Posedlost

Tohle na mě byla až moc ujetá psychárna. Určitě se dá mluvit o tom, že to bylo v jistých chvílích zvráceně fascinující a Isabelle Adjani se Samem Neilem podali dechberoucí výkony, ačkoliv ten projev by byl vhodnější pro divadelní prkna. Jenže i přes tyhle pozitiva jsem se musel po většinu času ptát " Co se to tam kurva děje?" a to mě v tomhle případě příliš nebavilo. 35% (21.10.2014)

Skôr než o horor ide o nervovoparalytickú sondu do hlbín jedného odumierajúceho manželského vzťahu. A hoci sa režisér nevyhýba ani hororovým rekvizitám (slizké monštrum, s ktorým protagonistka zdieľa ruiny bytu, vrátane manželskej postele), slúžia mu skôr ako metafora, než žánrová ingrediencia. Považujem sa za dosť otrlého diváka, ale Zulawského film ma chvíľami naťahoval na škripec s väčšou intenzitou, než s akou Leatherface štartuje pílu po zaklopaní neohlásenej návštevy. Zmar, bezútešnosť a koncentrovaná vyšinutosť prýšti z každej sekvencie filmu a ak veríte známej Nietzscheho sentencii („ak človek nazrie do priepasti, aj priepasť nazrie doňho) potom verte tomu, že Possession sa vám zavŕta do duše ako červotoč. Keď som videl nádhernú Isabellu Adjani v Herzogovom Nosferatovi, bol som presvedčený, že už nikdy neuvidím čitateľnejšie stopy šialenstva v ženských očiach, ale v Possession svoj vlastný svetový rekord niekoľkonásobne prekonala. Uff, toto je poriadne hustá šálka kávy. Keby som bol citlivka, tak si to pri záverečných titulkoch nechám prejsť hlavou ako Kurt Cobain. (09.05.2006)

„Řeže nás na kusy, Marku!“ – „Možná jsi jen přišel nevhod.“ Hlavní myšlenku tohoto vpravdě ujetého filmu bych shrnul jednou (myslím velmi výstižnou) větou: „Marku, berete si zde přítomnou Annu za právoplatnou manželku a budete ji ctít a chránit, v dobrém i zlém, v nemoci i ve zdraví?“ Zpočátku to vypadá na docela obyčejnou sondu do partnerské krize 2 dosti emočně nevyrovnaných (rozuměj vyšinutých) manželů. Jenže postavy se postupně chovají čím dál bláznivěji, míra jejich „pošahanosti“ graduje, chvílemi je to skoro na hranici snesitelnosti. To díky tomu, že herectví v tomto filmu je maximálně přehnané, uřvané, afektované, rozmáchlé (místy se zde docela dobře definuje pojem „přehrávání“). Herecké výkony korunuje scéna v podchodu, kde se Isabelle Adjani opravdu vyřádila, a na to několikaminutové ječení, trhání sebou a házení šíleného výrazu na všechny strany, divák jen zírá, neschopen skoro ničeho jiného než nejistého smíchu (i když jak tady tak čtu, pro někoho je to skoro vrchol herectví, ehm). Ne že by to však bylo jen o její Anně (a učitelce Helen…wtf?!), Mark, Margit, Heinrich a jeho matka, oba detektivové (zvláště pan Nenápadný)…všechny ty postavy jsou silně jeté, jediným alespoň trochu normálním jedincem je syn Bob (který se začne chovat divně, zřejmě už „pod vlivem“, až ke konci). A mužští zástupci se zde snad všichni zvláštním způsobem ošahávají (taky jsem nepobíral). Stejně mimoňské jsou i dialogy, které film vyplňují, viz třeba scéna: „Co děláš?“ – „Třídím věci na vyprání.“ (a následně Anna strčí oblečení do ledničky). Jenže mimo je zkrátka celá Posedlost, která se proměňuje na čím dál větší anarchii a psycho jízdu. Horor to není ani omylem (nejvíce „děsivé“ scény jsem rozpačitě prosmál), leda, že by šlo o žánrovou parodii, ale na ni mi to všechno přijde zase moc nechtěné. Tak či tak, doopravdy si užít tuhle bláznivou hříčku zřejmě může (i když to tak úplně podle zdejšího hodnocení nevypadá) spíš jen určitá část divácké obce (která nemá místy zoufalou potřebu naběhnout na scénu a všechny ty „mentály“ pokropit plamenometem…moje maličkost). Filmu neupírám originalitu (nechybí tu dokonce ani trocha filozofie), ale zase za jakou cenu, že? Posedlost hodnotím průměrem a sice nechci pana režiséra po 2 filmech zcela zavrhovat, ale zřejmě to tak úplně nebude moje krevní skupina. „Jsem ve válce proti ženám. Nemyslí dopředu. Není na ně spolehnutí, nedá se jim věřit. Jsou nebezpečné.“ – „Jediné, co máme všechny společné, je menstruace.“ (29.03.2015)

Obnažené podobenství o „nezvratném“ konci manželského soužití. Odehrávající se v neurčeném časovém rozpětí v neprodyšném uzavření symbolických zdí východního bloku, které se jeví ve své tvrdošíjné reálnosti natolik palčivé, a jsou právě tím předznamenávajícím výrazovým článkem nemožnosti úniku. Andrzej Zulawski se stravující syrovostí rozehrává vztah trpícího muže a hledající se ženy. V neprostupném uzavření jeden - druhému se stává jejich syn jen křehkým spojením vytrácející se normálnosti. Zulawski svou Posedlostí vytvořil základ a určil směr, např. pro Gaspara Noého Zvrácený a Larse von Triera s jeho lehce evokujícím snímkem Antikrist. (19.10.2010)

,,VĚŘÍŠ V BOHA? JE VE MNĚ.…“ /// To je tak, když se ženská za Berlínskou zdí zamiluje do vyšší mocnosti. Celej film pak někdo kňučí, šílí, svíjí se, teče dost krve a stejně postiženej kameraman pak zvláštní kamerou ukazuje šílený nejen lidi, ale i prostory. Kdyby jste tomu ještě nerozuměli – jsou tady dva šílení herci, pár šílenejch komparzistů a šílenej režisér, kterej dokázal narvat a ještě k tomu do sebe skloubit manželský vztahy, okultismus a politiku. Neil chvilkama připomíná Nicholsonovu fázi totálního hrábnutí, aby pak otěže převzala PANÍ a nechala vzpomenout na Charlotte. Vobčas je to pěknej humus, ale většině těch věcí moc nerozumím (že sem blbej? Aha…). Myslím, že i frajeři z italskejch hororů tý doby museli (aspoň vobčas) čumět s otevřenou držkou. A já? Jdu najít nějakej odbornej rozbor díla. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Zdá se mně, že stará zešílela (nekecej, že i zvošklivěla a zhubla? Ty krávo, to Ti nezávidím...). 2.) Třetí část noci se mi zdála málo ujetá. 3.) Thx za titule ,,scorbut“ a ,,drSova“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (30.09.2013)