Sátántangó
Satanstango
Satanské tango
Satantango
Sátántangó
Sátántangó
Režie:
Béla TarrKamera:
Gábor MedvigyHudba:
Mihály VígHrají:
Mihály Víg, János Derzsi, Miklós Székely B., Erika Bók, Peter Berling, György Barkó, Péter Dobai, Frigyes Hollósi, Zoltán Kamondi, István Juhász (více)Obsahy(1)
Podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaie natočil Béla Tarr sedm a půl hodiny trvající veledílo Satanské tango, jímž na sebe upozornil také za hranicemi Maďarska. Úvodní sekvence snímku trvá sedm a půl minuty a předznamenává tak celkovou stopáž. Není to ovšem jediný dlouhý záběr filmu, odehrávajícího se stejně jako Zatracení (1988) v posttotalitní pusté krajině, již rozbahňuje neustálý déšť a drásá drsný vítr. Průměrná délka záběru se pohybuje kolem dvou a půl minuty. Příběh hříšné vesnice je rozvržen do dvanácti kapitol, jež můžeme rozdělit na dvě poloviny, což odpovídá pravidlům tanga (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Především v první části Tarr paralelně vypráví osudy jednotlivých postav, které směřují k jasně danému bodu - příchodu lžiproroka Irimiáše a jeho kumpána Petriny. Z několika úhlů pohledu sledujeme toto dlouhé čekání na člověka, jehož se obyvatelé chátrající vesnice obávají. Vesničanů však není mnoho, můžeme hovořit jen o třech manželských párech Schmidtových, Kránerových a Halicsových, solitéru Futakim, lékaři voyeurovi, prostoduché dívce Estike a o jejím zlém bratru Sanyiovi. Hrdinové se stejně jako v předchozím titulu pokoušejí vymanit z těžké životní situace a touží po lepších životech, na něž střádají dlouhá léta peníze. Vzájemné vztahy nejsou příliš korektní, a tak se snad každému honí hlavou, jak získat všechny finance pro sebe a nehledě na ostatní opustit komunitu. Do této situace přichází muž jménem Kelemen se zprávou, že se vracejí Irimiáš a Petrina, ačkoli chlapec Sanyi všem tvrdil, že zahynuli. Vesnici, jež se k mužům nezachovala zrovna čestně, přepadá strach z pomsty. Na prostoru úchvatných více než sedmi hodin se odehrává hluboký existenciální příběh, jenž zanechává nesmazatelnou stopu. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (105)
"Satanské tango" je tak specifický film, že opravdu není pro každého. Co se mu ale musí nechat, to je skutečnost, že to prostě není jen sedmihodinový film, ale je to film, který má obsah a který něco sděluje. Navíc to sděluje způsobem mnohdy úchvatným (scéna s koňmi) nebo takovým, který s vámi zamává (scéna s kočkou). Ale přitom je toho mnohem více. ()
Tarkovskij by měl radost, že mu někdo kopíruje styl... ;) ()
Neskutečně dlouhé záběry, neustálý déšť, depresivní, podmanivé a podivné až hypnotické výjevy, chlast, chlast a zase chlast. Těžko zařaditelné, ale originální a rozhodně nevšední. Ale asi ne pro každého. Já jsem se chytil hned na první záběr a první hudební motiv. Pár scén mi zůstane v hlavě navždy : glgačka a tancovačka v knajpě, týrání nebohé kočky a zvonění blázna v polorozpadlém kostelíku. Působivý zážitek, ke kterému se ještě někdy rád vrátím. ()
Dokonalá adaptace zřejmě nejvíce zlé a hříšné knihy, kterou jsem kdy četl v jedinečně úderné Tarrově režii. Film zachovává taneční pořádek, nahlížení situací z různých perspektiv, používá často doslovné pasáže z knihy a nechybí ani vypravěč na konci většiny kapitol. Ze všech Tarrových temných filmů, kde síla obrazu fascinuje, je tento jeho vrcholem, neboť množství různých prvků zde nalezitelných tvoří jedinečné a realistické zhmotnění zlého světa. Audio stránka je místy opět zdrcena děsivými postsynchrony, ale na druhé straně ji vždy něco vyvažuje a nemalý podíl na tom nese melodie melancholické harmoniky a jejích přiškrcených, nepropustných tónů. Za mě je Sátántangó sedmi a půl hodinové potěšení, kterému nechybí ani maličkosti typu Schmidt má rohlík na hlavě (!!), Halics vypadá jako Sartre, na zdi je vyškrábaný kosočtverec... ()
Utkvělá představa o přehození některých závěrečných kotoučů promítači mě nutí se aspoň na poslední dvě a půl hodiny podívat znovu, musím si to někde sehnat. (S odstupem času utkvělá představa definitivně potvrzena, to si to u mě promítač na LFŠ pěkně pos... pokazil =) ()
Pokud máte rádi meditativní snímky Andreje Tarkovského a dlouhé statické záběry, užijete si Satanské tango. Pro mě je sedm hodin přeci jen moc, takže díky za ty přestávky - bez nich bych to nezvládl, i když si nejsem jistý, jestli je rozkouskování do několika dní tím pravým řešením kvůli ucelenosti zážitku. Některé záběry působí velice dobře a téměř hypnoticky, jiné svojí pomalostí až iritují. I přes kolosální délku jsou ale jednotlivé scény dost dobře zapamatovatelné (nejvíce vyčnívá hospodská tancovačka), znát je i určité zrcadlení protilehlých kapitol. Každopádně ve mně tenhle příběh o úpadku, falešných prorocích (je Irimiás spíš mesiáš nebo Jidáš?) a půdě, která smrdí, protože si na ni lidi nasrali, bude rezonovat dlouho. (873.) ()
"Žijeme v apokalyptické době." Dokonalost! Co se o něm dá více napsat, aby to přesně vystihlo jeho uměleckou velikost? Snad jen mohu říci, že projekce Satanského tanga (děkuji, že jsem měl možnost vidět jej na velkém plátně) byla jedním z nejkomplexnějších a nejintenzivnějších filmových zážitků, jaké jsem měl dosud možnost získat. Sedm a půl hodiny uteče paradoxně jako voda; pocitově rozhodně rychleji než některé filmy s kratší stopáží (koneckonců i Tarrův "pouze" dvouhodinový snímek Zatracení se táhne podstatně línějším tempem). Satanské tango však již na začátku svým nekonečným ustavujícím záběrem / scénou definuje svou poetiku a styl a postupně restandardizuje divácké návyky na zcela novou úroveň vnímání filmového času. Celek je veledílem s neuvěřitelnou sílou účinku; grandiózních momentů je zde hned několik (monstrózní kapitola s kočkou, půlhodinové tango). V rámci svého interpretačního pole mě Satanské tango přimělo k živé úvaze nad biblickým podobenstvím o příchodu zkázy v podobě Irimiáše a jeho nohsleda Petriny, jimž nihilističtí obyvatelé zpustošené posttotalitní maďarské vesnice, zahleděných pouze do sebe samých, přisuzují božskou hodnotu. Fascinující počin! ()
Pravděpodobně jeden z nejzásadnějších filmů mého života. Tarrovi jsem se vyhýbal, protože jsem věřil, že kult kolem něj stojí jenom na tom, že natočil sedmihodinový film... Nespustil jsem oči z filmu v sále ani na vteřinu... Génius ()
Je až hrozivé pozorovať ako môže nejaké médium, v tomto prípade film, pôsobiť ako vrchol mediácie umeleckej a duševnej kreativity a potreby výpovede ľudskej bytosti v jej mučivom zovretí časovej ohraničenosti. To, že zároveň môže byť paralelne masívne rozšíreným nástrojom stimulácie pasivity a apatie širokej populácie, je jeho temnou stránkou páchnucou trúchnivými pomaly odhnívajúcimi útrobami lebečných kostí, ktorá robí z povolania režiséra(a nielen jeho, pretože ide vždy o kolaboráciu množstva ľudí) veľmi zodpovednú prácu. Satantango je teda v svojej podstate kŕčom v sebaobrane, ktorý sa z prvotného impulzu zhnusenia transformoval na dlhotrvajúci partizánsky boj za jeho prenesenie pomyselným komunikačným vákuom k dôraznej výpovedi. V tomto prípade by sa dala za ňu považovať i forma samotná. Kde ostatný artový filmový umelci užívajú viacerých techník ako dlhé zábery, extrémne pomalé jazdy kamery, konzervatívny strih, čiernobiele prevedenie a mnohé iné ako prostriedok vymanenia sa zo škatuliek masívne používaného zrýchleného strihu(so všetkými svojimi sprievodnými znakmi), Tarr stavia formu minimálne do rovnocennej pozície vo výpovednej hodnote s bezprostrednosťou scenáristickej výpovede. Oddeľuje zvukovú stopu od obrazovej priepastným vákuom variabilnej vzdialenosti kamery od „miesta činu“, ktorá sa týmto spôsobom oslobodzuje od ukotvenia v deji. Často tak divák musí spracovávať dych berúcu silu obrazu na pomedzí opojnosťi prirodzenej hudby zvukov scény s minimom klasickej hudby. A tak dĺžka záberov netkvie v samoúčelnej snahe zapáčiť sa, ale v nevyhnutnosti ponechať divákovi dostatok času na poskladanie mozaiky zážitkov. Keď sa po pár minútach skúmania často len fotke sa podobajúcich scén kamera pohne svojím plazivým tempom, je divák uvrhnutý vo vír zdanlivej neúnosnosti tejto náhlej dynamiky a anticipácie nasledujúceho. Popri všetkej pozornosti, ktorá bola venovaná kamerovým nájazdom, výberu lokácii, rámovaniu obrazu a ďalším formálnym finesám, je jadro tohto eposu postavené na základoch výberu hercov a ich totožnosti s identitami ľudských trosiek páchnucich pomalým alkoholickým rozkladom autonomity osobností, ktoré potom bezmocné padajú za obeť manipulatívnemu básnikovi-satanovi(možno paralela s umelcom bez morálnych zásad a svedomia?) Irimiáshovi, ktorý ani vás samotných pri svojich príhovoroch nenechá bez ujmy. Príliš veľa, vo svojej podstate nedokonalých, slov by mohlo odokryť viac ako sú schopné vo svojej nepresnosti vypovedať a tak nahradiť priestor pre čaro zážitku, zložitosťou svojho konštruktu. Jedno je však isté na Tango so Satanom len tak ľahko nezabudnete. ()
ťažké.... veľmi ťažké. no a tie 3* sú ako neutrálne hodnotenie - objektívne-subjektívne to nie som momentálne schopný posúdiť (len tak na okraj, snáď nebude hanba, že som film nevidel v celku, ale v priebehu troch ťažkých večerov).... neunikneš! 11 prikázanie..... to porovnávanie prvej a druhej polovice je myslím na mieste - prvá diváka ohúri, zaujme, vtiahne, druhá ho skôr nechá "vychladnúť" a tápať v zmysle a posolstve.... posledná polhodina však vráti všetko "do starých kolají".... ťažký, preťažký svet bahna, nezmyselnosti, chabej nádeje, dažďa, alkoholu a ..... vykúpenie prinášajúcej smrti?.... no a ten Tarkovskij - štýl možno podobný, no na konci Tarkovského filmov som sa cítil presne opačne, ako na konci Sataského tanga.... mizéria ()
Jak jen hodnotit tohle monstrum, tenhle Tarrův velkofilm, se kterým jsem strávil něco málo přes sedm hodin života? Není to totiž lehké - má to v sobě hodně z toho, co mi na Tarrovi vadí, ale taky dost toho, co bych nečekal, že u Tarrova filmu (zvlášť z pozdního, slow-cinema období) uvidím. Bohužel si neodpustil totální nihilismus i manipulaci s charaktery postav, kdy je do situací staví tak, jak se mu to hodí a zapomíná, že každý nejspíš má jiný charakter (což z toho leze mezi řádky). Taky je tu pár scén, které slow-cinema zneužívají a nejvíc to platí o dlouhém (asi 30-40 minut) mučení kočky malou holkou, jelikož z té scény plyne nanejvýš banální metafora neúspěšného přežívání ve zkaženém světě, ale pak se k holce (i po tom, co udělala) přistupuje jako k jediné čisté duši bez jakéhokoli smyslu. Odpíchne se z toho jedna základní věc, ale její pozadí netvoří neutrální charakter oné dívky, ani film se k němu nevrací a (aspoň teď) nevím, na co tam teda je. A stejně jako u každého slow-cinema, nevyhnu se srovnání s Lavem Diazem - zatímco on má každý film pečlivě promyšlený, scénu od scény a záběr od záběru, Tarr to má svým způsobem taky, ale oproti Diazovi mu chybí hlubší prokreslení postav, situace, i drobné přesahy navíc. Proto na mě Satanské tango chvílemi působilo krásně na povrch, ale duté uvnitř, přičemž ona dutost zde znamená vězení vlastních tezí, které jsou krátkozraké a neprokreslné, ale Tarr tak vnímá svět. JENŽE se to nedá jen tak zavrhnout, jelikož Tarr zde dokázal vytvořit velice působivou, až hypnotickou atmosféru, ve které žádná scéna nepůsobí zbytečně dlouze (objektivně) a pohltil mě natolik, že se mi za celou dobu ani na moment nezavíraly oči. Pomáhal tomu i opakovaný hudební motiv, který přesně vykreslil atmosféru, výběr ponurých lokací (zvlášť vesnice) i umisťováním postav do rámu - což se mi nejvíc líbilo u scén, kdy všichni byli od kamery dost daleko a záběr neskončil, dokud všichni rám neopustili. Nádherné záběry, nádherné scény, fakt. Jenže teď to hlavní - vyrovná se filmařská stránka scénáristické? A teď myslím scénář včetně všech přesahů, ne jen narativ. Tu jsem právě na rozpacích, jelikož je složitější ten film rozebrat jen jednou cestou. Pro mě je nejvýraznější podobenství o vylidňování vesnic a s tím spojená nemožnost důstojnějšího pracovního zařazení těch, kteří se mimo vesnici nemají šanci víc uchytit a jsou, řekněme, "spojeni s polem" + podobenství o komunismu v Maďarsku, které ale nemám šanci pochopit, jelikož jejich situaci moc neznám a vyvozuji to jen z pár do očí bijících návazností o "východě, kde je svoboda a všichni jsou si rovni". Jenže se tam může skrývat cosi biblického (jen teda netuším... Job? ve ztělesnění vesnice? Nebo jen Apokalypsa, ale bez oficiálního konce (tedy bez Boha)? Když už se tam cituje Zjevení? Ale to je teoreticky każdý Tarrův film... Nechám to jiným), nebo prostě jen totálně nihilistický příběh o stavu světa/Maďarska, či myšlenka, že svoboda je jen prázdný pojem... Ale i když se budu držet své interpretace, pořád vnímám jisté nedotaženosti, které mi ji buď boří, nebo ukazují její nedotaženost. Problém je už jen v rozsáhlém úvodu - co ty scény ukazují, nelehký život na vesnici, nebo to, že každý na vesnici je buď sociopat, idiot nebo věčně pod obraz? Pozitivní je, že poprvé u Tarra můžu rozsáhleji nad jeho filmem přemýšlet (a ne jak u Turínského koně, kde jsem musel jednu banální myšlenku sledovat dvě a půl hodiny), negativní je, že si z něj můžu odnést různorodé věci a díly tomu nevím, jestli bych radši řekl "ano, stálo to za to" nebo "spíš asi ne". Mám to někde mezi. Mezi je 3,5*. Zatím nebudu přehánět a přeceňovat, vyspím se na to a jestli to ve mě zanechalo skutečný a upřímný silný zážitek, půjdu mile rád výš. Ten film na to má, ale... Silné 3* () (méně) (více)
Satanské tango je nejen poutí po stopách lidské nicotnosti, ale také intelektuálním a zvláště fyzickým objevováním tajů cizího jazyka filmové řeči. ()
Určite záslužné dielo, ale určite nie pre každého. Ostatné už bolo napísané. ()
Se změnou TOP 300 filmů na TOP 1000 se mi rozšířila "povinnost" vidět celý žebříček. Nepochybně na mě čekají skvělé filmy a nepochybně spousta ukrutných píčovin. Jako Satanské tango. Andrej Rublev totiž právě dostal K.O. v prvním kole, protože tohle veledílo, to je pravděpodobně ta nejpříšernější sračka všech dob. Ty místní superlativy jednoduše nechápu, jde to absolutně mimo mě, ale je mi to jedno, každému se líbí něco jiného. Každopádně sedm a půl hodiny ničeho je teda fakt extraliga a bez uzardění se přiznávám, že jsem to jenom proklikal, už u druhé minuty se o mě totiž pokoušely mdloby a začalo mi klesat IQ, takže ne, nejsem takový masochista, abych se na tohle něco díval a strávil tím celý den. Takže neděkuju a zdravím všechny filmové nadšence, pro které to bylo podmanivé a hypnotizující. 0% ()
Cinefilský masochizmus a esteticky opojná meditácia nad úpadkom. Život po Satanskom tangu je akosi iný, senzitívnejší. Tých 8 hodín (ne)príjemne doznieva. Tie pocity len tak z hlavy nevymažete. Vracajú sa mimoriadne dlhé, hypnotické zábery a rušivé monotónne zvuky: kostolné zvony, tikot hodín, bubnujúci dážď, tóny harmoniky. Obsahovo je Tango akousi beckettovskou hrou o čakaní (idú a idú, no stále neprichádzajú) s niečím, čo môže ironicky pripomenúť (Hitchcockov) MacGuffin. Ako však vizuálne čítať Tango? Vzorec, ktorý sa tiahne celým dňom sledovania: 5 minút sa v danej mizanscéne na pohľad nič nedeje. Vaša pozornosť je však 6.minútu odmenená istou príbehovou alebo obrazovou pointou a prichádza akási čiastková katarzia. A tak pláva záber za záberom. (piatok 23.6.2023, Art Film Fest Košice) ()
Tohle mě opravdu semlelo... ()
Skutečně neobvyklý, intenzivní zážitek. Sedm hodin, strohá černobílá kamera a čas, který s postavami, které vyšly ze spodiny společnosti, skutečně prožijeme. Kamera se jen líně šine po scéně a my se díváme na nehybné, spící postavy. Zajímavá je práce s prolínáním jednotlivých dějových epizodek, proměny úhlu pohledu na ně, děje v pozadí, které se časem stanou ústředním motivem. Zajímavý film, kterou spoustu potencionálních diváků odradí svou délkou. Ale ti, kteří vytrvají, se skutečně dočkají zajímavé, byť ne zrovna divácky snadno uchopitelné podívané. ()
Jak tak koukám na zdejší komentáře, abych zapadl, musím napsat buď sáhodlouhou analýzu, nebo to celé zhodnotit jednou větou. Hmm, ani jedno. Satanské tango bezpochyby bude patřit k mým hodně silným zážitkům z kina, při projekci jsem neusnul a myslím, že o sobě můžu říct, že jsem byl aktivním divákem, který o snímku a osudech jednotlivých postav přemýšlí. Ale stále se nemohu zbavit dojmu, že tolik natahovaná délka filmu má pouze experimentální opodstatnění. Když jsem přemýšlel nad jinými rolemi času v tomto eposu, nepřišel jsem na žádné rozumné vysvětlení, v němž bych si nemohl říct, že podobného cíle by nešlo dosáhnout i s kratší stopáží. A beru-li čas ve filmu jako experimentální hříčku režiséra, přijde mi 7,5 hodiny jako velká daň za jakousi zkoušku s divákem. Na druhou stranu dokážu ocenit inovační pokusy a jsem rád, že jsem si mohl díky Satanskému tangu prožít plnohodnotný filmový život s osudy maďarských osadníků, jejichž ošlehané tváře větrem a deštěm mluví za ně víc než jejich slova. Možná to je ten pohled, kterým Béla Tarr chtěl, aby film k divákovi promlouval, kdo ví. ()
Satantango je v prvom rade výborná kniha Jánosa Krasnahorkaia, ktorú rozhodne odporúčam. Jej filmová adaptácia je jedným z tých vzácnych prípadov, kedy obraz výborne dopĺňa text a text dopĺňa obraz. Nedá sa povedať, čo je lepšie, len čo bolo skôr. Po tom, čo som čítal knihu a videl dvakrát film, nemyslím si, že Satantango je len o atmosfére. Je aj o príbehu. Irimiás je pre obyvateľov osady Ježišom i Mefistofelom zároveň. V skutočnosti je to však terorista, ktorý, oháňajúc sa nejakým vyšším cieľom, ktorý vraj presahuje pozemský život, plánuje napadnúť autoritu, pre ktorú súčasne pracuje. Jeho skupina "apoštolov" sa rozdelí do skupín, ktoré majú zdanlivo špicľovať pre štát, v skutočnosti však majú pravdepodobne (pretože to nie je nikde explicitne povedané) slúžiť ako určité teroristické bunky pre Irimiásov veľký plán. To, či sa tento plán, zahŕňajúci väčšie množstvo výbušnín, dočká naplnenia, sa však už nedozvieme. Hlavný je totiž príbeh o zmene, ktorá nie je zmenou a psychologická štúdia "vidieckej" mysle, v ktorej síce nie je veľa dobrého, ale súčasne si nedokážete odpustiť, aby vám obyvateľov osady nebolo aj trocha ľúto. Celým dielom nakoniec prestupuje metafyzický obraz krajiny, ktorej zvoní umieráčik. Toto zvonenie sa však na konci ukáže byť zvonením blázna, ktorý pravdepodobne utiekol z psychiatrickej liečebne, takže.... nie je ten koniec vlastne pozitívny? ()
Související novinky
Režisér Béla Tarr oceněn čestným doktorátem AMU
V úterý 31. října předala Akademie múzických umění v Praze čestný titul doctor honoris causa za přínos světové kinematografii osmašedesátiletému maďarskému režisérovi a scenáristovi Bélu Tarrovi.… (více)
SÁTÁNTANGÓ (1994) Trvalo mi síce tri dni dopozerať to, ale neľutujem! Satanské Tango je najvýznamnejší film, pravdepodobne, najvýznamnejšieho Maďarského režiséra menom Béla Tarr. Snímka má 430 minút, čo je viac než sedem hodín. Veru, dlhší, jednoliaty film som od tohoto ešte nevidel a asi už ani nikdy neuvidím. Človek by si pomyslel, že dej bude mať, nesmierne veľa postáv, príbehov jednotlivých postáv, možno dokonca až priechod generácií ale nieje tomu tak. Ako je už u Tarra zvykom, jeho zábery sú pomalé, vláčne, skôr poetického zamerania, kde nejde ani tak o dej samotný ako o vizuálnu perspektívu. Hoci je obraz čiernobiely, zábery majú oveľa viac takého toho vnútorného zafarbenia ako niektoré farebné filmy. Snímka zachytáva jednu malú osadu blízko nejakého menšieho mestečka na Maďarskom vidieku. Ide o absolútne zdecimovanú oblasť ktorá po páde komunizmu absolútne stagnovala a zopár ľudí, čo tam ešte nažíva, prežíva zatratenia hodnú anómiu. Zachytenie ľudských duší a príbytkov v takto dezolátnom stave to režisér aj spisovateľ, keďže je to nakrútené podľa novely aj keď som ju zatiaľ nečítal, bolo tak silne realistické až som sám sebe neveril čo vidím. Osobne poznám z podobného kraja rovnako zruinované duše, takže to viem úplne objektívne zhodnotiť a uznať zámer tvorcov, hoci bola knižka písaná ešte v roku 1986.. Je mi strašne sympatické, že scenár písal ako režisér, tak aj samotný spisovateľ Satanského tanga, čo je úplne perfektné, pretože myšlienky písané perom boli adekvátne, a podľa predstáv, vyryté do obrazu. Ono sa mi to počas sledovania nezdalo, väčšina záberov mala viac ako 5 minút, ale snímka sa nakrúcala až 4 roky, čo je dóóósť veľa, na to, že v príbehu ide iba o pár dní. Každý charakter v osade dostane v snímke dostatočný priestor na to, aby sa prezentoval. Divák zistí, že vlastne každý z nich je nejakým spôsobom skazený. Veľa pijú, nepracujú, ale zároveň ani nemajú čas na nič poriadneho, sťažujú sa ale nič preto nespravia. Ich životnú idylku prekazí až správa, že do neďalekého mestečka prichádzajú dvaja ich bývalí obyvatelia, ktorý mali byť už dávno po smrti. Z nejakého bližšie neurčeného dôvodu im musia dať všetky svoje peniaze, čo sa nikomu z nich nepáči ale neodvážia sa im odporovať. Film je plní mystiky. Z dvoch mužov, ktorý prichádzajú je jeden veľmi inteligentný, až by som povedal, že mal v snímke metaforickú úlohu spasiteľa-filozofa. Snímka má aj mnoho sólových vstupov kde sledujeme jednu postavu, ktorá sleduje určitý dej z jej perspektívy, v ďalšej sólovej kapitole zase sledujeme inú postavu, ktorá sa pozerá na rovnakú zápletku z jej perspektívy, je to veľmi zaujímavé ale aj náročné na sledovanie. Celý soundtrack má dokopy dve skladby ale často sa nehrajú, to skôr počúvame zvuk padania dažďa, Je tam tak často, až to udiera na city. V pomalých záberoch sa často nerozpráva a keď už áno, tak ide o sedliacky Maďarský slang plný vulgarizmov, ktorý ma milo prekvapili, keďže ho dobre poznám ale často sa s ním, v posledných rokoch, do vztyku nedostávam, alebo ide o rozprávača, ktorý, podľa mňa, cituje výňatky z knihy. Je to plné básnických metafor a súvetí. Tento film rozhodne nieje jednohubka ani pre milovníkov umeleckejších filmov. Ale stojí za to. () (méně) (více)