Rodinný přítel

Sorrentino, ako je jeho dobrým zvykom v súčasnej tvorbe, tu snáď po prvýkrát v takomto množstve kombinuje nablýskaný vizuál s odpudivými postavami a prekladá to technom, aby bol dojem zámerného, ale premysleného gýču dokonalý. Aby bol proste kontrast dokonalý. V hlavnej úlohe malý hobit s nie príliš dokonalým genofondom a s vizážou béčkového Willema Dafoeho vám dá poriadne zabrať, aby ste boli schopní sa vôbec dokázať naladiť na samotný film. Nakoniec vám ho ale bude ľúto podobne ako ho ľutuje jeho milenka. Napriek tomu vám sympatický nebude a byť ani nemôže, to ani nebolo Sorrentinovým zámerom. Rodinný priateľ je ten typ kvalitného filmu, ktorému nemám čo vyčítať, ale ktorý sa mi nepáčil. (19.11.2018)

Tentokrát se Sorrentinovi opravdu podařilo vykreslil nízký charakter lichváře Geremia, který sám sebe paradoxně považuje za charakterního člověka. Síla celého filmu ale tkví v tom, že vlastně nesledujeme pokleslost samotného Geremia, ale naopak nízkost světa kolem něj. Filmu trochu ubírá slabší první polovina, ale pak se vše rozjede tím správným směrem s opravdu podařeným finále. Celkově 83 %. (15.11.2015)

Odporně slizký lichvář v podání vynikajícího Giacoma Rozza mohl nechat diváky utápět v neutuchajících pocitech zhnusení nad tím, čeho všeho jsme my lidé schopni. To by ovšem musel jeho příběh natočit někdo jiný než Paolo Sorrentino, který v podstatě každým svým počinem dokazuje, jak se dá nadmíru okouzlujícím způsobem propojit obsah s formou. Ač se snímek hemží odpudivými lidskými charaktery, tak díky jisté dávce tragikomiky a dokonale namixované hudbě nepatří k filmům, o nichž si po jejich zhlédnutí řeknu, že už je nikdy nechci vidět. Ba právě naopak, moc ráda se k němu zase vrátím, abych se ujistila, že i o stinných stránkách člověka je možné vyprávět s nadhledem a důrazem na estetiku. (90%) (11.02.2021)

Rodinný přítel je oproti ostatním Sorrentinovým filmům obtížně přístupný nejenom významovou mnohoznačností, ale také skutečností, že v jeho středu stojí odpudivý lichvářský skřet. Stejně jako nám nepomáhá s dešifrováním symbolů nesených záběry, jež by obstály jako obrazy v galerii (lidské figury nabývají srovnatelného strukturálního významu jako neživé objekty), neulehčuje nám režisér ani cestu k protagonistovi, kterého jsem osobně vnímal s podobným odstupem, s jakým pozorujeme hororová monstra. Jako groteskní horor o zaprodanosti a citové vychladlosti dnešní společnosti dává vypravěčsky komplexní film více smyslu než jako cool historka z podsvětí, třebaže inspirace Scorsesem, stejně jako estetikou reklam a videoklipů, je opět zřejmá. Obdobně jako si Geremia navyšuje sebevědomí pokořováním těch, kteří mu zdánlivě nemohou ublížit (avšak ve skutečnosti nejsou o nic méně prohnilí), vyžívá se Sorrentino ve formálním zvýznamňování scén, v nichž navenek neběží o nic výjimečného (nakupování v supermarketu). Až zpětně, poté, co jsou zprvu nesrozumitelné segmenty vsazené do širších souvislostí, vychází najevo hlubší podstata nečekaných setkání formy a obsahu. Životy nízkých charakterů vypovídají o velkých otázkách zásluhou takřka operetního podání. Rodinný přítel je nepříjemný film, který nic nedává zadarmo, který lépe funguje v celcích než v neživotně působících detailech a který dost okatě exploatuje ženské tělo, ale pořád je ryzím filmem Paola Sorrentina, jehož výrazný režijní rukopis přes (záměrnou) odpudivost obsahu nedokážu neobdivovat. 70% (15.08.2018)

Harpagon 21. století - to je něco, takový se rodí jednou za... dosaďte si sami, možná máte dokonce osobní zkušenost. Lichvář Geremia jako odporná forma života, živící se lidským pinožením za přiblblými sny o neobchodovatelném štěstí a vysáváním emocí, těch záporných obzvlášť... Ohavný zvenčí dovolil skrz smutek a zhrzenost, aby jeho srdce zkamenělo a zhyzdil se i uvnitř - odmítán úspěšným otcem, jakýmsi Karlem Lagerfeldem, zneuznaně příštipkaří v jeho stínu a doufá... Marně, poslední setkání nemohlo být víc ponižující. Nikterak nezaostávají ani Geremiovi přízemní zákazníci, ačkoli u některých se dají vypozorovat i ušlechtilejší pohnutky konání, než jen navyšování ega, furiantská gesta a závislosti, žel neumí posoudit způsob jejich zhodnocení a klesají tak na lichvářovu úroveň... prostě, jeden by normálně brečel. Ne tak nad Sorrentinovou zprávou o stavu světa v děsivě okouzlujícím zpracování aneb jak cílenou estetikou vystihnout kdejaký hnus. (15.04.2016)