Divá Bára

Vlasta Fialová působí proti ostatním jako zjevení; nádherná, nespoutaná holka, která se odmítá přizpůsobit. Jana Dítětová se snaží, ale Vlastu Fialovou nepřekoná. Detailní záběry na vesničany jako by vypadly z pozdějších Passoliniho filmů. Poněkud směšně působí naondulovaní herci (Kemr, Vrchota). Škoda, že celý film nebyl natočen v reálu. Ale to jsou jen drobné vady na kráse. Napadlo mi, o čem by asi psala Němcová dnes... (13.09.2009)

Tvorcovia si mierne upravili knižnú predlohu, tentoraz im to však nebudem priveľmi vyčítať, lebo film tak získal vzácnu atmosféru a istú dávku pridaného napätia. V podstate jednoduché, no zároveň aj zaujímavé dielko pôsobí veľmi čerstvo a aktuálne aj napriek svojmu úctyhodnému veku. Trošku romatiky, trošku bu-bu-bu, trošku búrok, trošku viac povier, ešte viac predsudkov a nevedomosti: no a máme tu solídnu výpoveď o tom, ako to majú tí "iní" ťažké - v onej dobe zvlášť. Nebyť záverečného - priveľmi moralizujúceho - Bárinho monológu na margo tuposti jej spoluobčanov (hoci si tie slová bezpochyby zaslúžili) som ešte spokojnejšia: ale spokojná som aj tak. Dokonca veľmi. Snáď sa moje dojmy nepozmenia ďalšími pozretiami... (11.06.2013)

Vizuálně pohlcující snímek. Kamera je na tomhle filmu skutečně neobyčejně schopná vyprávět příběh za samotné herce. Vlasta Fialová a spol. jsou samozřejmě nedílnou součástí vyprávění, ale kamera si dokáže s jemnými detaily mimořádně vyhrát a téměř je nahradit. A dohání to, co se příběhu nedostalo v dramatické rovině. Přes nepříliš úderný ráz vyprávění se občas dostavil pocit prázdnoty v příběhu, který však poctivě gradoval v několika scénách. Když jsem pak film hodnotil zpětně, přece jen ta zápletka kolem "čarodějnickými" schopnostmi obdařené dívky mně přišla poněkud vlažná a roztahaná, ale režisér prokázal, že filmu vdechl život svým citem pro nevšední poetiku, která v dnešním filmovém světě už nemá zastoupení. 60% (08.06.2013)

Tolik čarodějnic není v žádném jiném českém filmu. Začíná to příchodem polednice do chalupy za pěkné bouřky. Ve světnici zrovna probíhá porod. Maminka není v nelepší kondici a tak čarodějnice vymýšlí, jaké čáry by jí pomohly. Rozvažte všechny uzle, odemknout všechny zámky! A čarodějnice se mohou přetrhnout. Čekám, že nakreslí na podlaze veliký pentagram a začnou kolem něj tančit. Pak je tu ještě babka kořenářka, která vaří kouzelné letkvary za pronášení roztodivných magických formulek, až se démoni blahem tetelí. Jen Báře je to k smíchu. Ostatní vesničani čarodějnictví otevřeně fandí. Film má úžasné tempo i atmosféru až do Bářina strašení pana správce. Tato zápletka je pořádně zpackaná. Nechápu, proč Bára utíká před vesničany i s třímetrovou kápí. Konec se záchranou Báry se už zase vrací do těch správných kolejí. Nejhezčí moment filmu: schovanka říká, že nechce správce, že se raději utopí. Bára odpoví: ty bys to napravila! Copak jsi někdy slyšela, že by třeba laňka nebo pěnkava nebo jiný Boží tvor sám se sprovodil ze světa? Vynikající Vlasta Fialová a perfektní Robert Vrchota. 90 % (23.05.2020)

Filmová koncepce se po únorových událostech změnila v předem stanovené šablony, které se opakovaly především v dobových schematických veselohrách a patosových historických freskách. Režijní debutant Vladimír Čech přišel do tohoto ovzduší se starým romantickým příběhem z dob vrcholné fáze českého národního obrození, nejvýrazněji zastoupeného emancipovaným ženstvím Boženy Němcové. Z původně řadové povídky, která ve spisovatelčině díle zaujímala spíše panoramatickou, než jinak významovou součást tvorby, se díky mimořádně citlivému přístupu tvůrců podařilo vytvořit čistý romantický příběh bez falešných a umělecky nahodilých gest. Trojským koněm se stala tehdy vlastně neznámá dvacetiletá opavská herečka Vlasta Fialová, typově přesně odpovídající autorské představě o dívce, bořící chatrné mantinely úzkoprské morálky. Odvaha, s jakou Fialová vstoupila mezi zkušené matadory filmové praxe, je namnoze podobná osudu hlavní hrdinky a doba, která měla přijít rozhodně nepodporovala herecký individualismus a jakékoli projevy výjimečnosti. BÁRA však není úspěchem pouze titulní představitelky, hozenou rukavici pozvedli i další vynikající umělci. Jana Dítětová v postavě Eliškovic farářky vytváří nádhernou paralelu k spontánní a živelné Báře, toužící sice po vlastním životě, ale jen stěží sbírající odvahu k uskutečnění svých plánů. Jednu ze stěžejních rolí své rané filmografie tu vytváří Robert Vrchota, který tehdy vyplňoval mezeru v mužských ideálech první republiky a okupace, a na kraji vesnice usazený myslivec se nakonec stává opravdovým zachráncem Bářina života. Groteskní figurku namyšleného panského správce tu pomocí sarkastického humoru a karikaturní nadsázky vynikajícím způsobem sehrál Jan Pivec, vděčnou postavu venkovského faráře, pěstujícího kromě své botanické vášně takřka otcovský vztah k všemi nenáviděné Báře, ztvárnil Jaroslav Vojta. Naopak sázkou na jistotu bylo obsazení Gustava Hilmara do role zatvrzelého a hrubiánského rychtáře, vůdčí osobnosti vzpoury proti volnomyšlenkářství titulní hrdinky. Zcela výjimečný snímek, který dodnes neztratil nic ze své působivé, lehce hororové atmosféry, spoluvytvářené kameramanským mistrovstvím Václava Hanuše, náleží k trvalým hodnotám naší národní kinematografie, k skutečně posledním odkazům svobodné tvůrčí vůle, jež měla být v krátkém čase nahrazena kolektivní poslušností slepých ignorantů. Ve filmu, jakkoli i jinde, stále platí, že štěstí přeje připraveným. Audentes fortuna iuvat. (05.10.2008)