Pelikán má alibi

Jedna z nejvýraznějších rolí Miroslava Homoly, budoucího Hlustvisiháka. Dvojrole lupiče a knihkupce byla napsána dobře, ačkoliv - upřímně řečeno - v běžném životě tak velké podoby nenajdeme. Film však použil záměny dvou identicky vypadajících lidí poměrně často, vzpomeňme Císařova pekaře nebo Morgianu. Téma je to vděčné a vybízí k řadě zápletek. V tomto filmu by byl bez této zápletky příliš jednoduchý; a tak ho osvěžili ještě dva skvělí komici - S. Neumann a J. Plachta v rolích pouličních fotografů. Písnička "Sedím na větvi a zpívám" mi asi bude znít v uších ještě na posteli. Ostatní herci hráli spíše svůj standard. Nasková jako dobrácká starší dáma, Marvan a Nezval jako kriminalisté, Marie Glázrová snad byla dobrou herečkou, ale ve filmu mě nikdy moc nepřesvědčila. Za pozornost stojí akční scéna v jakémsi skladu či továrně při pronásledování pravého zlotřilce, nebylo jich ve starých českých filmech mnoho. (05.06.2016)

Česká detektivka byla vždy tvrdým oříškem, Bolero buď posledním odstrašujícím příkladem!!! První zvukovou detektivkou byla Záhada modrého pokoje (1933), což byla česká verze německého filmu. První regulérní detektivkou byl až Třináctý revír (1945). Čeští meziváleční tvůrci po několika směšných pokusech na klasickou detektivku rezignovali, snad ani neměli dostatečné možnosti a zkušenosti, aby mohli točit čisté žánrové věci. Ovšem napětí bylo ve filmu žádáné, a proto se filmaři rozhodli spojit detektivku s typickým českým žánrem, z čehož vznikla tzv. detektivní komedie. Pokoušel se o ni Martin Frič (Krok do tmy, Těžký život dobrodruha), ovšem za nejlepšího tvůrce tohoto podžánru pokládám Miroslava Cikána, mimochodem právě on se poučil na Záhadě modrého pokoje. Vrcholem jeho snah je film Paklíč, kterému ovšem předcházel Pelikán má alibi. Komedie řešící motiv dvojnictví typicky českým způsobem, optimální dávka napětí, jemný humor, tradičně dobré herecké výkony. Nejlepší podává Miroslav Homola, škoda, že se jeho kariéra zastavila, a místo zajímavých rolí následovali vedlejší záporáci a dědci, krásná (a na rozdíl od jiných hereček nejen krásná) Marie Glázrová, z figurek zaujme nejvíc Eman Fiala jako starožitník. Kombinace Plachta-Neumann mně nikdy neučarovala, ovšem o něco lepší než Konečně sami, kde byl jejich výkon značně bezradný. A přesto, když se řekne Pelikán má alibi, vybavím si právě tyto dva komiky, jak šlapou zelí, za nimi probíhá zadní projekce a oni notují "Sedím na větvi a zpívám..." (17.03.2004)

Nejen pro tu úžasnou písničku, kterou zpívají Neumann s Plachtou, ale zvláště pro tu neobyčejně živou souhru dvou krajních životních etud dvou dvojic naprostých loserů – pouličních fotografů a zbytných nájemných sil, knihkupeckého příručího, který rozumí slovu, a děvčete z cukrárny, která ví, že to nejsladší je to nejdražší, mně film, který jsem hledal po dlouhá léta v celuloidovém labyrintu, znovu nadchl. A tak si můžu zplna hrdla zazpívat i já – a po svém: https://recordingsontheroad.bandcamp.com/track/violin-sonate-houslov-son-ta-2 (30.11.2019)

Dvojice Plachta+Neumann měla být vtipnými průvodci filmem, okořenit a zpestřit. Nepovedlo se, řekl bych. Zbylo torzo příběhu, taková parodie na gangsterku. Asi mainstreamová zábava tehdejší doby, já proti ní v jádru nic nemám, Glázrová mi začíná být čím dál sympatičtější svým "holčičím" projevem. 60% (15.06.2012)

Dám tomu nakonec slabé 3 hvězdy, ale vážně hodně slaboučké. Neskutečně mě tady vytáčelo to rádoby komické - a snad i teplé - duo Plachty a Neumanna, takové pitomce aby pohledal a takoví by v realitě asi těžko našli nějakou práci. Leda u ještě většího pitomce... Písnička s "tulidulidum" je sice hezká, ale jak z jiného filmu. A ten konec s rasem, ach jo... Jinak zde máme všechna možná klišé tehdy oblíbených wallaceovek - snad chybí jen tajná chodba. Ale dojde na dvojníky, přestřelku ve skladišti, uloupené klenoty, černou Mimi, dokonce se nám dostane drobného botanického kurzu. Vtipy ne vždy fungují, občas dokonce působí trapně. A co se příběhu týče, vážně nemám rád, když si postavy nechávají frnknout důkazy před nosem nebo je nenapadne zachovat se normálně či dokonce když věří zlodějce nějaké šlechetné úmysly. Na tu krátkou stopáž jsem se často nudil, příběh se nijak neposouval, protože střelného prachu je málo, a vystřílen byl tak do půl hodiny. (04.04.2019)