Preludium

Když v listopadu 1937 zemřel náhle a nečekaně režisér, scénárista i herec Josef Rovenský, ztratil v něm český film jednoho ze svých nejvěrnějších a nejlepších synů. Smrt jej zastihla uprostřed činorodé práce, žel nedokončené. Cestovatel a novinář Antonín Jaroslav Urban (1899 – 1962) býval blízkým přítelem Rovenského a ve složitém pomnichovském období, kdy se jen stěží mohl prosadit ve své původní profesi, se načas vrátil k filmu a filmovým scénářům. Rovenského šuplík naštěstí nezůstal prázdný a drama manželské nevěry slibovalo leccos zajímavého a mimořádného. Režie byla svěřena Františku Čápovi, který se po předchozích úspěšných filmech a také zásluhou úzkých osobních kontaktů s majitelem Lucernafilmu Milošem Havlem zařadil mezi privilegované osobnosti protektorátní kultury. Příběh opravdového odpuštění mezi mužem a ženou nemohl být svěřen vyumělkovaným hvězdám, jejichž manýry by mohly ohrozit celkové pojetí filmu, a proto Čáp do hlavních rolí obsadil Jiřinu Štěpničkovou a Zdeňka Štěpánka, herce, kteří se mezitím vypracovali v dokonalé profesionály na jevišti i před kamerou. Nadčasové, moderní dílo, vybavené tím nejlepším, čím tehdy barrandovské a hostivařské ateliéry disponovaly, patří k vzácným okamžikům absolutní umělecké vyváženosti. (07.04.2009)

Základním pravidlem při psaní obsahů na databázi je neprokládat obsah vlastními pocity z filmu či dokonce konkrétními závěry. Toto pravidlo by rozhodně neuškodilo aplikovat i na oficiální texty distributorů. Brilantní manželské drámo, se zdánlivě tuctovým tématem, je pojato s takovou citlivostí, že není možné považovat výsledek za nepřesvědčivý. I v době, kdy se nám pokoušejí komerční televize uměle nastínit rodinný vztah 21.století, je možné se ponořit do opravdové a silné atmosféry činžovního soužití, rodinného rozkolu i ztráty manželské důvěry. Veřejné tajemství se již nešeptá, ale dostává konkrétní podobu, protože zájem o situaci v rodinně mají bohužel a především ti druzí, vyzbrojeni falší a povrchností. Přichází nekompromisní upřímnost, kterou nelze již déle skrývat. Dobrovolné přiznání i přijetí důsledku. Ženu rekvizitářovu stíhá osud Desdemony, onu hru řídí už jen rekvizitář, jenž je vystaven před zásadní rozhodnutí. Vůle odpuštění visí ve vzduchu, záleží jen, jestli neulétne. Naprosto excelentní dvojice manželská i dětská, ponurá všeříkající hudba a velmi silné okamžiky. (15.01.2014)

Velice dobrý protektorátní film s perfektně civilní Jiřinou Stěpničkovou a jako vždy silně divadelním Zdeňkem Štěpánkem, kteří hrají utrápenou manželskou dvojici. On podléhá anonymu z řad svých pavlačových sousedek a ona málem dopustí rozvod a rozdělení jejich dvou dětí do samostatných domácností. Její matku hraje Terezie Brzková a její dceru Nataša Tanská, takže tu najdeme i silné dozvuky režisérovy práce na Babičce. Syna hraje Miroslav Červený, o tom se nám zatím nepodařilo mnoho vypátrat. Celé panoptikum komorního dramatu pak už jen doplňuje spolupracovník Štěpánka Jan Pivec a z hereckého ansáblu divadla pak vyčnívá skutečně kvalitní Otto Rubík. Všechny ostatní role mají v maximálně negativistickému duchu na starosti osvědčené epizodkářky a epizodáři. Ráda sleduji kontrastní filmy Jiřiny Štěpničkové, tu za selského prostředí, tu z pražského a vždycky v nich najdu zalíbení, jen to párování se Štěpánkem se mi nezdá vyloženě nejšťastnější. Ovšem stejně jako Vlasta Burian nebo Sophia Loren, i Jiřina Štěpničková patřila mezi herce s naprosto odzbrojujícím hereckým umem, který ostatní postavy potřebuje jen jako odrazový můstek pro vlastní hru. Film vytvořený podle námětu Josefa Rovenského tedy považuji ze jeden z těch šťastnějších v první polovině protektorátu a nemám důvod se divit době jeho realizace, protože čtyři léta jsou tak akorát. (03.03.2009)

Zmiňovat na tehdejší dobu nezvykle civilní herecké výkony snad ani nemá cenu. Zmínit novátorskou kameru, která se může směle postavit před současné nejmodernější pojetí, už cenu má. A hlavně by bylo vhodné si říci něco o filmu samém. Příběh sám není běžná prvorepubliková červená knihovna, jedná se o skutečné psychologické drama o vině a odpuštění. A k tomu všemu se přidávají naprosto důvěryhodné dialogy, ve filmu se nemluví spisovně, což patří k mimořádným zážitkům i v kontextu následujícího půlstoletí. (21.12.2013)

Něco málo o vině a trestu ... přičemž psychologie a vnitřní pohnutky hlavních i vedlejších postav, stejně jako konstrukce, napětí a dynamika zápletky jsou nad očekávání dobře zvládnuté. Snad se filmaři kromě vlastních zkušeností, znalostí a dovedností řídili také intuicí, která, řekla bych, stojí u zrodu každého dobrého příběhu. (16.06.2022)