Rozpolcený

M. NIGHT SHYAMALAN, SPLIT (2016) ________ I. ___ Nevím, kam Shyamalanovu tvorbu vlastně zařadit. Teda nevěděl jsem, dokud jsem neviděl Split. Musím předeslat, žé moje omezené vědomosti o tom, co je to rozdvojená osobnost, se zužovaly na představu, že 'někdo má v sobě ještě někoho jinýho’, přičemž slůvko ‘ještě’ výmluvně napovídá, že dva je až, až - živá vzpomínka na Exorcistu se tuhle domněnku zdála spolehlivě potvrzovat. Vím pouze z doslechu, že se experti snad dosud hádají, jestli si pacienti nevymýšlejí, když se jim snaží namluvit, že mají v těle zabydlených osobností dokonce víc. Že by číslovka mohla začínat závratnou ‘dvacítkou’ jsem z filmového plátna ten večer slyšel vůbec poprvé. Ocitl jsem se tedy v autu, rozuměj v roli bezbranného diváka, který si nemohl, tak jako Vy zasvěcenější, včas oddechnout, že dle mých zaručených informací DID takhle rozhodně nevypadá a nefunguje, a nemohl jsem tedy úlevně a z odstupu sledovat, jak se v tom chudák rejža plácá. Vlastně ani nevím, jak ty dvě hodiny, co jsem z plátna nespustil oči, uběhly... Co je na tom filmu, alespoň pro mě, opravdu zajímavý, mi ale nedošlo dřív než na druhý den ráno. Už se k tomu dostanu, ale to Vám budu muset nejdřív převyprávět, co se mi stalo před pár lety... ________ Němý údiv způsobil, že jsem ucukl o něco později, než bylo záhodno. Na zápěstí pravé ruky mi zbyla půlkruhová rýha rudé barvy a tvaru hrany rozžhavené plotny, dost to bolelo. To byste nevěřili, jak často máte během dne takové zápěstí, píšete-li pravou jako já, přímo před očima. Bylo to úplně jak z filmu Mikrokosmos. Zacelovalo se to hodinu po hodině, fakt nekecám, nemluvě o tom, jak se to pokaždý změnilo, když na to pad' můj zrak po probuzení. Bezděčně mě napadlo, že něco ve mně, nějaká síla, sama o sobě, zatraceně chce žít! A maká na tom, aniž by mě nechala jí do toho kecat, vážně intenzivně. Ten kontrast byl o to větší, že jsem v tý době měl nějaký chmury na duši, vlastně to bylo celkem zlý. Jenže čím dýl jsem na tu hojící se ruku nevěřícně zíral, tím byl ten můj smutek menší, a ještě menší. Někdy na tu sílu myslím i dnes. A pokaždý je to, jak když dostanu facku: Co seš shrbenej? ______ Pro mě je tahle síla, o jejíchž skutečných schopnostech podle všeho víme houbelec, skutečná, ať už to znamená cokoli. Vemte si, jak neskutečnou vynalézavost a úsilí prokázala, když šlo o banalitu, lehce spálený zápěstí někoho, co o pomoc ani moc nestál. Co je tahle síla asi schopná podniknout ve chvíli, kdy ‘má pocit’, že se v bezprostředním ohrožení ocitá duše bezbrannýho dítěte, že prochází něčím, co nemůže snýst, co asi udělá, když se celá vrhne do jejího zacelení? Nepochybuju, že si najde svoji cestu, a že není nijak divu, že tý cestě moc nerozumíme. A nějak mi nepřipadá nemožný ani to, že se jí podaří stvořit takový “osobnostní konstelace”, že si je ani nedokážeme představit. Shyamalan se o tomhle pokusil natočt film, což mu slouží ke cti… II. ___ (pokračování přííště…) (21.01.2017)

James si to docela naložil, líbilo se mě, že i když situace k tomu přímo vybízela aby své postavy přehrával, nedělo se tak a třeba Patracii trefil mistrovsky. Jinak to bylo více méně o něm a námětu. Ty tři pipky zase předváděli myšlenkovou zoufalost, jasně mě ještě nechytil žádnej rozpolcenej, ale i tak mě přišly blbý jak hydrant v Minsku. (20.01.2019)

Jsem z toho filmu mírně řečeno rozpolcený. Na jednu stranu drží Shyamalan silnou kartu v podobě Jamese McAvoye, který zde odehrává úžasný výkon. Povedené je to i řemeslně, na řadě míst se daří vytvářet temnou až zlou atmosféru, čemuž přispívá nelibozvučný zvukový doprovod a pěkná kamera. Na druhou stranu jsem se ale nějak (alespoň tedy při první projekci) nemohl při sledování přenést přes to, že celá mytologie stojící za příběhem mi přišla úplně debilní, čímž pádem na mě nemálo momentů působilo až směšně. Můj divácký zážitek se pak podobal jízdě na horské dráze - " fajn ... fajn ... fajn ... dost dobrý ... fajn .... ty jo, tak tohle bylo debilní ... fajn ... fajn ... ale ne ..." Když nad tou mytologií zpětně uvažuju, tak se mi možná nezdá až tak hloupá, jako při samotné projekci (nadhazuje to třeba nějaká zajímavá podobenství o víře a náboženství) - spíš se nyní klaním k tomu, že místy hapruje její podání. Prozatím ale zůstanu na třech hvězdičkách, byť náběhy na čtyřku tam jsou (opakované zhlédnutí možná pomůže). Předchozí The Visit mi každopádně sedlo víc, na druhou stranu na nízké úrovni Shyamalanových filmů mezi roky 2008 a 2013 Split není ani omylem. A na závěr spoileroidní PS: Je dost smutné, že první české recenze (ano, ta Fukova), když už musí být postavené na kompletních spoilerech, vyplývají z nepochopení filmu a nepozornosti, anebo jeho děj překrucují a přibarvují. Konkrétně například věty "V závěru filmu se do Kevinova sklepa dostane i jeho doktorka, která zná strašlivou pravdu: V Kevinovi se skrývá ještě 24. identita, která není lidská, ale je to nadpřirozené monstrum!" nebo "Během celého finále hrdinku nenapadne, že by mohla znovu říct Kevinovo plné jméno a tím ho znovu zneškodnit." jsou prostě a jednoduše čisté lži. Holt post-truth doba. Je jedno, že člověk argumentuje totálním bullshitem, hlavně že má silný názor a film strhá. EDIT: S týdenním odstupem čtvrtou hvězdu přihodím. Pořád se k tomu filmu vracím (v dobrém). V takovém případě je mi líto ho ohodnotit průměrně, byť ty výše vypsané výtky trvají. Jen se dojmově snížila jejich intenzita. (19.01.2017)

Herecká exhibice Jamese McAvoye rozpoutává vcelku zajímavý psychothriller, v němž klasické schéma "bezbranní věznění šílencem" nepůsobí vůbec omšele. Nevím, zda 23 osobností není již trochu moc, nicméně něco mě neustále vyhazovalo z atmosféry. Možná to byly trochu zbytečné flashbacky a možná jen moje ospalost. :) Takže obrázek si nejlépe udělejte sami... 7/10 (26.03.2017)

Již první minuta se postará o to, že vás přiková do sedačky a po celý zbytek filmu nepovolí. Nejde ani tak o horor jako spíš o hodně povedený thriller, kterému dominuje herecký projev Jamese McAvoye. Příběhu nechybí napětí, syrovost i nějaký ten dějový zvrat. Sice moc nevěřím celé té psychologické teorii o tom, že schizofrenik může v některé z dílčích osobností být diabetik a v další pro změnu extrémně silný jedinec, zatímco běžně jde o průměrně silného člověka, avšak do koncepce Shyamalanova počinu to zapadá a funguje to. Tento režisér prostě umí a Rozpolceným rozhodně nezklamal. Potěšilo i závěrečné mrknutí Bruce Willise. (01.03.2017)