mačiko Kjó, Kinujo Tanaka, Micuko Mito, Eitaró Ozawa, Saburó Date, Šózó Nanbu, Mitsusaburô RamonObsahy(1)
Povídky o bledé luně po dešti (1953) volně obměňuje dvě povídky ze stejnojmenné klasické knihy, jejíž autor Akinari Ueda žil v letech 1734 1809 a inspiroval se příběhy, tradovanými po staletí. Venkovský hrnčíř Gendžuro trpí bídou uprostřed zmatku válečných sporů mezí mocnými rody, jež pustoší zemi, rozsévají hrůzu a smrt. S manželkou a dítětem, se svou sestrou a švagrem hledají útočiště ve městě, Gendžurova žena se cestou odpojí a zabijí ji vojáci. Nic netušící hrnčíř dorazí do města sám a podlehne kouzlu krásné ženy, ve skutečnosti démona. Prohlédne, vrátí se domů a tam ho přivítá manželka nyní už také duch. Hrnčířův švagr si vyslouží zásluhy a vysokou hodnost na válečném poli, ale když se v nevěstinci setká s manželkou, kterou za jeho dlouhé nepřítomnosti znásilnili vojáci, odloží skvělou zbroj a oba se vracejí do vesnice Stručný záznam hlavní dějové linie pochopitelně nevystihuje vztahy ani psychologické motivace; jenom pramálo napoví o skutečném tématu, o myšlence a naprosto nic o ztvárnění. Tento film s mimořádnou přesvědčivostí potvrzuje, že Mizoguči nehledal zpravidla v minulosti záminku pro únik před naléhavou problematikou dneška, ani příležitost, jak se oddávat virtuózním, leč samoúčelným a chladným etudám. Naopak: podobně jako Kurosawa, Kobajaši a další, také on křísil minulé doby a životy k obrazu dneška, vytyčoval paralely, navozoval obecně platné konflikty a dilemata. Bylo jen k prospěchu věci, jestliže tak nečinil tezovitě, nýbrž s mistrným zvládnutím výrazových prostředků filmové řeči. Tvůrci podobných filmů neoslavují hrdinné činy a nádheru feudálů, na jejichž mocenské spory vždy doplácí prostý člověk. Ubohý vesničan nebo městský chuďas, jeho nejistý život vydaný napospas kopytům válečných ořů, napjatým luků, vytaseným mečům a namířeným kopím. Pláč nad mrtvolami žen a dětí uprostřed rozvalin domova a popleněná, spálená úroda Takže toto stanovisko není pokaždé tak jednoznačné jako v Povídkách o bledé luně po dešti. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (48)
Takže, budem tu za blázna. Táto ťažká love - story fantasy dramatická romanca ( wau, tu to ide na rekord v miešaní žánrov ), posúva hranice kultových diel ďalej, teda cestou nadol. Musím mať vypité, aby som prijal takýto blábol, alebo budem musieť vstúpiť niekam inam, ako mi hovorí srdce a myseľ? ()
Další krásný příspěvek "ženského režiséra" Mizogučiho do světové kinematografie. Mizoguči se k natočení filmu neinspiroval jen povídkami od Akinariho Uedy, ale paralelní příběh plebejce Tóbeie a jeho družky Ohamy vznikl na základě povídky Vyznamenání od francouzského spisovatele Guy de Maupassata. Ačkoliv se může zdát, že se film točí především kolem mužských postav, myslím si, že stěžejní jsou pro příběh právě postavy ženské. Obě hlavní hrdinky zde mají symbolizovat dva archetypy, Mijagi (milující matka a věrná žena), stejně tak Wakasa (neodolatelná svůdnice, duch zemřelé šlechtičny). Obě mužské postavy si prochází vývojem, za své sobecké jednání musí zaplatit daň a divák tak dochází k lehce mýtickému morálnímu vystřízlivění. Obzvlášt zajímavá je nepříjemná hudba (tuším, že to byla flétna) během scén s Wakasou, která navozuje mnohem strašidelnější atmosféru než všechny duchařské horory za posledních deset let dohromady. ()
Silný snímek, který je sice z minulosti, ale je o současnosti, je sice s duchy, ale pořád je o skutečných osobách a osudech, které jsou silně realistické. Tohle je film, který vás dostane svou přímostí, svým fantasy pojetím, které se neskutečně přetavuje v realitu. Krásná ukázka toho, jak žánrová směs v japonském provedení fungovala už dávno. ()
Vyprávění je zpočátku zaměřeno na několik postav, vykresluje charaktery sdílející stejný časoprostor a posléze konstruuje děj do několika narativně paralelních linií, které se napříč filmem propojují. Paralely se nevyskytují pouze na úrovni struktury syžetu, nýbrž na několika dalších úrovních jemných kontrastů mezi postavami, a dokonce na úrovni stylistického systému. Tou základní, explicitní paralelou, je vyvažování tragické linie příběhu Mijagi a Gendžuróa s linií Ohamy a Tóbeie, která je spíše ironickým komentářem tkvícím v postavě Tóbeie, jakožto jakéhosi vesnického šaška (ženy na prvním místě jsou použity zcela záměrně, neboť je film odvyprávěn právě z ženské perspektivy). Několik dalších paralel se dá vysledovat v následujících bodech, za: a) kaple, ve které jedna postava byla zneuctěna a druhá se dočkala svého snu (ve vzájemné symbióze) b) Mijagi a Wakasa – jedna lásku rozdává a ta druhá ji bere (nutno podotknout, že její motivace je zcela pochopitelná a proto ji nelze vnímat jako zápornou postavu) c) porcelánové misky a jejich vnímání měnící se napříč filmem – nejprve omšelé a zapráskané, poté krásné ruku v ruce s perspektivou vnímání Wakasy, a ke konci nádherné z perspektivy vnímání Mijagi, jejíž pohled se naprosto otočil (ze začátku pro umění svého muže v podstatě neměla pochopení, ke konci se stal „mužem jejích snů) d) panoramatické rámování, ve kterém se variuje začátek a konec příběhu a nutí k zamyšlení a interpretaci, zda došlo k nějakému vývinu postavy. Ano, Gendžuró si kvůli své posedlosti uměním a absenci pokory vysloužil bolestné utrpení a změnil se, což výstižně okomentovala Mijagi. Krásný sugestivní (až snový, pohádkový) zážitek o touze po úspěchu a utrpení z jeho ceny obalený syrovou kulisou občanské války, samuraji a nádechem nadpřirozena. ()
Filmová "balada" o všem, co určitým způsobem souvisí s lidskou existencí. Poblouznění, touha, hamižnost, lidská zrůdnost, láska… to všechno Mizogučiho film ztělesňuje. Náležitě pochmurný, přitom svůdný příběh, prodchnutý kouzlem nadpřirozenosti, staví Povídky o bledé luně po dešti do skupiny těžko uchopitelných snímků a zároveň je po právu řadí mezi nejvýznamnější díla japonské kinematografie. Film, který se nedá zařadit do určité žánrové skupiny, po vnitřních stránkách se vymyká všemu, co jsem dosud viděl, přesto je natočen klasickým způsobem a všechno, co v něm je, má své opodstatnění, byť je to často velmi abstraktní. Srovnávat styl Kendžiho Mizogučiho s Akirou Kurosawou není na místě, oba dva umějí vyprávět, oba pro mě představují průkopníky modernistické kinematografie. Pro fanouška japonských filmů je však zajímavé zkoumat ty drobné rozdíly v jejich přístupu k filmové řeči. Mizogučiho styl mi nepřijde až tak zásadně jiný od toho Kurosawova, přesto je patrně odlišný v oblasti tvůrčí estetiky. Mizoguči vypráví lyričtěji, tajuplněji, v jeho vyprávění je až něco mystického (což je jistě přeneseno z literární předlohy). Kurosawa mi připadá zase o něco přímější, epičtější, což je jistě výhoda pro vyprávění velkých hrdinských příběhů (Sedm samurajů). Japonská kinematografie je příliš rozsáhlá na to, aby průměrný divák mimo Japonsko mohl přirozeně pochopit veškeré její skryté významy a paralely, byť jsem přesvědčen, že její síla tkví právě v tom, že je skutečně univerzální a nadčasová. Přesto, že jim nemusíme ve všem zákonitě rozumět, dokáží japonští filmaři (Kendži Mizoguči je jedním z nich) svými díly tvořit zázraky; především pak umějí zhmotnit základní pravidlo kinematografie, že film by měl v prvé řadě přivádět diváka k úžasu. Kázat a moralizovat může až potom! A navíc Povídky o bledé luně po dešti nalézají jedinečnou rovnováhu mezi nádhernou filmařinou a svým vnitřním sdělením divákům. ()
ocenenia : MFF Benátky 1953 - Strieborný Lev ()
Tento film má čo povedať aj v tejto dobe a je naozaj poučný a do istej miery aj mapuje ľudské chovanie. Niekedy sa človek nebojí riskovať vlastný život, keď má možnosť zbohatnúť a nezamyslí sa nad tým, že v podstate najväčšiu hodnotu má jeho život (alebo čas). Tento film je vlastne o tom, že ak chceme byť len bohatý, alebo slávny bez toho, aby bol za tým nejaký ušľachtilejší zámer malo by nás to vrátiť zas na začiatok (zjednodušené chápanie). Príbeh je o dvoch roľníkoch čo túži po bohatstve a druhý po sláve (aby jeho meno malo cveng). Kedže film nie je prehnane dlhý tak jeho príbeh po celú dobu nenudí a ani sa nenazdáte a príde koniec. V príbehu je SPOILER určitá snová časť, alebo časť z duchmi a to je dosť zábavná časť lebo divák dosť dlho netuší o čo ide KONIEC SPOILERU. Film poskytuje aj možnosť pre diváka sa zamyslieť, nad tým ako by sa choval a čo by spravil v podobnej situácii ako roľníci. ()
Jo, poznam reziserov ako Mikio Naruse, Jasudziro Ozu, Mizoguciho a Kaneto Sindoa. Nieco k filmu Povidky o blede lune po desti. Su tu zlepene dve poviedky do jedneho filmu, a Mizoguchi nehlada idealy v minulosti ani si minulost neidealizuje, Poznat je Mizoguciho rezisersky talent, a vo filme hlada paralely medzi sucasnym povojnovym Japonskom a minulostou, casto necha divaka unasat sa kvalitnou reziou a riesi vecne temy ako je tuzba po slave, peniazoch ap. Je to skor filmova basen nez uceleny strhujuci pribeh. Aby bolo jasne, isty reziser filmu Turinsky Kun sa tiez hral na velikanov a la Bergman a Tarkovskij, ale nemal na nich. Mizoguci naopak ma rezisersky talent a podla mna aj sa dokaze priblizit filmovou recou k spominanym velikanom. No a rozhodne to nie je film pre uzivatelov ako Verbal. A tiez by sa tomu mali vyhabat uzivatelia typu Segrestor s Jaklee, lebo reziser sa odmieta vyzivat v brutalnych masakroch a vrazdach, ako Oliver Kamen v Takovych Normalnich zabijacich. 92 % ()
I když jsem zpočátku měl bordel v postavách a vůbec v tom prolínání dvou povídek naráz (které se rozeběhlo ne zrovna funkčně), tak nakonec musím uznat, že si mě to dokázalo získat a to i přes to, že je to celé vlastně o samurajích, což je téma, které jsem si nikdy moc neoblíbil. Tohle ale pro mě nějak fungovalo, protože, podobně jako u některých Kurosawových samurajských filmů, to nabízí něco navíc ve formě i v obsahu a naštěstí jsem ani neměl pocit, že by to zestárlo, protože některé zajímavé nápady (jako třeba to prolínání děje prvky kabuki divadla) mi pořád přišly inovativní, natočené je to skvěle a co se nějakého přesahu týče, je tu taky, byť ne bůhvíjak hluboký, ale vystačí. Potěšila mě i práce s fantasy prvky, která tu naštěstí má nějaký svůj smysl a nepůsobí podivně a nahodile jako třeba tady. Za mě tedy ve finále docela spokojenost. Slabé 4* ()
Velmi zaujímavý snímok kombinujúci samurajskú vojnu, ideály, morálne zásady a pohodovejšiu drámu, a to celé líznuté démonmi. Hodnotenie: 75% ()
Nečekaně napínavý a místy velmi atmosférický (slavná scéna na jezeře) příběh dvou manželských párů v boji zmítaném feudálním Japonsku. Nejsilnější stránkou Ugetsu je absence laciného moralizování a to i přesto, že námět pro to přímo vybízí. Mizoguchi svým ztvárněním těchto klasických povídek nesnaží vyučovat a osudy hlavních postav prezentuje s překvapivě syrovým realismem. Exkvizitní je zejména Mizoguchiho režie. Dlouhé statické záběry často nenuceně mění úhel a perspektivu plynulým pohybem kamery, která byla většinu filmu očividně zavěšena na jeřábu. Ve výsledku tato dynamická statičnost působí naprosto přirozeně a filmu nesmírně sluší. ()
Přestože film nese v názvu slovo povídky, jedná se o jediný příběh dvou řemeslnických rodin sužovaných začínající válkou. I zde Mizoguči prezentuje své oblíbené téma žen, ačkoliv jen okrajově, má na děj velmi silný vliv. Především jsou zde patrné některé prvky divadla nó, které bývaly obvyklé spíše v rané japonské kinematografii, avšak Mizoguči je s úspěchem aplikuje i zde (nepřehlédnutelné je charakteristické gesto mrtvé manželky jednoho z hlavních protagonistů). ()
Film krásně zobrazujíce posedlosti člověka (manžel Gendžurovy sestry chce být samurajem za každou cenu, Gendžuro neobětuje jediný ze svých výrobků, které mu jsou nade vše) i jejich následky (Gendžurova sestra je znásilněna a stává se z ní prostitutka, Gendžurova žena je zabita). I Gendžurovo podlehnutí cizí ženě je krutě potrestáno, neb když si uvědomí, co měl ve své manželce a svém synovi, jeho žena je mrtvá. Nyní už není cesty zpět a může si svá rozhodnutí pouze vyčítat. ()
Jak víme, že na některé filmy musí být správná nálada, tak v případě tohoto Mizogučiho díla to platí dvojnásob. Nádherné znázornění venkovského života, slušné charaktery zbrklých mužů i silných žen (což je pro Mizogučiho docela nezvyklé - většinou znázorňoval ženy jako submisivní postavy), několik skutečně atmosférických sekvencí, ale já jsem zlý a mně to nestačí. Tedy lépe řečeno - nestačilo mi to při první projekci, takže jsem v polovině nefalšovaně usnul. Na japonské filmy od té doby chodím, jen když se cítím maximálně odpočatě. A Povídky o bledé luně po dešti stavím do fronty těch filmů, kterým dám jednou šanci znovu. ?% ()
[3,5*] Dosť ponurá rozprávka s krásnou snovou atmosférou a s podmanivým prelínaním skutočného a nadprirodzeného sveta. Film je plný fantázie, s najlepšou scénou odohrávajúcou sa na panstve pani Wakasy. Bavili ma všetky jeho dejové linky (resp. obe hlavné). Zaradené v zozname 1001 filmov, ktoré musíte vidieť, než umriete. "Success always comes at a price, and we pay in suffering." ()
Dva příběhy, spojené příbuzenstvím. Zatímco Tóbei je něco na způsob obecního blázna a jeho touha stát se samurajem vede k zápletce spíše komické, Gendžuróův příběh je tragedie japonského ražení. Duch, nevěra, občanská válka, zmařené touhy a sny a na konci naděje. Příběhy jsou vykládány paralelně vedle sebe a nekladou na diváka větší nároky. Mizoguči skvěle ovládá scénu, často je hlavní akce v popředí doplněna nějakou drobností v pozadí. Vrcholem je ovšem návrat Gendžuróa domů, melancholie a smutek jsou zobrazeny nápaditě a působivě. ()
Prosté a srozumitelné malé příběhy vesničanů spojené díky dokonale poetické, velmi pohyblivé kameře Kazuo Miagawy a snové hudbě do umělecky mimořádně hodnotného celku. ,,Duchařská" linie oplývá (z velké části asi také díky kultuře, na kterou vněasijský divák není zvyklý) slušně hororovou atmosférou (maska Machiko Kyô, rozlehlé ale vyprázdněné panství paní Wasaky, její temné písně o lásce; v neposlední řadě i černobílý materiál). Líbilo se mi vykreslení vztahů rodiče k dítěti a člověka k práci. Krásný film, který podle mého s léty vůbec netratil a může i dnes zaujmout mnoho i méně filmově sečtělých diváků. ()
Další klenot asijské kinematografie. Mizoguchi opět ukazuje silný smysl pro lyrické vyprávění. Herci jsou také mnohem méně divadelní než jak tomu bylo u jeho starších filmů. ()
Na japonsku klasicku kinematografiu velmi jednoducho (no putavo) rozpravany pribeh o dvoch obycajnych muzoch a ich manzelkach. Zatial co Genjurov osud je smutny s mravnym ukoncenim, ten Tohejov posobi skor odlahcujuco. Zrejme nie je cielom filmu posobit na divaka ako ubijajuca tragedia. Velmi kontrastne k zapadnej kulture posobi verzia japonskeho ducha, ktory neprichadza ludom skodit alebo vyvolavat hrozu, naopak - sam hlada svoje stastie, ktoreho sa mu nedostalo v ludskom zivote. Film je plny poeticko-umeleckych obrazov a skrytych detailov.. rozhodne stoji za zhliadnutie. ()