Ararat
Režie:
Atom EgoyanScénář:
Atom EgoyanKamera:
Paul SarossyHudba:
Mychael DannaHrají:
Simon Abkarian, Christopher Plummer, Charles Aznavour, Marie-Josée Croze, Eric Bogosian, Brent Carver, Arsinée Khanjian, Bruce Greenwood, David Alpay (více)Obsahy(1)
V roce 1915 se Turci organizovaně pokusili vyhladit Armény. O této události ví jen málokdo, i když existuje spousta očitých výpovědí, turecké vládě se to daří už témeř sto let odsouvat do ústraní. Tento film se odehrává v současné Kanadě a jde o příběh arménského režiséra Edwarda Saroyna, který se rozhodne natočit film o arménském holocaustu. K tomu ovšem potřebuje někoho, kdo by mu pověděl o tomto tématu více, než ví on sám. Podaří se mu najít arménskou uprchlici Ani. U krutého vyprávění je i její osmnáctiletý syn - již čistokrevný Američan, kterého odhalení tohoto děsivého činu inspiruje k návratu do země svých předků. Bohužel zjistí, že se v zemi od tragické události nic nezměnilo... Silný příběh o jednom z největších masakrů 20. století. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (48)
Na tento film jsme se měli podívat, abychom ho potom mohli rozebírat na scenáristické seanci. Po rozebrání mě začal bavit mnohem víc, ne po podívání. Ne že by někdo z ostatních diskutujících řekl něco, co by obrátilo můj pohled, ale já sama nad filmem začala přemýšlet úplně jinak. Scény, které se mi při sledování zdály na hraně, například veškeré scény s jinochem a celníkem, najednou získávaly ten význam, kvůli kterému je tam režisér umístil. Věřím, že kdybych o každém filmu takto s někým diskutovala, začnu si brzy myslet, že neexistuje špatný film. ()
Je škoda, že Ararat stojí za starou bačkoru, protože arménská gencoida zase není častým filmovým námětem, byť by si to zasloužila. Jenže tohle je jen o nějakém klukovi, který se, snad, snaží najít nějaké svoje kořeny a o natáčení filmu na tohle téma. Já spíš čekal cestu do Turecka, pátrání po tom, jak to opravdu bylo a střet dvou pohledů, tedy arménského a tureckého. Ale ani jednoho jsem se tady nedočkal. Pro mě je film zklamáním. 30% ()
Najlepšie na Egoyanovom Ararate je, že ide čiastočne o film o filme, a že svoj príbeh podáva presne opačným štýlom, jak pátos vojnového filmu ktorý natáčajú. Filmu, kde sa znásilňujú ženy, zatiaľ čo ich deti držia za ruku. Tieto scény tam sú, slúžia ako memento mori, spomienka, ktorá v rámci rozprávania funguje v druhom pláne, pričom sa väčšinu stopáže tvári, ako nosná téma. Napokon ide o vyrovnávanie sa s minulosťou, s minulosťou krajiny, a vo vedľajších dejových líniách, aj s minulosťou vlastných rodín. A je to tým silnejšie, čím dlhšie nechávajú spomínané scény mlčať... Videné v rámci Challenge Tour 2015 ()
Vytkl bych snad až přílišnou scénáristickou vykonstruovanost filmu, vše do sebe tak perfektně zapadá, že film nakonec působí až poněkud akademicky odtažitě a chladně. Na druhou stranu se Egoyanovi podařilo najít myslím velmi vhodné zpracování tématu arménské genocidy, kterou nahlíží hned z několika pohledů časových – současnost, nedávná minulost (osud Raffiho otce), genocida roku 1915 a život po ní (americký exil Arshila Gorkého); a osobních – přímí pamětníci, potomci pamětníků (režisér Saroyan), současní Arméni již dávno narození v exilu, Kanaďané nebo dokonce poloviční Turek žijící v Kanadě. Tak se Egoyanovi podařilo zobrazit nejen události vyhlazení Arménů ve východním Turecku ale i jejich dopad a recepci v současnosti. Téma by šlo jistě zpracovat i jako patetický historický velkofilm – jak se o to ostatně pokouší ve filmu režisér Edward Saroyan – ale myslím, že by to nepůsobilo o moc lépe než nevěrohodně namalovaný Ararat na pozadí městečka Van, z kterého ho ve skutečnosti nelze spatřit. PS Autor "oficiálního textu distributora" film zřejmě opravdu neviděl. ()
Galerie (26)
Photo © Alliance Atlantis Communications
Zajímavosti (1)
- Filmovanie snímky prebiehalo v Kanade a Turecku. (MikaelSVK)
Příběh kanadského celníka, který poslouchá příběh mladíka o natáčení filmu o dodnes popírané Turky genocidě Arménů v roce 1915, to jest klasický příklad mnohonásobného zrcadlení skutečnosti a času ve virtualitě, který slibuje bohatý materiál pro teoretiky všeho druhu. Poznámka: V letech 1915-16 při deportacích a masakrech organizovaných osmanským státem přišlo o život přibližně 1,2 milionů Arménů (dvě třetiny těch, kteří žili na území Osmanské říše). ___ Celá historie lidstva je jako firemní kultura. Jak se rodí filmová kultura: 1. Zavřete do prázdné místnosti 20 opic. 2. Pod strop do středu místnosti zavěste banán a přisuňte k němu žebřík tak, aby se dalo na banán dosáhnout. Je důležité, aby se k banánu nedalo dostat jinou cestou než po žebříku. 3. Nainstalujte na strop systém, který vždy, když nějaká opice začne vylézat nahoru po žebříku, spustí na celou plochu místnosti ledovou sprchu (něco na způsob hašení požáru). 4. Opice se rychle naučí, že není možné lézt po žebříku, aby se zároveň nespustila ledová sprcha. 5. Potom nahraďte jednu z 20 opic novou. Ta se hned zkusí přiblížit k žebříku a dostat se tak k banánu. Zbytek opic se na ní okamžitě vrhne a začne ji mlátit, i když chuděra netuší vůbec proč. 6. Následně vyměňte další starou opici za novou. Při jejím pokusu o zteč banánu se ostatní na ní opět vrhnou a ta, která byla dodána těsně před ní, ji bude mlátit nejvíc. 7. Pokračujte ve výměně opic podle předešlého vzoru až do té doby, než budou všechny opice "nové". 8. Nyní už se žádná z opic neodváží přiblížit k žebříku a i kdyby to nějakou opici z nějakého důvodů jenom napadlo, ostatní ji zmasakrují a nejhorší na té věci je, že ani jedna z opic nebude tušit důvod. Závěr: Takto se rodí běh a kultura firmy. ___ "Mohou snad mít nové zákony větší sílu než stará nenávist?" - ptá se turecký úředník v románu Franze Werfela "Čtyřicet dní". Nemohou, jak ukázala čerstvá rozmíška mezi Francií a Tureckem. V prosinci 2011 francouzští poslanci odhlasovali návrh zákona, podle nějž je popírání genocidy Arménů trestné, což vyvolalo na straně Turecka silný hněv. Za „popírání existence genocid uznaných zákonem“ podle tohoto zákona hrozí rok vězení a 45 000 eur pokuty. Současně v souladu s běžným výkladem článku 301 tureckého trestního zákoníku je tvrzení „arménská genocida existovala“ považováno za zločin. Jak píše deník Le Mond problém spočívá především v samotné povaze návrhu zákona: "Zákonodárcům – podporovaným v daném případě Elysejským palácem – nepřísluší vykládat dějiny. Oficiální Francie si už několik let libuje v uzákoňování historie. Schvalujeme zákony o dějinách zakládající trestný čin popírání. Tyto zákony jsou k ničemu. Dokonce ani neulevují bolesti těch, kdo nyní sledují […], jak se jejich dějiny hanebně přepisují ve snaze je popřít." Mediapart zas interpretuje spor ve světle dějin obou zemí. V čele každé z nich stála zakladatelská osobnost moderního národa, jejíhož vlivu se mají současné elity problém zbavit: generál de Gaulle a Mustafa Kemal Atatürk. "Francie i Turecko trpí, každá jiným způsobem, národní patologií: neschopností dát vale zašlé velkoleposti, zoufalými pokusy přimknout se k nejvyššímu zachránci konejšícímu matku vlast silně mytologickou ukolébavkou, odmítavým postojem k inventuře dějin, k jejich utřídění a k uznání chyb a zločinů." Inu, nové opice, stará zášť. Lidská paměť je dobro i zlo zároveň. () (méně) (více)