Chrustaljove, vůz!

Virtuózní! Černá groteska a la Gogol z chaotické jelcinovské éry - filmový punk svého druhu! Když to porovnám se sladkobolným Unaveni sluncem, je mi jasné především to, co se děje s výsostnou kulturou, která neopakuje a nepodlézá - je odsouzena k nezájmu a zde k hodnocení odpad!... Není to její škoda. Celé mi to evokovalo Alfreda Šnitkeho - jeho symfonie jsou chvílemi taky chaotická změť zvuků, ale neztrácí duktus a jednoznačně směřují k jasné výpovědi. German vyvažuje estetiku změti dokonale promyšlenou choreografií záběrů, film má ohromující tempo, střídá se tu jeden gag za druhým - hodně jsem se nasmál - opravdu si "odpadové" tady toho nevšimli??? To, že se dává příběh obtížněji dohromady mi fakt nevadí - jsme 50 let za Novou vlnou, sakra - to opravdu budeme stále dokola lineárně vyprávět o tom, že se někdo zamiloval a nevyšlo mu to? Líbila se mi i kvalita filmu - sametová čerň "sovětské noci" a vůbec: estetika, exteriéry - muselo to být hodně drahé a je to na tom vidět. Četl jsem, jak to tehdy v Cannes skoro vypískali - vyhrál to tehdy Život je krásný - typické. Po Astenickém syndromu je Chrustaljove, vůz! další postsovětský film, který mě totálně dostal! (19.02.2012)

Tento film je trochu silné kafe. Po hodině zvláštního a zmateného chaosu jsem měl sto chutí to vypnout a rychle zapomenout. Nakonec jsem to dokoukal a nelituju. Opravdu velmi originálně natočeno. Černobílý, depresívní snímek, kde se veškerý humor ztrácí v šílenství a strachu tehdejší doby stalinovského režimu. Nepříjemná noční můra, ve které se místy ztrácíte a marně tápete, co se vlastně děje, přesně reflektuje a naráží na dobovou situaci. Syrové, misty drsné a nechutné, tak nějak "rusky" dementní. (18.01.2005)

Ta syrovost zimního Ruska léta páně 1951 a násada v zadnici hlavního protagonisty mě několikrát vyburcovalo ze spánku, ale jinak, co si takhle pamatuji, mělo to atmosféru, že by se dala krájet. Když jsem zjistil, že již jsem sám v kině a právě zrovna tomu doktorovi strkali násadu do zadku a že i naše otrlá biletářka odvracela zrak, věděl jsem, že mám co dočinění s nějakým pravým ruským neorealismem. Třikrát fuj a zlej pryč. (12.06.2012)

I asked German if Khrustalyov was about present-day Russia. “Of course,” he replied, adding that “maybe things are simpler now—they just shoot you.” His words came back to haunt me as I wrote this piece, a few days after Duma member Galina Starovoitova, an outspoken liberal reformer, was gunned down gangster-style in the foyer of her apartment house. “The artist is a canary in a mine shaft. If Brezhnev had read Rudyard Kipling, he would never have gone into Afghanistan,” German told me. “We didn’t really want to depict 1953, we wanted to show what Russians are like.” http://www.filmcomment.com/article/exorcism-aleksei-german-among-the-long-shadows (13.12.2005)

Divácký zážitek z tohoto Germanova snímku se (zejména zpočátku) podobá chaotickému putování generála Glinského labyrintem zchátralých klinik a přelidněných bytů. Defilé bizarních a nezařaditelných postav je stejně matoucí jako absence jasné dějové linky v první části filmu. Postupně se ale absurdní juráčkovská atmosféra vytrácí a příběh získává jasnější kontury, spolu s nimi se ovšem ke slovu dostává všechen marasmus a ubíjející tíha stalinské epochy. Přímočaré scény vzbuzují chvílemi doslova fyzický pocit hnusu (odpudivý výjev s eskortou, umírající Stalin, ale už i bitka s výrostky na nádraží), které jsou naštěstí odlehčovány takřka lyrickým snímáním města a krajiny a řadou černohumorných pasáží. "Chrustaljove, vůz!" tak vyznívá především jako tragikomická, groteskní, ale přesto silná výpověď o dané společnosti a době a nakonec působí (alespoň na mne) vcelku mnohem optimističtěji, než bezútěšný smutek režisérovy "Prověrky osudem". (29.04.2009)