Režie:
Jiří BělkaScénář:
Jiří ŠotolaKamera:
Vladimír OpletalHudba:
Luboš FišerHrají:
Rudolf Hrušínský, Blanka Bohdanová, Radovan Lukavský, Karel Pavlík, Karel Houska, Josef Bláha, Otakar Brousek st., Luba Skořepová, Josef Abrhám, Jan Faltýnek, Ivo Niederle, Svatopluk Skládal (více)Obsahy(1)
Hrdina televizní hry Jiřího Šotoly nepřestal být dobrým hercem. On jím totiž nikdy nebyl. Jeho tragédie je v tom, že to nikdy nevěděl a netušil. Nikdy si nepřipustil, že nemá talent. Ovšemže neměl úspěch, ale příčinu neúspěchu viděl v jiných věcech, v nedostatku příležitosti pro dobrou roli, v neschopnosti „drát se dopředu“. Možná, že řada okolností a příkladů mu snadno takovou představu vnukla. Ale co jeho talentovaná bývalá žena? Herecké mistrovství Rudolfa Hrušínského a Blanky Bohdanové zařadilo tento film z roku 1969 mezi skvosty televizní tvorby. (Česká televize)
(více)Recenze (46)
Herecký koncert v komorním prostředí. Po šestnáctiletém utápějícím manželství stojí oba protagonisté před zásadním rozhodnutím svého života, které ale ani jeden není schopen uskutečnit. Během jednoho večera dojde ke konfrontaci nahromaděných letitých křivd, aby se nakonec vše opět vrátilo do starých kolejí. ()
Expozice zachycuje špatného herce, který dodýchává svou poslední životní roli vším, co si kdy myslel, že si osvojil. V odcizeném – již rozvedeném – vztahu s líčící se herečkou, jež tuší kdesi vpředu spíše vidinu než pevninu přímořského zkolébání bezstarostného dolce far niente, napíná slova svého monologu jako tětivu, ale namísto šípů má jen částice. Bezobsažný projev, který jen ojediněle vzbudí u partnerky repliku, odpovídá rukám hmatajícím ve tmě po čemsi známém. Co? Co? Co? Rytmus naslepo rozdávaných bodanců, to je jeho pravý tep, a ten potvrzuje, že je život jinde. A to na jevišti, kde nevalně zaskočí za nemocného kolegu, ale šťastný, že postava v něm ožila, jiskří její energií i mimo scénu a stejně rychle chladne, když zjistí, že možná tento svět, kde může jedině žít, i když špatně, zřejmě ztratí. Drama uzavírá scéna milosrdenství, kdy se druhdy mlčenlivá žena obětuje – namísto, aby odjela na vysněný jih s vysněným mužem, – uléhá vedle toho, kdo nakonec po vteřinách projeveného souladu opět sahá po jehlách svých vyprázdněných slov. ()
Rudolf Hrušínský tu skvelo predvádza človeka, ktorý nemá absolútne žiadnu sebareflexiu, alebo mu vydrží maximálne pár minút, než sa zasa vráti do svojich neohroziteľných koľají. Zároveň sa tu odohráva tá nikdy nekončiaca snaha o ukončenie nevyhovujúceho životného stavu/vzťahu, ktorá je vždy zakončená tým, že je lepšie mať hovno v ruke, než sladký koláč čakajúci niekde v neistote. Bellevue je ten typ filmu, ktorý Vám viac dá tým, keď o ňom premýšľate, než keď ho práve sledujete. Kontext vzniku, rok 1969, dáva všetkému rozmer navyše. ()
Těkavý stín je život, špatný herec, jenž chvíli svou, div prkna nezboří a pak už – kde nic, tu nic. Je to příběh vypravovaný blbcem. Hrůzostrašný, leč nesmyslný veskrz. Je to průšvih, když člověk najednou zjistí, že všechno, co dělá, dělá špatně a nic není tak, jak by mělo. Plzeň nebo Benátky, hraj jak chceš, nic se nezmění. Člověk nemá chtít, nač nestačí. Rudolf Hrušínský i Blanka Bohdanová vytvářejí portréty dvou životních ztroskotanců, kteří marně touží po svobodě a uznání, přirozeným, takřka nenuceným způsobem, že je nelze nevnímat současně a naléhavě zároveň. V předvečer přišedší normalizace jeden z posledních filmů, jehož explikovaná deziluze výborně koresponduje pravděpodobně také s tehdejší atmosférou ve společnosti. Přece jenom je to mizernej jízdní řád. ()
Mezní okamžiky lidské existence - touha po změně, která zůstává nenaplněna a ze všednosti, kterou touží opustit, se vrací do zaběhaných, sice obtížných, ale také zaběhlých stereotypů počínajícího středního věku. Tak je budována Šotolova a Bělkova inscenace postihující divadelní prostředí zapadlého regionálního divadla, pro něž Plzeň je nedostižná a liberecké Šaldovo divadlo zajímavé a polepšující. ()
Reklama