Naboso

"TY NIKDY NENOSÍŠ BOTY?........NE NE.......NECHCI MÍT NOHY VE VĚZENÍ" Na celém filmu mě opravdu zaujala pouze Leila a její objevování života za zdmi psychiatrické léčebny. Sledovat její křehkou dušičku jak se pomalu rozvijí bylo nejsilnějším zážitkem a Johanna Wokalek tuhle roli zvládla výborně. S příběhem jako takovým už to bylo horší a jako celek mě neoslovil tak, jak jsem čekal. Takže mírné zklamání.... (22.01.2015)

Fascinovala mě Tillova fascinace teplejma barvama. Ten film vlastně není barevnej, ale žlutej. Beru však v potaz fakt, že my tady nehodnotíme teplotu barev, ale film a ten se hodnotí dobře. Děj je založen na skvěle napsaných postavách, hlavně Leilu nelze než nemilovat, prdelku jednu bláznivou, ani ne tak za její bezelestnou upřimnost (i když to taky), jako za její nádherné vyjádřeni pocitů v koupelně blázince, tenhle dialog měl v sobě srdce jako hrom. Film nepostrádá zábavné i dramatičtější momenty a s přehledem si dokáže udržet pozornost, ale ta nejpodstatnější velična je tlukoucí srdce, který jsem z filmu slyšel. (14.02.2015)

Němci mají feel good komedie o hrdinech na útěku před ústavy, nemocemi a vlastními osudy rádi, a umí je. Příjemná pohádkově naivní romance, která úmyslně neřeší dějovou uvěřitelnost, ale s německy typickou lehkostí pluje na vlnách příjemné nenáročné zábavy (byť se občas Naboso neváhá pozastavit a zvážnět) s výborným Tilem Schweigerem a překrásně roztomilou Johannou Wokalek. Hluchým místům se však film nevyhýbá a chtělo by to střízlivější stopáž, je to trochu táhlé. Americký remake Barefoot, který jsem viděl jako první, se s tímto originálem těžce srovnává, jádrem se očekávaně podobný, ale formou je přecejen trochu jiný, možná mírně těžkopádnější. Oba jsou kvalitativně na podobné úrovni, tedy na 70% (17.11.2015)

K tomuto snímku jsem přišla jak slepý k houslím, ale jsem za něj vděčná, z několika důvodů- další herecký koncert Johanny Wokalek, tahle holka je prostě bosá Lejla z blázince na svém místě: Ale jak můžete sedět, s tím klackem.. Aha, vy myslíte s tím klackem v zadku :-), nemá to chybu. Trochu jsem se bála závěru, Němci dělají většinou uhozené konce, ale tady to šlo. Obdivuji Tilla Schweigera, který sice není úplně můj nej typ, ale za to, že stíhal kromě hraní i zaskočit za kameru, scénář a střih, klaním se. Díky něčemu jiskřivému mezi ústřední dvojicí, která se k sobě povahově hodí asi jako Bill Gates a matka Tereza, filmu ledacos odpustíte, nakonec stejně jen sledujete, jak se jedno děvče snaží přežít v chaotickém světě a do puntíku dělá, co se jí řekne, byť někdy s tragickými důsledky... (04.10.2010)

Již delší dobu mám v plánu dovolenou v blázinci za účelem odpočinku, ale nyní se tam vyloženě těším, protože by tam na mne mohlo čekat skvělé stvoření s nejvykulenějšíma očima na světě. Mně se něco podobného samozřejmě nemůže stát, ale nejsem závistivý, takže mne hodně bavilo sledovat Leilino objevování světa mimo léčebnu a nebýt několika trapných okamžiků, kdy jsem se za Nicka musel stydět při jeho naparování před rodinou, tak bych s plným hodnocením neváhal. Zejména proto, že jsem si nadšeně pomlaskával u hudby, která ke každému záběru sedla jako čelní zaměřovač k Mercedesu. (11.01.2013)