Na miskách vah

Až s úsporností ve stylu televizní inscenace režíruje István Szabó hru střetů dvou protikladných postojů, kde lze najít souhlas s vybranými stanovisky na obou stranách dialogu mezi vyšetřujícím a vyšetřovaným – a nejen tím stoupá v divákovi neklid a napětí... Doba totalitní, navrch válečná, přináší nejen pro umělce náročná morální dilemata a nezáviděníhodné situace, které se později můžou snadno proti člověku obrátit. Doba po této válce a totalitě zase zůstává plná čerstvých, o to vášnivějších prožitků. Vyšetřující major zastává stranu plně vyjádřeného odporu k nacismu, přesto se svou povahou přechází stále více do fáze jednání evokujícího zrůdnost totality, jen na odlišné straně nedávné barikády. Na druhé straně s uznávaným dirigentem, hrávajícím v minulosti pro nacisty, vězí důsledek postojů běžného člověka, kterému možná došla skutečná tvář věci později a v jehož centru zájmu stála především umělecká práce a talent. Celý ten souboj plný napětí a rovněž úvah, nakolik lze hudbu oddělit od politiky a co lze vnímat jako pomoc pro národ či naopak zradu, přinesl spoustu silných podnětů k zamýšlení a velmi zajímavou zkušenost v ohlédnutí se nad různými důsledkami totality. Harvey Keitel coby fanatický vyšetřovatel, v němž se mísí odpor k rozpoutanému společenskému zlu a současně zrod nového zla, vystřihl excelentní, přímo temperamentní výkon, ale Stellan Skarsgård i coby povahově slabší obžalovaný velmi zdatně (minimalističtěji) sekunduje. Další dva mladí herci na scéně už tak výrazně nepůsobí, ale docela trefně ztělesňují pocity aktivního diváka tohoto souboje a jejich přítomnost v místnosti stupňuje další silné dilema na téma postavení se k vyřešení hraniční situace. [90%] (17.03.2024)

Absolutní zrůdnost. Američané, kteří na svém území nikdy válku ani okupaci nezažili, nikdy nepřežívali pod diktaturou, přijeli do Evropy soudit a trestat lidi, kteří přežili nacismus. To propagandistické americké video ve filmu bylo horší než Goebbelsova poliitika. Jen nenávist ke každému Němci, Rakušanovi (a věřím že i k Slovanům) jakožto kolaborantům s Hitlerem. A přitom většina z lidí chtěla jenom přežít. Také se mi moc líbila diskuze o tom, zda umění (hudba) může být součástí boje proti totalitě či ne. Skvělý film. (29.06.2017)

Také niečo na zamyslenie. Na jednej strane veľa podnetov na premýšľanie a na strane druhej idiotský Keitel, ktorý väčšinu silných myšlienok sparodoval a obrátil na trápnosť. Si stále len omieľal to svoje, všetko zjednodušoval, nepočúval rozumné argumenty a dôvody.... Nuž, ten kto chce odsúdiť , aj odsúdi, aj za cenu, že dotyčný vyzerá ako imbecil. Často sa stáva, vlastne je to pravidlom, že veľmi ľahko sa z utlačovaných stávajú utlačovatelia. Aj tu bolo ukázané, ako bezproblémovo prebrala víťazná strana gestapácke metódy. Keď začal tomu dirigentovi premietať tie zábery z koncentračného tábora trápnosť mi stiahla viečka. Počúvať sa tu oplatilo jedine Stellana Skarsgårda. A hudba samozrejme, jedinečná... škoda, že jej bolo tak málo. Nadpriemer. 75/100 (13.02.2020)

Psychologická štúdia dvoch postáv, zaoberajúca sa relativitou viny a zla. Celý film je inscenovaný do niekoľkých interiérov alebo nápadne štúdiových exteriérov a stojí výhradne na dialógoch a hereckých výkonoch Harveyho Keitela a Stellana Skarsgårda. Striktný americký vyšetrovateľ Keitel sa snaží dokázať nepriamu účasť hudobníka Skarsgårda na nacistických zločinoch. Obaja herci predvádzajú geniálne výkony. Snímka je ale nesmierne ukecaná a načisto ignoruje potenciál filmovej výpravy. Ale aj to by jej išlo prepáčiť, keby nebola tak chladná a didaktická. Polanského dráma Death and the Maiden, podobným spôsobom riešiaca podobný námet, je oveľa lepšia. Napínavejšia, pútavejšia, emocionálnejšia. (06.07.2002)

Szabóvy historické (skoro až) fresky jsou všechny tak kvalitní, že kdo dá pět hvězd neprohloupí. Bodování je tu jen proto, aby si je člověk nějak sám utřídil. Já jsem si vybral za favorita "Taking Sides", s českým, poměrně výstižným názvem "Na misce vah". A to hlavně pro to, že prolínání tří hlavních témat (z nichž každé jednotlivé je dostatečně nosné): hudba (především klasická a romantická - nemám ji rád, slyším v ní Heydricha preludujícího na klavíru ve společnosti dam), němectví (v ohnisku své kultury, především hudební) a vina (její přidělování, smývání, odpouštění a trestání). Protože drama Ronalda Harwooda neznám, mohl jsem uvažovat pouze ve filmových dimenzích; z počátku jsem z toho vycítil "wohltemperierte" náznaky otce a syna (Thomas Mann: Doktor Faustus a Klaus Mann: Mefisto), později mě film zaujal bez dalších "postranních" myšlenek. (12.06.2016)