Neděle ve Ville d'Avray

To je těžké. Silný závěr dělá najednou ze vztahu hlavních hrdinů něco, co jsem po většinu pozvolného plynutí filmu jen tušila a usilovně se snažila pocítit. Záběry sice hezké, ale dialogy (nic moc přirozeného, řekla bych) a důvěrnosti mě nechávaly naprosto chladnou. Zkrátka, splynutí duší "Kdybych umřela, taky bys umřel?" mě dokáže rozsekat, ale příště bych prosila sekat intenzivněji. (14.12.2007)

Nejdřív mě napadá přesmyčka (nebo se tomu říká jinak?): ECUTE - COUTEAU; poslouchej - nůž. Ano tak je to všechno vyhrocené, všude samý hrot. A voda, jako skutečný živel, která svými kruhy váže a svou beztvarostí naplňuje sny. A Cybèle není Kybelé (lat. Cybele) ale "Si Belle" - Kráska, která sdělila a posléze pozbyla své jméno. Pozn.: Málokdy se mi stává, že mě zaujmout samotní herci (jako zde), přestože si jejich občanská jména nezapamatuji, vlastně jsem je jen letmo četl v titulcích. (04.04.2019)

Občas narazíte na film, u jehož sledování víte hned od začátku, že happy endem rozhodně skončit nemůže. Snímek Neděle ve Ville d'Avray je jedním z ukázkových příkladů. Pozvolné, pomalé sbližování bývalého válečného letce Pierra a malé Françoise (Cybèle), jíž se otec zřekl, se během filmu přeměňuje v pevné pouto. Oba (anti)hrdinové si připadají jako vyděděnci společnosti, utíkají od reality a vytvářejí si vlastní svět, který se ale zhroutí jako domeček z karet a lusknutím prstu je idylka ta tam... Velice pochmurný a v pravém slova smyslu (umělecký) film, který stojí za zhlédnutí. (13.12.2007)

Film, který mi občas připadal zmatený jako hlavní hrdina. Ale ten jeho častý mírně somnambulní výraz přerostlého dítěte byl přesvědčivý. Pokus o návrat do dětství (byť nepochybně idealizovaného) jako útočiště ztrápené mysli občas funguje (jak dokládají knížky jako Babička či Bylo nás pět). Proto to hrdinovo porozumnění opustěnému děvčeti (výkon její představitelky je hodně působivý). Žádný pedofilní podtón bych zde nehledal. Ostatně ten nakonec hledali a našli samozvaní Cybèliini ochránci, kterým ovšem jinak byla zcela lhostejná. No, možná je ten příběh trochu moc vyspekulovaný, takže jde spíše o takovou obrazově vytříbenou pohádku se smutným koncem. (28.08.2014)

Snímek má bezesporu depresivní atmosféru a zajímavou kameru, chybělo mně však výraznější hudební podbarvení příběhu. Rovněž vztah Pierra a Francoise nedoznal takové hloubky, jakou bych v námětu očekávala, spíš se pomalu a jistě zvrhával v nenormální posedlost dospělého muže dvanáctiletou dívkou, která v něm zcela přirozeně, kromě náhrady za otce, hledala i svůj dívčí idol a konec filmu mně přišel zmatený a rozpačitý. Naopak za zmínku stojí herecký výkon dětské představitelky, absolutně přirozené chování předčasně dospělého dítěte. (01.03.2009)