Perfect Days
Perfect Days
Dokonalé dni
Perfect Days
Perfect Days
Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Videa (13)
Recenze (142)
Ty dvě hodiny sice subjektivně působí jako hodin pět a usedět to je makačka, ale ve výsledku je to vlastně hezký. Cením, že se to vyhýbá nějakému dojímání diváka. Na druhou stranu, mám pocit, že některé ty nahozené motivy by bylo záhodno dohrát. Jakože, otevřený konec je fajn, ale tohle je otevřené celé a tak moc, že je těžký si z toho odnést něco konkrétního (jaksi emočně hmatatelného). ()
Poetické nahlédnutí do každodenního života uklízeče tokijských záchodů plyne zprvu jako dokument, ale s postupem stopáže do něj vstupují dějové linky. Komplikované rodinné vztahy jsou v tomto případě rozhodně zajímavější než hysterický mládenec japonské generace Z. S rostoucí příběhovostí jsem cítil, jako by mi Wenders dával příslib ještě velkých věcí, jenže na ty nikdy nedojde. Vše nevšední postupně vyšumí do éteru a zbyde opět jen rutinní den. Bezprostředně po titulcích jsem s tím měl lehký problém, nicméně po více než týdnu jsem již shovívavější. Každé drama opravdu nemusí mít svou bezprostřední dohru, pokud jde o každodenní život. A ten Dokonalé dny prezentují učebnicově. [Viennale 2023] ()
Vidím, že množstvo ľudí je z tohto Wendersovho kúsku o Hirayamovi unesených - a tak som bol aj ja zvedavý. No, čo ja viem, na takéto lyrické komorné filmy akosi nie som... Soundtrack je síce parádny, ale keby si chcem vypočuť super retro skladby, tak asi idem na YouTube. Dejová línia plná stereotypov a lyrizmu ma prakticky nebavila, a tak som tento film skôr pretrpel (a popri tom som akosi dúfal, že tam príde nejaký epický závan). Nuž, toto bude asi skôr pre fajnšmekrov. ()
„V jednoduchosti sa [občasne] skrýva nevídaná krása.” • Nemecký autor: W. Wenders, následne snáď vytvoril ešte »japonskejší titul«, akoby to vlastne asi neurobil ani sám Japonec narodený v Japonsku, čo je vskutku naprosto nevšedná záležitosť, hodná značného obdivu → určite nie iba z mojej priamej strany, a ak náhodou aj predsa áno, tak by sa to najskôr mohlo celé podobať klasickému japonskému predstaviteľovi japonskej kinematografie: Jasudžiróovi Ozuovi, čo ma teda ihneď napadá automaticky podotknúť, akonáhle v podstate skončilo i toto neobyčajne-obyčajné, kinematografické dielo! • Normálne som mal taký zvláštny pocit, že hlavný hrdina Hirajama v podaní priam geniálneho hereckého predstaviteľa Kódžiho Jakušoa, ktorý uviazol v akejsi «časovej slučke,» nakoľko sa príslušné sekvencie akosi neustále »opakovali« ako trebárs nejaká, obohraná platňa, čo sa našťastie tentoraz ale nepotvrdilo, keďže práve takýto mimoriadne stereotypný spôsob života - viedol tento čistič tokijských toaliet, ktorý sa za svoju prácu vôbec nehanbil; skôr úplne naopak: „plnými dúškami si vychutnával azda všetko, čo s tým priamo súviselo.” • Skrátka, autorovi sa naozaj atypickou formou podarilo vzápätí zachytiť: bežný kolobeh života obyčajného človeka, ktorý [s veľkou chuťou?] chodil do práce, no okrem toho - navštevoval i celkom iné zákutia, ktoré sa postupne rozprestierali pre dané rozprávanie príbehu, pričom akési «svieže osvieženie,» nastalo až s príchodom protagonistovej netere Nico; inakšie si treba ozajstne zvyknúť na pomalý, naratívny, chodový štýl, ktorý by mohol dokonca menej skúseného diváka totálne uspať. • A to ďalej ani nehovoriac o ♫ »pesničkovom soundtracku,« ♫ s takými v-y-p-a-l-o-v-á-k-m-i druhu, Loua Reeda - so songom v podobe "Perfect Day" z roku 1972; alebo The Animals s "The House of the Rising Sun" z roku 1964 a podobne, čo sa dá kľudne vypočuť i na samostatné počúvanie, ako mimochodom činím zrovna i teraz, a zároveň pesničky dotvárali potrebnú atmosféru. ← Vydarený p-l-a-y-l-i-s-t. • Nenormálne som dostal chuť navštíviť ázijskú metropolu - Tokio, kde sa všade Hirajama vyskytoval, a o čom môžem naďalej zrejme iba snívať... PS: Ústredný protagonista nebol príliš extra zhovorčivým, čiže vtedy nastávalo i akési obdobie tichého filmu, na čo sa treba rozhodne tiež pripraviť. PS 2: Ak by som si mal nakoniec ešte vybrať, ktorý nemecký režisér s dvojitým "W" véčkom v krstnom mene - mi je viacej sympatickejším, tak namiesto Wernera, istotne radšej [z]volím Wima, ktorý mi je srdcom oveľa bližším rozprávačom filmových príbehov, i keď povedzme zase ani... ()
Galerie (18)
Zajímavosti (11)
- Napísanie scenára trvalo len tri týždne a natáčanie trvalo iba 17 dní. (Bilkiz)
- Takashiho (Tokio Emoto) priateľka Aya (Aoi Yamada) pracuje v „dievčenskom bare“, kde muži platia asi 40 dolárov za hodinu, aby sedeli a rozprávali sa so ženami, ktoré sú zamestnankyne baru. V týchto baroch nejde len o sex, ale hlavne o spoločnosť a táto práca sa nepovažuje v Japonsku za prostitúciu, ani nemá zlú povesť. Dievča si možno objednať aj na celú noc, ale neberie sa to ako vzťah zákazník - prostitútka, pretože dievča je zároveň akoby v kamarátskom vzťahu s mužom, s ktorým sa rozpráva o osobných veciach. (Arsenal83)
- Film bol natočený 60 rokov po tom, čo japonská režisérska legenda Jasudžiró Ozu natočil v Tokiu svoj posledný film Chuť makrel (1962). Wim Wenders tvrdí, že to nie je náhoda, že sa hlavný hrdina jeho filmu volá Hirayama, čo je aj meno hlavnej postavy v Ozuovom poslednom filme, ktorú stvárnil Chishû Ryû. (Bilkiz)
Související novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)
„Na rozdíl od lidí - husy po ránu - radostně štěbetají“ (báseň haiku Kobajaši Issy v překladu Antonína Límana) Óóó! Jak já jsem rád, že někdo dá peníze, aby mohli vznikat podobné nefilmy. Copak je tohle film, jak ho běžně chápeme? Prvních třicet minut sledujeme rituály a každodenní činnosti samotářského podivína a uklízeče veřejných záchodů v Tokiu, který se o ně stará, jako by byli jeho vlastní. Jakoby každý vyčištěný pisoár byl umělecké dílo. Ukazuje tím bezděčně cestu ze slepé uličky západního umění, které se už mnoho desítek let motá v kruhu. Čistič záchodů Hirayama dává knockout Marcelu Duchampovi s jeho pisoárem. Tradiční japonský přístup ukazuje západním umělcům, že mají přestat filozofovat nad tím, co to je umění, ale začít umění skutečně dělat ve všech oblastech života. Po jednom celém obyčejném dni pak zbytek stopáže sledujeme několik dalších dní jeho obyčejného života, ve kterých se vlastně „nic“ zvláštního nestane. Zápletky a podzápletky, které byste si přáli, aby někam směřovali, nebo byly vysvětleny, nikam nesměřují a bez vysvětlení je odvane čas. To, co bylo včera už dnes není a co bude příště bude příště, dnes je dnes. Charakteristickým projevem vnímání času a prostoru v japonské kultuře je tzv. prezentismus, zjednodušeně vyjádřený termíny „nyní“ a „zde“. Německý režisér tento fenomén dokázal vystihnout dokonale, samozřejmě s vydatnou pomocí rodilého Japonce Takuma Takasakiho. V Japonsku pojem „nyní“ můžeme zjednodušeně definovat jako kratší či delší časový okamžik, který jsme schopni obsáhnout svojí pamětí, včetně schopnosti promítnout historickou zkušenost do událostí budoucích. Pojem „zde“ můžeme chápat jako přesně ohraničený prostor sdílený určitým okruhem lidí na určitém místě. Japonci nevnímají dějinný proces jako úsečku (začátek a konec) u židovsko-křesťanské kultury, nebo jako polopřímku (počátek bez jasné představy konce) u buddhistického přístupu. Limity neohraničený tok času v japonském vnímání nelze strukturovat; jinými slovy řečeno, na časové ose vyjádřené přímkou nelze najít bod, jehož poloha by byla jednoznačně určena vztahem k počátku či konci této osy. Čas se tak stává jen nepřetržitou posloupností jednotlivých, vzájemně oddělených přítomností a přítomnost sama o sobě je nejdůležitější součástí života jedince (více o tom: viz esej japanologa Jana Sýkory v knize „Vyrobeno v Japonsku“). Čistá esence toho, co jsem právě, popsal, se projevuje v japonském zenovém buddhismu. Tento přístup se také proplétá celým filmem Wenderse a Takasakiho. Nejsrozumitelněji je to vyjádřeno ve scéně, kdy se Hirayama se svou neteří při výletu na kole zastaví na mostě (scéna „Dnes je dnes! Příště je příště!“). Při sledování Perfect days v kině jsem cítil, že celý film je natočen jen jako kulisa pro dva okamžiky, které se tu několikrát zopakují. První: Protagonista s úsměvem vzhlédne k nebi, když ráno vychází do práce (poděkuje za nový krásný den). Druhý: Během dne se několikrát podívá na větve stromů, na jejich stíny mihotající se na stěnách toalet při vynucené přestávce v práci, nebo přímo do korun stromů během přestávky na oběd, jak skrze ně svítí slunce. To je vše. () (méně) (více)