Naboso

Již delší dobu mám v plánu dovolenou v blázinci za účelem odpočinku, ale nyní se tam vyloženě těším, protože by tam na mne mohlo čekat skvělé stvoření s nejvykulenějšíma očima na světě. Mně se něco podobného samozřejmě nemůže stát, ale nejsem závistivý, takže mne hodně bavilo sledovat Leilino objevování světa mimo léčebnu a nebýt několika trapných okamžiků, kdy jsem se za Nicka musel stydět při jeho naparování před rodinou, tak bych s plným hodnocením neváhal. Zejména proto, že jsem si nadšeně pomlaskával u hudby, která ke každému záběru sedla jako čelní zaměřovač k Mercedesu. (11.01.2013)

Fascinovala mě Tillova fascinace teplejma barvama. Ten film vlastně není barevnej, ale žlutej. Beru však v potaz fakt, že my tady nehodnotíme teplotu barev, ale film a ten se hodnotí dobře. Děj je založen na skvěle napsaných postavách, hlavně Leilu nelze než nemilovat, prdelku jednu bláznivou, ani ne tak za její bezelestnou upřimnost (i když to taky), jako za její nádherné vyjádřeni pocitů v koupelně blázince, tenhle dialog měl v sobě srdce jako hrom. Film nepostrádá zábavné i dramatičtější momenty a s přehledem si dokáže udržet pozornost, ale ta nejpodstatnější velična je tlukoucí srdce, který jsem z filmu slyšel. (14.02.2015)

Němci mají feel good komedie o hrdinech na útěku před ústavy, nemocemi a vlastními osudy rádi, a umí je. Příjemná pohádkově naivní romance, která úmyslně neřeší dějovou uvěřitelnost, ale s německy typickou lehkostí pluje na vlnách příjemné nenáročné zábavy (byť se občas Naboso neváhá pozastavit a zvážnět) s výborným Tilem Schweigerem a překrásně roztomilou Johannou Wokalek. Hluchým místům se však film nevyhýbá a chtělo by to střízlivější stopáž, je to trochu táhlé. Americký remake Barefoot, který jsem viděl jako první, se s tímto originálem těžce srovnává, jádrem se očekávaně podobný, ale formou je přecejen trochu jiný, možná mírně těžkopádnější. Oba jsou kvalitativně na podobné úrovni, tedy na 70% (17.11.2015)

Tak přesně tenhle typ filmu přímo nesnáším. Utopie na entou. Postraumatická stresová porucha není taková pohodová, s jakou se tváří u Leily. A s příhlédnutím, že údajně 19 let ji doma věznila matka, opravdu těžko uvěřitelné a reálné, aby mohla fungovat na tomto světě s malou pomocí Nicka. Těsně před odpadem. (04.03.2009)

Na můj vkus příliš kostrbaté. Příběh by ještě ušel, ale režie nestojí za řeč. Je to škoda, protože ve filmu je několik vpravdě kouzelných scének, bohužel je tam i hodně nezvládnutých pasáží, což film velmi výrazně brzdí. Til Schweiger mě v roli vyloženě nesedl, stejně tak do hněda laděnej obraz. Za zmínku ale stojí Leila (Johanna Wokaleková), jejíž naivita mě docela bavila. (04.07.2014)