Sedmikrásky

Sedmikrásky doslova od první minuty a od první pronesené repliky jasně odhalují Chytilové základní režijní slabiny. Ačkoliv jde o vizuálně nesmírně zajímavé a svěží dílko, herectví (zvláště dialogy) jsou dosti otřesné. Nejde ani o vybroušené herectví profesionálů ani o přirozené neherectví amatérů, jakým vynikají například raní Formanové, nýbrž o podivně křečovité a stylizované "herectví" několika (zřejmě) neherců. Chytilová těmto postavám odnímá to nejzajímavější, co mohli svým (ne)hereckým projevem přinést, totiž autentičnost a spontaneitu. Jeden z výrazných výrazových prostředků Československé nové filmové vlny tím vlastně obrací zcela naruby. Výrazná stylizovanost má samozřejmě i svoje přednosti, především už zmíněnou vizuální složku u níž lze mluvit o určité opulentnosti a touze po překvapivosti v kombinaci s hledáním esteticky působivých záběrů, a dále formální neuspořádanost a kolážovitost, která je rozhodně spíše dadaistická než surrealistická. Vedle Chytilové, jejíž hlavním přínosem je zřejmě značné "povolení opratí" a touha po experimentu jako výchozím tvůrčím přístupu, se na tomto výsledku evidentně výrazněji podíleli kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice Ester Krumbachová, která se také, spolu s Chytilovou, podílela na kompletním přepsání Juráčkova námětu. Jím zamýšlená "studie morálně rozložené mládeže" se ve filmu vlastně naprosto ztrácí a lze ji spíše jen tušit než jasněji sledovat a definovat. Tímhle přístupem ostatně Sedmikrásky výrazně připomenou o něco mladší Jakubiskův film "Vtáčkovia, siroty a blázni "... Suma sumárum: Filmový zázrak se rozhodně nekoná, jakkoli jde opravdu o jeden z nejzajímavějších Chytilové filmů. Spíše jde o drtivé vítězství ne zcela zvládnuté ale velmi zajímavé formy nad vcelku nicneříkajícáím a vyprázdněným obsahem... Celkový dojem: 65% (21.01.2012)

Ak by to nebol akože protest proti režimu, tak je to odpad. Rádoby umelci si aj dnes myslia, že proti režimu treba protestovať neartovou dekadenciou. Za slobodu treba bojovať, ale sloboda nie je anarchia. Žiaľ tento názor zdá sa rezonuje už aj v takzvanej demokratickej spoločnosti dodnes. Slobodu si zamieňajú s tým, že si každý môže robiť, čo len chce. (03.10.2018)

Zajímavý experiment, ovšem sledovatelný jen se srovnatelným množstvím psychotropních látek. Nesouhlasím s tím, že by message podobenství byla obtížně vysledovatelná. Ovšem je pravda, že Hames se ve své knize zabývá kritikou konzumu v Sedmikráskách tak důkladně, že nevím, jestli nejsem ovlivněný. Naopak moje výtka směřuje k prvoplánovitosti a jednoduchosti zprávy, kterou film vysílá oproti stylu, jakým je natočen. Fabule je hloupá a podrývající snahu o cokoli hlubšího. Dovedu si představit, že s dostatkem marihuany to ale může být zábavný párty film. Ale když už bych chtěl za tímhle účelem vytáhnout nějaký snímek nové vlny, raději bych sáhl po Valérii a týdnu divů. A doporučuju Shadwellův komentář, jeho úvaha o novovlných postupech je minimálně podnětná. (01.03.2011)

Nejvýmluvnější na tom stejně byla ta anekdota, kdy 17. 5. 1967 vystoupil ve vládě soudruh poslanec Prušinec s interpelací a památnou větou: "My se ptáme těchto kulturních pracovníků, jak dlouho ještě všem poctivě pracujícím budou otravovat život, jak dlouho ještě budou šlapat po socialistických vymoženostech, jak dlouho si budou hrát s nervy dělníků a rolníků, a vůbec, jakou demokracii zavádíte?!" Patrně nechtěl plavat s novou vlnou. (03.02.2009)

U Sedmikrásek jsem vděčný za dvě věci. Že mají co sdělit, a nejde tak jen o surrealisticko-experimentální nonsens, a že trvají ani ne hodinu a čtvrt, protože o moc víc bych asi nezvládnul a začal se nudit. A jen se stydím, že mě musela k Věře Chytilové dokopat až jistá potetovaná filmová kritička z LA s australským přízvukem a láskou pro vše staré, nezávislé a feministické. Díky, Alicio Malone, jsi moje filmová guru. (10.03.2018)