Světla ramp

Nostalgicky smutný snímek, který pobaví téměř výhradně jen v místech, kdy se na scéně zjeví sám velký/malý Buster Keaton ( nutno podotknout, že je na něj nutno čekat ne zrovna krátkou dobu), každý záběr na jeho osobu spolehlivě vykouzlí úsměv na rtech. Ale hlavní postavou je tady Charlie/Calvero, díky častému zakomponování autobiografických prvků se divák o Charliem dozví celkem dost duševních pochodů a reflexí a zároveň se s ním člověk okamžitě sžije a bez náznaku nudy projde smutným příběhem až do úplného konce... (25.09.2007)

Přepsáno v listopadu 2019. Světla ramp jsou niternou zralostí cirkusového klauna. Charlie Chaplin dospěl ve svém stáří k nostalgickému ohlédnutí za životem, naštěstí sentiment není zatížen senilitou, mezi slovy se objevují prvky melancholie a romantického idealismu. Světla ramp nejsou dokonalým filmem, jejich počáteční impuls zápletky vychází z příliš hysterické polohy melodramatické pózy, přesto je převládající náladou, i navzdory té důmyslné cynické sebeobraně, touha po životě. Stárnoucí cirkusový klaun odhaluje svou smutnější část vnitřního světa, dotýká se intimních úzkostí, je již schopný a zvlášť ochotný dosáhnout smíření a rozdává všude kolem sebe lásku a porozumění. Cirkusová rozvernost je zde předpokladem, kavalírství je předností a ušlechtilost je nabytou životní moudrostí. Hlavním nástrojem melancholické klauniády a vyzrálé cirkusové žádostivosti je Calvero (pozoruhodný Charlie Chaplin), stárnoucí klaun vaudevillského ražení. Vyrovnání se s niternou bolestí možného profesního selhání, a nejde pouze o strmý pokles popularity a uznání, v záběru jsou také osobní fóbie a přizpůsobení se jim, je náročnou poutí vnitřním světem. Klaunská zábava dodržuje jízdní řád taneční choreografie a smutek klauna je předzvěstí konce. Důležitou postavou je Thereza "Terry" Ambrose (příjemná Claire Bloom, jako tancující Columbina vystupuje Melissa Hayden), mladá a atraktivní baletka. Vývoj psychologie jednotlivců je pod neustálým vlivem běžných společenských konvencí a hanba je nejpalčivější osobní strastí. Hledá se opětovná víra v radost ze života. Láska, úcta a úspěch jsou sice vedlejším, ale zásadním výsledkem. Významnou postavou je Ernest Neville (sympatický Charlieho synek Sydney Chaplin), mladý a talentovaný hudební skladatel. Melodramatické pnutí dostalo tichou romantickou báseň cirkusového klauna s kapkami melancholických slz, osudovost získala svého trubadúra. Z dalších rolí: spořádaná a občas laškující Calverova domácí Sybil Alsop (Marjorie Bennett), starý a zkušený ředitel londýnského Music Hallu Postant (Nigel Bruce), vstřícný umělecký vedoucí divadla Bodalink (Norman Lloyd), Calverův partner klaunského hudebního čísla (Buster Keaton), hlavní tanečník baletního představení Harlekýn (Andre Eglevsky), Calverův nesoucitný agent John Redfern (Barry Bernard), či Calverův lékař Dr. Blake (Leonard Mudie). Světla ramp jsou nostalgickou básní cirkusového klauna, jemně do dlaní nabírá vnitřní bolesti, se smutkem v očích prohlíží umělecké úzkosti a s velkorysou štědrostí zralého věku rozdává životní touhy a smysl i pocit lásky. Světla ramp jsou intimní zpovědí Charlieho Chaplina. Podařené to nostalgické ohlédnutí za životem a profesním posláním! (31.07.2010)

Tenhle film je z přihrádky těch nejsilnějších uměleckých výpovědí, co kdy dotkly stříbrného plátna. Chaplin se tu vyrovnává s vlastními problémy, a současně se snaží předat neuvěřitelně humanistické myšlenky o významu lidského života, jeho konci, ale i novém začátku. Nemá smysl to moc popisovat. Světla ramp jsou krásným důkazem toho, že Chaplinova síla nebyla jen ve skvělé choreografii a načasování gagů, ale i v předávání jakéhosi nadčasového poselství, které je ve své jednoduchosti až naivní, o to silnější pravdivost a upřímnost z něho však sálá. (26.12.2007)

Nádherný film od samého začátku až po úplný závěr. Přestože nejde o poslední Chaplinův snímek, je laděn do poměrně rozlučkové atmosféry a potěší, že jeho postava zmiňuje legendárního tuláka, jenž je ikonickou postavou i po tolika letech. Světla ramp jsou silným příběhem někdejšího slavného komika a mladé baletky toužící zemřít, mezi nimiž se rodí vztah, jenž má z obou stran různou povahu, ale na intenzitě je rovnoměrně silný. Vše je doprovázeno překrásnou Chaplinovou hudbou, která sice v mnohých pasážích připomíná jeho starší melodie, ale ústřední píseň je vskutku jedinečná. Za vyzdvihnutí však stojí také dialogy či monology Calvera, které ač mohou v dnešní době znít jako utopie či patos, tak mají stále patřičnou hloubku a podobně jako v Diktátorovi, tak i zde nutí diváka přemýšlet. Na závěr se skláním před invencí, uměleckým umem a herectvím Charlese Chaplina a s obrovským potěšením dávám jednomu z jeho posledních snímků plný počet hvězdiček. (17.04.2015)

Velký klaun odchází a s ním i ten tulák v něm. Sledovat tento film je opravdovým filmovým zážitkem. Člověku je smutno a zároveň se i usmívá. Není to Chaplinova poslední hlavní role, ale je poslední v té podobě, jak jsme ho znali. Nevím, jestli to měl nebo neměl v plánu, ale bylo to krásné rozloučení. Tak sbohem, Tuláku, děkuju ti za slzy i smích, dávno stal ses nesmrtelným nejen v očích mých. (06.01.2011)