O myrtové panně

Tak schválně, jestli jsem to pochopil správně: Mentálně narušený princ chce všechno udělat z porcelánu, domy, školy, lidi stromy, psy. A proto potřebuje víc hlíny. Opouští tedy léčebný ústav, v jehož zahradě se promenují pacientky léčené z nymfománie, a spolu se svým ošetřovatelem se vydává na strastiplnou pětiminutovou cestu. Do domku nedalekého chudého venkovana, jehož žena chce dítě, ale namísto toho, aby svýmu starýmu dala, celý dny a noci se modlí. Bůh se na to už nemůže dívat a sešle jí větev, aby si řádně za svou blbost našlehala. Pomatená venkovanka však ratolest začne opečovávat jako své dítě. Do toho přijíždí florofilní princ a osud si s ním pěkně zahrává. Hledá hlínu, přijde sem a najde křoví. Prohlédl si ho dobře a nic mu na něm nevadí. Naopak. Ani květináč mu nevadí, ten se mu na ní právě nejvíc líbí. Taková věc u kytky může být znakem jisté vášnivosti. Prostě na první pohled, lejtka úplně spálený. Celý dny se s košťálem mazlí a když ho dokonce zkusí kouřit, začne mít docela divný halušky o ošklivý ženský. Tady už to začíná bejt ujetý. Princ chce mít s rostlinou děti, ale není mi jasný, kterej z nich dá semeno. Každopádně pro potomky potřebujou velkej květináč ve tvaru kolíbky a proto se pro něj vydává do OBI. Toho využijí sexuchtivé spolupacientky, vniknou do princova pokoje a navzájem se ošustí větvema. Trošku bizzare, ale viděl sem i divnější porno. Bohužel však k rostlině přičichnou, zjistí, že je to konopí a netrvá dlouho a celou jí zhulí. Když se pak princ v absťáku vrátí a těší se na pořádný brko, je rozezlen, že nic nezbylo. Musí tedy začít od začátku. Od překupnice sežene novej klon, zasadí ho, zalévá a ošetřuje. A na konci sezóny má opět větve obalený palicema, pryskyřicí až přetékajícími. Dávaly tak moc, že dokonce i ženský vypadají jako bodláčí. A tak princ žil šťastně se svou Bílou vdovou a jestli mu nehráblo, hulí dodnes. Jo, v porcelánovým království by chtěl žít každý. Kromě mě tedy! (07.01.2018)

Zase z řady poeticky depresivních pohádek, která je sice zasazena do exteriérů a skutečných reálií, ale příběh je zase melancholicky smutný podmalovaný totálně psychózní hudbou. Navíc zlo je tu hodně silné a v okamžiku úmrtí víly opravdu nepříjemné. Přesně typická pohádka Svatavy Simonové, jejíž pohádky pro děti rozhodně nejsou a dospělému moc veselosti nedopřejí. Hudba: Ladislav Simon (07.01.2018)

Tak ono to zatím fakt vypadá jako podivnost. Devět vdavekchtivýh panen připomíná jezinky, zamilovaný blázen Dominik je o 22 let starší než dvacetiletá Mariettka, princ je nudný a poněkud mimo s tím porcelánem a Myrtová panna...No, nevím, už se na to příště koukat nebudu. Takové pohádky jsem neměla ráda jako dítě a evidentně se nic nezměnilo ani teď, kdy už dítě dávno nejsem. (30.09.2018)

Československá televizní pohádka o princi z Porcelánového království se zasněným výrazem a s naivními a nereálnými představami o lidech, jehož city dokáže potěšit jedině myrtový keř, v jehož přítomnosti se mu zdají sny o líbezné krasavici G. Filippi. Příběh je vyprávěn v nepříliš povzbudivé náladě bez náznaku humoru s podivně rozostřenou kamerou, přesně jak jsme tomu u většiny pohádek od S. Simonové zvyklí. Zápornou složku a překážku v princově štěstí v tomto snímku představuje devatero vdavek chtivých panen, jež se cítí princovým zájmem o tajemný keř uraženy a pomocí lsti se jim podaří rostlinu zničit. Zamyšlený bezkrevný princ M. Dlouhý nalezne své štěstí bez jakéhokoli hrdinského činu pouhým zasazením zbytku kořenů zpět do vázy a péčí o ně. Devět zhrzených a závistivých panen v čele s nejprůbojnější B. Kodetovou nalezne svůj trest také bez jeho přičinění. V pochmurné a depresivní pohádce se ve vedlejších rolích objevil P. Trávníček jako princův důvěrník a přítel Dominik, jeho milá V. Křížová a dále venkovský manželský pár V. Postránecký a J. Paulová, o nichž by se dalo hovořit jako o rodičích Myrtové panny. Poměrně významnou roli zde hraje hlas vypravěče v podání mistra E. Cupáka. Z mého pohledu se jedná o pohádku, reprezentující typický snový a zádumčivý styl paní Simonové počátku 90.let, z hereckého hlediska vnímám pohádku jako nevýraznou a průměrnou, dějově dokonce podprůměrnou. (07.01.2018)

Celou dobu jsem měl pocit, že koukám na nějaký záznam snu zfetovaného jedince. Nejenom, že někdo opatlal kameru kolem dokola sádlem (to tehdy a nejen tehdy bylo moderní, používal to i Juraj Herz třeba v Devátém srdci), ale princ idealista, který vidí svět růžově, kdy podle něho bude stačit postavit třípatrové školy z porcelánu, aby lidé byli lepší a laskavější, si čuchne myrtového keře a zamiluje se do něj. Pak tam někde kolem běhá devět divoženek, prý devět panen, ač některé vypadají poněkud vyžile včetně Báry Kodetové, která je jejich kápo. První tři čtvrtiny příběhu to nedává celé smysl (proč prince láká myrtový keř, to nikomu nepřijde divné, že se muchlá s keříkem nebo že keřík berou jiní dva lidé jako své dítě?), chybí jakýkoliv konflikt nebo nějaké napětí. A pak se nám z myrty vyloupne víla, co vypadá jak Mařka z nočního baru ve štatlu, devět panen se vzbouří, a je hotovo. Uff. Prostě drogový úlet tahle pohádka. (25.01.2015)