Sametová extáze

Dokonalý film, pro mě na dokonalé téma a s dokonalými herci. Úžasné barvy, skvělá hudba a vynikající atmosféra.. Navíc Ewan McGregor i Jonathan Rhys Meyers zde předvádí opravdu excelentní výkony, které vás vtáhnou s úžasnou přesvědčivostí přímo do děje... Budete si připadat, že jste součástí všeho toho pozlátka, flitrů, make-upu, tygřích vzorů a bisexuálních idolů. Menší rolička skupiny Placebo v čele s Brianem Molkem, který se asi ani nemusel moc snažit, aby zvládl zahrát androgynního bisexuálního zpěváka, byla také vítaným zpestřením. A pokud vám britský glam rock nic neříká vůbec to nevadí, tenhle film je prostě tak úžasný, že vás dokáže zaujmout, ať už jste (skoro) jakéhokoli hudebního vyznání. (08.09.2007)

Nejsem zase až tak milovníkem glamu a rock jako takový vídám spíše z rychlíku a mnohem bližší mi je popík a další podobné jemnější melodie..Co se ale týče tohoto filmu a vůbec stylu,který je zde zobrazován je to naprosto jiná kategorie než čistě rocková - tím spíše,že je glam rocková...Miluju nádherné vypracované chlapáky v těsných kalhotách,které normálně na ulici nepotkávám a tak se nestydím se pořádně zadívat na všeliké jejich přednosti :-D tím spíše,když skáčou na pódiu nahoře bez a obnažují se před publikem.Celá takováto "láska" nebo prostě jen záliba či jak to mezi nimi bylo je ale pomíjivá a rychle vyhasíná.Líbí se mi neuzavřená možnost,že vlastně Brian Slade ještě žije a svou vlastní smrt fingoval.A ještě více se mi líbí skutečnost, že bláznivý fanoušek vlastně zprostředkuje jakési vyprávění - je tudíž přímým divákem a to je to magické co se mi skutečně líbí na tomto filmu.Je bohužel strašně smutné a neskutečné jak může hudba a spíše než ona ale styl toho jak člověk žije naprosto zničit všeliké zábrany a zapříčinit podobné tragédie jako je právě smrt.Celý snímek na mě působil roztěkaně, ale přece jen jsem v tomto chaosu našla to pravé ořechové a ráda se k tomuto dílu vracím alespoň prostřednictvím soundtracku.Obsazení je více než perfektní - dva hezounci J.R.Meyers a Jůvn McŘehoř... (09.07.2012)

Velvet Goldmine mohl byt vazne dobry film, s velmi vitanym konceptem mapujicim jednu zasadni hudebni eru, to by to ale musel natocit nekdo schopny a ne gaylord Todd Haynes, ktery z toho udelal maskarni ples pro buziky. Vubec se nedivim Davidu Bowie, ze produkcnimu stabu hrozil soudem, protoze je jasne, ze tahle filmova hruza je v podstate jen priteplene znesveceni dane ery a vsech predstavitelu. Jonathan Rhys Meyers je v Bowiem inspirovane inkarnaci naprosto tragicky a vylozene me prudi, protoze narozdil od Bowieho postrada jakykoliv sarm, charisma a pusobi jako strasne nesympaticka buznicka. Ewan McGregor si sice roli wannabe Iggy Popa dava k obedu, coz ale jeste neznamena, ze mam naladu se divat na jeho pero (a ze to neni prvni film, kde to vytahne). Jediny kdo z cele te parodie odesel s lehce stylovym stitem je Brian Eno, jehoz inkarnace zde vystupuje jako sice opet vic nez je zdravo priteplena, ale presto docela stylova androgyn inkarnace zvana Jack Fairy. Jinak me ten film ale neskutecne vytocil. 2/10 (19.07.2012)

Že by mi nakonec byly po chuti i hudební filmy? Do nedávna nemyslitelná věc. Sametová extáze mi sice nepřivodila nic sametového, ale stav podobný extázi ze sledování (proboha po jaké době) něčeho tak výjimečně skvostného ano. I když jsem trochu pozdějšího data a glamrock přímo nevyhledávám, byla to láska na první pohled. Písně ve filmu rozvibrovávají ušní bubínky tou správnou libou frekvencí a navození sedmdesátek zvládaly bez debat. Stejně tak se Meyers a McGregor dokázali bravurně sžít se svými postavami a odzpívat většinu svých partů (potlesk). Z vedlejších postav bych možná vypíchl trochu opomenutou Toni Collette, jejíž Mandy byla správně šáhlá a posléze i správně zhrzená. Jako třešinku na dortu přináší spletitý děj pár neznámých, nad kterými si vnímavější část diváků bude jistě ráda lámat hlavu. Abych ty svoje superlativy nějak zakončil…Je to queer a gay v tom nejlepším, přeneseném i nepřeneseném slova smyslu…100% a šup do topky. (02.03.2011)

Glitter crush a nepochopitelně pochopitelná nostalgie po éře kterou jsem nezažil a nikdy jí nežil... ale žil jsem Bowiem v jeho temnějších obdobích, Igim v jeho zuřivějších časech, a Molkem v době kdy byl hudebně na vrcholu a právě tak ukázkový androgyn, jako tady jsou úplně všichni... krom toho na první pohled vyloženě nesedícího Balea, který ale perfektně zosobňuje toužícího, ale úzkostně odstrčeného civilistu ve světě rockových, jak je vnímá, polobohů. A můžu být sebevíc straight, ale toho Bowieho, toho zamlada bych z postele prostě nevyhodil, takže proč se nenaladit na vlnu kdy rock a punk naplno objaly transsexualitu jako extravagantní image a styl který zářil o to jasněji, o co krátčeji trval. 9/10 (10.11.2020)