Sedmikrásky

Zajímavý experiment, ovšem sledovatelný jen se srovnatelným množstvím psychotropních látek. Nesouhlasím s tím, že by message podobenství byla obtížně vysledovatelná. Ovšem je pravda, že Hames se ve své knize zabývá kritikou konzumu v Sedmikráskách tak důkladně, že nevím, jestli nejsem ovlivněný. Naopak moje výtka směřuje k prvoplánovitosti a jednoduchosti zprávy, kterou film vysílá oproti stylu, jakým je natočen. Fabule je hloupá a podrývající snahu o cokoli hlubšího. Dovedu si představit, že s dostatkem marihuany to ale může být zábavný párty film. Ale když už bych chtěl za tímhle účelem vytáhnout nějaký snímek nové vlny, raději bych sáhl po Valérii a týdnu divů. A doporučuju Shadwellův komentář, jeho úvaha o novovlných postupech je minimálně podnětná. (01.03.2011)

Chytilová se s ničím nepárala a v uvolněné atmosféře šedesátých let stvořila Sedmikrásky, dílo komplexní, báječně inovativní a barvité. Feministicky orientovaná kinematografie pro mě není zrovna lákadlo, ale tato forma individuality a rebelantství, jakou režisérka svým hrdinkám vnukla, je kouzelná. Míchanice montáží, vizuálních triků a všelijakých experimentů jakoby přímo brojila proti zpátečnickým zatuchlým socialistickým konvencím. Volně propojené scény čistě "ženského" blbnutí a manipulace různými důvěřivými gentlemany lze zase označit za kopanec do rozkroku všem těm maskulinním papalášům, co při natáčení kritizovali nedostatek třídní uvědomělosti. Pak už zbývalo nechat slečinky pošlapat honosné plody práce a oheň je na střeše. Pětiletá odmlka, jakou svého času zakusil i Jan Menzel, budiž dokonalým příkladem, jak se za komančů trestal pokrok. (15.10.2011)

Sedmikrásky, můj pubertální strašák objevování československých filmů 60. let. No dobře, jdeme na to po čase znovu... Z uměleckého hlediska je film velmi zajímavě natočen, figuruje tu působivá kamera, zajímavá hra s barvami a obrazem. Pokud jde o děj, ten je, jak to už u některých filmů tzv. nové filmové vlny 60.let bývá, hodně chabý a originalita způsobující nadšení upadá do stereotypu a po nějakém čase může i nudit. Film je plný nadsázek, dá se při něm i zasmát, zvlášť scény z nočních podniků považuju za povedené, přítomní pánové u stolu jsou zajímavým osvěžením filmu, v jednom baru zase k tanci zní skvělá skladba Jiřího Šlitra se scatem v podání Evy Pilarové. Ovšem některé pasáže, ve kterých účinkují pouze "ty dvě žáby", jsou k nevydržení a působí až příliš provokativní i po 50ti letech od vzniku. A to jsou obě "žáby" neherečkami zahrané velmi trefně! Tady koukám, se jmenují obě Marie, ve filmu jsou ale oslovovány různými Jinými Jménami, většinou od J (Jarmilka, Jiřina, Julie,...). Z posledních 20ti minut mě zaujala snad jen scéna, jak jedou v malém nákladním výtahu. Velká luxusní hostina by myslím vyzněla lépe, kdyby se aspoň na chvíli v hotelu objevilo víc účinkujících. Pasáž s upratováním haly, kde si obě Marie šeptají, jaké jsou už dobré a hodné a budou konečně pracovat, a při tom servírují rozbité talíře a na to zvyšky pováleného jídla, tohle Chytilové opravdu nezbaštím, byť její myšlenky z tohoto filmu více méně chápu (alespoň myslím :o)). 55% (16.09.2016)

Skutečně je těžké nesrovnávat Marie s Hanou a Hanou (postavy z komiksu zveřejňovaného v Reflexu v době, kdy jsem se jej nestyděl číst), rovněž dvěmi naivními dospívajícími dívkami, jež odposlouchanými frázemi bezelstně komentují podivnost světa a (nevědomky) i svou. Jejich obludná marnivost nechává dospělé netečnými. Kritika tudíž nemíří jenom do řad nihilistické mládeže. Ušetřeni nejsou ani lidé pracující (muž na zahradě, dělníci jedoucí z továrny), vůči okolnímu dění stejně lhostejní jako obě Marie. Film Chytilové, Kučery a Krumbachové zároveň sem tam, nejvíc hned první scénou, připomíná rozhýbaný komiks, jež má rovněž fragmentární strukturu. S jakousi „papírovostí“ hrdinek jsou spjaty opakované snahy o (sebe)vystřižení a vylepení někam na zeď. Zajímavý způsob, jak si pojistit, že po mně něco zůstane. Jako stránky komiksu zploštěné záběry vedou naši pozornost nikoli do hloubky, ale k povrchu a povrchní jsou také lidé, na něž režisérka svým filmem primárně útočí. Nadmíra užitých formálních prostředků přitom není samoúčelným testováním, kolik toho divák snese (tento pocit jsem měl u Ovoce stromů rajských). Prudké střídání barevných filtrů odpovídá roztěkanosti holčin, neschopných dlouhodobějšího soustředění (jejich mantrou by mohlo být „Mě už to nebaví“). Stejnou drzostí jako vizuální stránka vyniká dramaturgie filmu. Namísto lineárně vystavěného dramatu sledujeme diskontinuitní sled epizod. Podobnou strukturou se v éře němého filmu vyznačovaly anarchistické grotesky, k nimž přímo odkazují některá gesta Marií. Zatímco v groteskách to byl zpravidla muž, kdo ničil, v Sedmikráskách jsou naopak ničeni muži. Ať přímo (podvádění nevěrníků), symbolicky (stříhání falických objektů) nebo symptomaticky (vzpoura proti řádu jako vzpoura proti patriarchátu). Řešení hrdinek, proč existují, jak existují a jestli jim náhodou nevadí, že neexistují jinak („nevadí!“), smete coby irelevantní upřímné závěrečné věnování, z něhož číší úsměvně zarputilá mladická naštvanost na svět páprdů, kteří si myslí, že mají v rukou veškerou moc. Bez orgií s apokalyptickým přesahem, bez absolutní negace, by tohle provokativní, obrazově úchvatné zveličení jejich/našich individuálních prohřešků nikdy nebylo kompletní. 80% Zajímavé komentáře: Lavran, Šandík, mortak (08.07.2012)

Nedoporučujeme epileptikům, těhotným ženám, dětem a vlastně ani nikomu jinému. Naštěstí tímto kouskem opuštím oblíbenou kolekci poslance Prušince a doufám, že nyní to bude už navždy. Chytilová, Juráček a Krumbachová? Absolutní ne. Ale jsem dojatá těmi barvami, protože jak jsem zvyklá vnímat ty hrůzy 60. let převážně čb, tak toto je další šok na hlavu. (06.12.2012)