Sedmikrásky

Ach jo, zlatá 60. léta, kdy padly ideologické bariéry a cenzura, ale zároveň zůstala štědrá státní podpora, takže tvůrci mohli bez zábran experimentovat a laškovat na účet společnosti a vlády. Není divu, že se po těch časech leckterému filmaři stýská. Pravdou je, že řada filmů té doby by v tzv. normálních dobách nevznikla. Sedmikrásky jsou experimentální hříčkou, která je na hony vzdálená běžné filmové produkci a průměrnému filmovému divákovi. Snímek je cenný pro filmové teoretiky a zažrané kinofily z hlediska fimového jazyka, obrazové kompozice, střihu a práce kamery. Na druhé straně postrádají spoustu věcí, které filmový divák očekává, a současné vysoké hodnocení na CSFD je při vysokém počtu hodnotících dáno snobismem a napodobováním. Celkový dojem: 40 %. (01.02.2009)

Z hlediska formálního je to film neskutečně zajímavý, kde je možné vidět, jak se dá hrát s obrazem, barvami, spojením obrazu a zvuku, ale z hlediska obsahového je to už někde trochu jinde. Ty dvě holky jsou neskutečně protivné, a myslím, že záměrně, že je strašně těžké si tenhle film užít. I to je asi vizitka zajímavého filmu, ale ten mi v tomhle provedení tak nesedl. (18.12.2014)

Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% Zajímavé komentáře: Lavran, Šandík, mortak (08.07.2012)

Sedmikrásky, můj pubertální strašák objevování československých filmů 60. let. No dobře, jdeme na to po čase znovu... Z uměleckého hlediska je film velmi zajímavě natočen, figuruje tu působivá kamera, zajímavá hra s barvami a obrazem. Pokud jde o děj, ten je, jak to už u některých filmů tzv. nové filmové vlny 60.let bývá, hodně chabý a originalita způsobující nadšení upadá do stereotypu a po nějakém čase může i nudit. Film je plný nadsázek, dá se při něm i zasmát, zvlášť scény z nočních podniků považuju za povedené, přítomní pánové u stolu jsou zajímavým osvěžením filmu, v jednom baru zase k tanci zní skvělá skladba Jiřího Šlitra se scatem v podání Evy Pilarové. Ovšem některé pasáže, ve kterých účinkují pouze "ty dvě žáby", jsou k nevydržení a působí až příliš provokativní i po 50ti letech od vzniku. A to jsou obě "žáby" neherečkami zahrané velmi trefně! Tady koukám, se jmenují obě Marie, ve filmu jsou ale oslovovány různými Jinými Jménami, většinou od J (Jarmilka, Jiřina, Julie,...). Z posledních 20ti minut mě zaujala snad jen scéna, jak jedou v malém nákladním výtahu. Velká luxusní hostina by myslím vyzněla lépe, kdyby se aspoň na chvíli v hotelu objevilo víc účinkujících. Pasáž s upratováním haly, kde si obě Marie šeptají, jaké jsou už dobré a hodné a budou konečně pracovat, a při tom servírují rozbité talíře a na to zvyšky pováleného jídla, tohle Chytilové opravdu nezbaštím, byť její myšlenky z tohoto filmu více méně chápu (alespoň myslím :o)). 55% (16.09.2016)

Nic naplat, tady si fantazie paní Ester Krumbachové opravdu přišla na své. Výtvarná stránka filmu je luxusní vizuální hostina. Chytilová pravděpodobně nechala tvůrčímu talentu své spolupracovnice zcela volnou ruku a dobře udělala, neboť bylo nedefinovatelně příjemné nechat se s nimi unášet v tomto kolorovém tripu. Škoda jen, že se dámy zaměřily s takovou vervou pouze na barevno a jaksi opomněly přiběhovou linii. Tomuto halucinogennímu odletu by krapet víc střízlivosti v ději blahodárně prospělo. (15.09.2010)