Feliciina cesta

Bob Hoskins hraje takového toho milého strejdu, který rád pomáhá dívkám, jež se ocitají v bezvýchodné situaci. Nutno říct, že ho hraje naprosto dokonale. Se svým klidným příjemně znějícím hlasem by mohl manipulovat i sekačkou na trávu. U Elaine Cassidy se mi nechce věřit, že žena s tak nádhernou tváří se narodila v Irsku:-) Výborné drama. Pošmáknul jsem si. (29.04.2009)

Hodně neotřele pojatá studie psychopata s opravdu unikátním hereckým výkonem Boba Hoskinse a ač jde v kontextu Egoyanovy tvorby o jednodušší a méně vrstevnatý film (Egoyanovým uměleckým vrcholem je rozhodně zatím aktuálně poslední snímek Vzpomeň si), kanadský režisér v případě Feliciiny cesty dokázal velmi originálně naplnit psychologický thriller humorem a ironií, což je v daném žánru dosti nezvyklé, ale pro Egoyanovu tvorbu v podstatě charakteristické. Osudové setkání truchlivé anglického kuchaře a naivní irské dívky v kýčovitém magnetismu televizního kurzu vaření, z kterého nejednomu zaskočí sousto v hrdle... (15.07.2016)

Jemne tragikomické dielko v hereckom koncerte Boba Hoskinsa, ktoré je takou melancholickou spoveďou dvoch osamelých duší, kričiacich ale dve rozdielne túžby. Typická atmosféra Made in UK, krásny írsky hudobný podmaz a hlavne pôsobivý Hoskins tomu dávajú netradičný pochmúrny fíling, len škoda, že viac už nič. (23.02.2023)

Zatímco se díváme na film, Felicie sází s taťku tulipány a má přitom různé depresivní vize a s nimi spojené pocity, jak mladé holky někdy mívají. Zvláště po prvních milostných dobrodružstvích. Co kdyby její milenec zmizel? Co kdyby jí táta proklel za to, že to není skalní Ir. A jeho matka by nejen o to nechtěla nic vědět, navíc by se postavila proti ní. A ještě tak, kdyby se jí do cesty dostal nějaký krypto-psychopat. A tak se stále více raduje ze sázení tuplipánů, spolu s tím jak depresivní vize a s nimi spojené pocity postupně vadnou a odcházejí. (18.10.2020)

S Feliciionou cestou, vycházející z novely Williama Trevora, mám mírný problém: můj obdiv (nezaměnit s adorací) k Egoyanovi tkvěl především ve skutečnosti, že jsem neměl nikdy problém nastoupit na nastolenou dramatickou linku a ztotožnit se s filmovou formou, jež v mnohých aspektech (ne zcela běžná narace, obrazové detaily a mysteriózní podklad věcí zdánlivě obyčejných) nezadala si např. s formou Davida Lynche (nejenom). Egoyanův Odhadce budiž zcela nejlepším možným příkladem (částečně např. i Speaking Parts). Feliciina cesta je stejně jako Sladké zítřky na pomezí toho, co přijímám tak nějak nenuceně, s jistým obdivem a tím, co rezonuje ne zcela v kladném smyslu slova. Ta dramatičnost v irské linii kolem hl. postavy v podání průměrné Elaine Cassidy a jejího milého se někdy bere až příliš vážně a tklivě (bez velkých opodstatnění), naopak nejednoznačnost druhé příběhové roviny s Bobem Hoskinsem, "analogovou" Arsinée Khanjian (váhám, zda bych raději ženu Polanského nebo Egoyanovu...) a četnými kuchařskými reminiscencemi drží rovnováhu. V momentě, kdy Egoyan oba příběhy pájí k sobě, kladný dojem ze sledování převažuje. Nehledě na režisérův rukopis, který je zde stále poměrně dobře čitelný, je to právě výše zmíněná struktura vyprávění a otazník po většinu času sledování co dává filmu jisté kouzlo. Díky tomu všemu, půvabu zakonzervované minulosti, milém hudebním aranžmá v podobě Malcolma Vaughana (úvodní sekvence připomněla mi rovněž pokojný a rodinný svět Modrého sametu) a časem poznamenaným chladícím věžím několika záběrů, je Feliciina cesta stále poměrně slušnou volbou v Egoyanově rejstříku (i navzdory závěru, jež se nezavděčí každému). │70% (15.11.2009)