Vadí nevadí

Film se do první půle tváří jako pozitivně laděná hra, která se velmi vlažně zostřuje do jiného rozměru, herního rozměru, který dokáže plně pochopit pouze dětský svět. Příběh o dvou 'dospělých dětech', kterým jedna taková hra poskytla tak trochu jiný způsob života a jeho vnímání. Příběh o dvou lidech, pro které se stala hra součástí života. Života, ve kterém jsou dětské hry neoddělitelnou složkou. Kde jsou striktní, dospělé zákony pouhou nabídkou, ba nepodstatným detailem. Jenže dětský svět, kde jsou pravidla pro smích, je neslučitelný s tím dospělým, proto se to dřív či později musí vymknout kontrole. Někdy komicky někdy tragicky. Ústřední dvojice, na níž film položil základy, svou ležérností dopluje až do samotného závěru, který tragikomicky končí v reálu nikdy nekončící hru. (Sázka na Canet-Cotillard zvedá moje hodnocení z průměru na 4*) (13.05.2010)

Na tenhle film jsme se díval tak trochu z povinnosti. Doporučil mi ho můj filmový „bratr ve zbrani“ a guru v jedné osobě. Nakonec jsme se k němu dostal a překvapivě toho nelituji. :-) Není to vůbec špatné. Život obou hlavních hrdinů ovládla dětská hra, která jim nedá spát. Oba dva pohltila a prostoupila jejich realitou běžného života. Sami už neví, co je skutečné a co jen „hrané“ v jejich společném vztahu. Zejména scéna v restauraci byla v tomto ohledu opravdu krutá. Nakonec se ale vše v dobré obrátí, nebo ne? Podle mého mínění vyznívá závěr dost rozporuplně. Sice zničili oba dva hrdinové životy těch, kteří je milují a žijí s nimi, ale našli konečně cestu k sobě navzájem. Tohle pak bylo zřejmě naplnění jejich života, kdy už přestalo ostatní kole nich mít smysl. Byla to pravá láska? Pokud ano je dovoleno zradit svět a blízké pro to, co milujeme? Tento moment, na konci filmu v dešti před nemocnicí, kde se setkají oba páry, je pro mě ten nejsilnější okamžikem celého příběhu. Toto morální dilema je podle mě to nejzajímavější pro diváka. No jestli se to tak dá říct. :-) Doporučuji si případným zájemcům přečíst Evžena Oněgina, kde dochází k podobné situaci jako před nemocnicí. Podobný problém se zde řeší jiným způsobem. (27.01.2008)

Dievča a chlapec, mladík a slečna, žena a muž: v plynutí rokov ani spolu, ani od seba prostredníctvom zdanlivo nevinnej detskej hry, ktorá sa rokmi nestáva krutejšou, čo do podmienok, ale ich uplatnenie v znormalizovanej dospeláckosti vyzerá niekedy desivo. Sú rôzne druhy lásky - táto je sebazničujúca, výlučná, neberúca v úvahu kohokoľvek z okolia. Je anarchistickým gestom slobody neustále prenášaným z detských čias. Dej, poskladaný z množstva príhod od bláznivo radostných po pekne drsné a ubližujúce, je zaodetý do výtvarne perfektného oblečenia. Svižný zostrih, čiastočne pripomínajúc Améliu sa rúti tento formálne dokonalý, hravý kolotoč do roztodivného záveru. Na rozdiel od Amélie tu nejde o roztomilý príbeh s morálnym ponaučením o tom, ako cez konanie dobra k láske prídeme ale len o spomenuté slobodomyseľné, láskyplné gesto. Plné lásky ubližujúcej, egoistickej, úprimnej. (22.03.2005)

Tak krásný, hravý, originální a zamilovaný příběh jsem dlouho neviděl. Byla místa, kde mě vysloveně poskočilo srdce štěstím, ale byla tam i místa, která mě u téhož orgánu zabolela, přesně jako v životě. Marion a Guillaume jsou užasní, člověk má chuť ty jejich osamocený dušičky co potřebujou ke štěstí jeden druhýho obejmout. A ta hudba, ta hudba, kdepak frantíci jsou pořád mistři originálních příběhů a Francie stodola plná filmařského talentu. (20.06.2015)

Musím povedať, že toto bolo celkom sklamanie. Ústrednej hereckej dvojici nemám čo vytknúť, Marion aj Guillaume sú super.. ale ten príbeh bol celý nejaký postavený na hlavu. A síce záver bol aký bol, nepomohol už ničomu. A to, že Ameliu nemožno nahradiť, je každému jasné. Aspoň tie rôzne verzie La Vie En Rose boli príjemné na počúvanie :) (06.09.2013)