Ča no adži
Obsahy(1)
Rodina Harunových bydlí v městečku v horách, které s velkoměstem spojuje vlak. To, že se její každodenní existence odvíjí v lásce a poklidu, ovšem vůbec neznamená, že je nudná. Skutečnost a představy se v životě Harunových mísí s opojnou lehkostí vůní stoupajících z čajového šálku. Šestiletou Sačiko pronásleduje doma i ve škole její obří dvojče, starší bratr Hajime se pokouší upoutat půvabnou novou spolužačku, výstřední dědeček bývalý animátor se v důchodu věnuje alespoň animaci vlastního těla a tatínek Nobuo profesionální hypnotizér zkouší své umění někdy i na vlastní rodině. Maminka Jošiko to všechno snáší s chápavým úsměvem, i když i ona má své starosti: ráda by se vrátila k práci animátorky, v níž má její rodina letitou tradici. Do běhu všedního dne zasáhne i její bratr Ajano, který se vrátil do rodného městečka kvůli nostalgickým vzpomínkám na minulost. Co si rodina počne, když si Nobuův bratr, úspěšný autor manga příběhů, přeje k narozeninám něco zvláštního? (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (37)
Taká milá malá (ale aj riadne uletená) oddychovka, o malých veciach, ktoré sa dejú obyčajným ľuďom. Áno, na záver si uvedomíte, že žánrovo je to trochu mišmaš, ale zase sa pri sledovaní nadýchate poetiky, humoru aj absurdity. Je to o vnímaní sveta, o harmónii a vyrovnaní sa s celým vesmírom. Za film by som dala 3*, ale za ten príjemný pocit...za ten pocit nahodím ešte jednu. ()
Celý film je sledem více či méně bizarních momentů, někdy zábavných, jindy zase méně. Není to úplně marné, koukat se na to dá, ale je to celé poněkud rozvláčné a příliš dlouhé. Člověk je rád, že už to skončilo. Myslím, že tři hvězdičky jsou tak akorát. Mimochodem ve filmu si zahrála středoškolačku i zpěvačka Anna Tsuchiya, která není skoro k poznání.. ;-) ()
Japonská kinematografie mě vždycky dokáže něčím překvapit a usadit natolik, že místy přestanu dýchat a odevzdaně sleduji svět, kde je všechno tolik jiné a fascinující. Jejich snímky dokáží disponovat nějakou neznámou energií a dravostí, která se řítí kupředu za doprovodu řady vizuálních nápadů a netradičních pojetí tradičních situací. Chuť čaje mě zpočátku omámila a připomněla mi, proč mám filmy těchto šikmookých ďáblů tak moc rád. Dokázala vyprávět odysseu jedné nepříliš obvyklé japonské rodiny s takovým entuziazmem, že jsem se skutečně nechytal a hltal jednu vynikající scénu za druhou. Vlaky vyjíždějí z hlav zamilovaných teenagerů, strýčkové vyprávějí geniální historky z dětství, kdy upustili h...o na neznámé velké vejce v lese a pak je pronásledoval potetovaný krvácející duch (navíc s úžasnou pointou), holčičkám se zjevují obří verze jich samotných a zírají na ně, energií překypující dědečkové vnášejí do rodiny neustálý vzruch a ani další členové této podivné famílie by se nedali označit za normální, třebaže by stálo za to se s nimi někdy rozhodně potkat. Režisér Ishii chrlí v první půlce na diváka jeden nápad za druhým, nehledě na úchvatně praštěný japonský humor, který si navíc umí vychutnat natolik, že z normálně jen trochu vtipné scény udělá jejím naddimenzováváním dokonalou záležitost (na šéfa naštvaná kolegyně v práci vypovídá za vše). Jenže ouha, zatímco první hodinu filmu považuji za jednu z nejlepších věcí, co jsem na plátně za hodně dlouhou dobu potkal, po zmíněném dokonalém potrestání šéfa v práci najednou jakoby se film zastavil, znormálněl a filmařům došly nápady. Jistě, občas dojde na neuvěřitelné scény typu velmi netradičního hudebního klipu, hardcore otaku v metru, nebo rychlerostoucí slunečnice, ale vzhledem k faktu, že film má NESKUTEČNÝCH 143 minut, nejraději bych vrazil režisérovi a střihačovi nůžky do rukou, pistoli k lebkám a donutil je sříhat, stříhat a stříhat. Později již poměrně standardní rodinný příběh se skutečně nemůže rovnat síle úvodních sedmdesáti minut. A je to veliká, veliká škoda... ()
Už dlouho jsem neviděl takhle poetický film. Chuť čaje nám představuje střípky ze života jedné obyčejné japonské rodiny. O ničem jiném tenhle dvě a půl hodiny dlouhý film není, ucelený děj nemá (byť se ale někam strašně pomalu posouvá) a je to celé spíš koláž scén. Ten film je nádherné lyrický, poetický, pomalý a klasicky japonsky divný, jenže v tom všem je jeho kouzlo. Některé scény jsou zajímavé víc a jiné míň, a i když to má velmi podmanivou atmosféru, nudným částem se to nevyhne (přece jenom - dvě a půl hodiny bez děje), jenže v celku tenhle film funguje perfektně a říká naprosto přesně to, co říkat chce. Jsou tam sice wtf scény, ale to se u japonského filmu dá čekat a docela to sem i zapadá (snad jen kromě té slunečnice, kterou jsem asi pochopil, ale nepřišlo mi to podané úplně nejlíp). Z celého filmu se mi nejvíc líbí dvě scény - ta předpředposlední (nález dědečkových výkresů), ale hlavně se mi líbila ta úplně poslední, kde všichni sledují na obloze mraky v různých formacích a na různých místech. To je totiž strašně silná scéna, byť se to nemusí zdát. Je v ní totiž dokonale zobrazeno to propojení člověka s přírodou a oblohou. Jinak tu ještě musím zmínit, že Išii je pro mě třetí režisér, který dokonale chápe poetiku mraků (spolu s Benningem a Wendersem). Tenhle film bych dokonce označil i jako meditativní. Na plný počet to nakonec nevidím, ale na lepší 4* rozhodně. Hodně se mi to líbilo. Jinak Chuť čaje v jedné větě dokonale shrnul uživatel stromekk ()
Tento film dává nový smysl pojmu dadaistický humor:) O ději nemá smysl se bavit - celý film je jen řetězem více či více absurdních scén, které jsou tu a tam k zbláznění vtipné (až jsem litoval, že něco podobného nenapadlo mě:-), tu a tam krásně poetické a melancholické, ale tu a tam ve mě vzbuzovaly pocit, že jedinými, kdo se bavil, byli tvůrci filmu (většina japonských kulturních tradic je zkrátka pro našince těžko pochopitelná:). Kdyby byl film o hodinu kratší, bylo by to lepší. Každopádně originálních nápadů je tu na rozdávání! ()
Galerie (35)
Photo © Viz Pictures
Reklama