Rinda Rinda Rinda!

Pohodový a úsměvný snímeček s milými školačkami (kterých nemám nikdy dost :-)), příjemnou podkresovou hudbou i pár svižnými skladbami navrch, zejména závěr se povedl. Začátek je sice malinko pomalejší, ale pokud by někdo tvrdil, že to vlastně o ničem není, tak se plete - divák zde musí děj a obsah tak trošku hledat sám v mnoha detailech - a nejde tu opravdu jen o první lásky těch roztomilých děvčat... (28.03.2016)

V nizkorozpoctovej umeleckej kinematografii existuju dva extremy. Pokusat sa vsetko zachytit roztrasenou rucnou kamerou alebo sutazit o co najldhsi najstatickejsi zaber. Nobuhiro Yamashita sice tvrdi, ze minimalisticke staticke zabery v jeho filmoch su kvoli nedostatku penazi, ale keby slo len o to, potom by kazdy druhy film vyzeral ako tie jeho. A to nevyzera skoro ani jeden. V japonskej kinematografii sice stale zvladaju filmove remeslo a vedia, ze film nie je len o rychlo zostrihanych detailoch, ale az tak velmi staticku kameru ako Nobuhiro Yamashita pouziva malokto. Mozno Kohei Oguri, a ten v je v sucasnosti v tomto neprekonatelny majster, Linda Linda Linda oproti Umogeri je v style zivsia ale plochejsia. Darmo, Nobuhiro Yamashita je len mlady indie reziser, nie genialny majster. Nastastie asi dobre vie, ze k umeniu je potrebny pristor, nevnucovat sa, nechat postavy zit svojim zivotom a namiesto roztrasenej dokumentarnej kamery radsej zvolit staticky sirokouhly zaber, ktory prirodzenemu a realnemu filmu o dievcenskej skupine doda tu riadnu sirokuohlu filmovost. Linda Linda Linda tromfne vsetky doterajsie kvalitne jap. filmy o mladych zaciatocnikoch, ktori aj cez velke problemy dojdu k vlasntemu cielu a velkolepemu finale. A napriek tomu, ze dodrziava schemu takych filmov, je niecim viac ako len popularnym zabavnym filmom. Na Nobuhiro Yamashita si treba davat pozor. (06.04.2007)

Totální nuda. Žádná zábava, zpívat neumí, herecké výkony slabé. (30.07.2009)

Yamashita umí slice of life dramata jako nikdo jiný a tenhle hudební feelgood snímek je ukázkový příklad. Linda Linda Linda je na první pohled tuctové coming-of-age drama řízlé nenuceným humorem. Vtip je ale v tom, že scénář prostě a jednoduše nešlo napsat lépe. Yamashita dokázal namíchat hořkosladkost tak geniálně, že si na své přijde každý. V žánru, kde se filmům tradičně odpouští (ba možné se od nich dokonce i očekávají) prvoplánová duši hřející klišé, Yamashita nabízí překvapivě vyzrálý styl, který by mu mohly závidět mnohé i ty nejvíc highbrow snímky. Každý si u filmu občas pomyslí "Paráda! Ale kdyby bylo podle mě, udělal bych tohle takhle, přidal tohlecto a vynechal támhlecto. Pak by to bylo naprosto dokonalé!" Linda Linda Linda má v tomto směru ale bezpečně pokryté všechny mety. Nenápadně precizní scénář a inteligentní storytelling by mohl být učebnicovou antitezí prvoplánovosti. (12.01.2015)

Trochu jiný film v porovnání se Swing Girls a spol, které se tu srovnávají. I když je námět docela jednoduchý, tak film ho rozvýjí parádně. I když se film toči kolem přípravy kapely na školní rockový festival, je tu zároveň prvek, který snímek staví do jiného světla. Jde o sílu okamžiků, na které budou všichni zúčastnění vzpomínat. Komediální prvky tu také jsou, navíc umocňovány „korejským“ prvkem Bae Du-na, kdy ve scénách s Kei ex-milencem a při vyznání lásky od japonského studenta, jsou zahrané na výbornou, nebo speciální scéna, kdy si vyzkouší v noci na školním jevišti představování kapely. Hodně jsem si tyhle, ale i další pěkně užíval. Dalším speciálním prvkem je soundtrack. Ano máme tu songy, které hlavní protagonistky hrají, ale jde spíše o hudbu, které prokresluje jednotlivé scény během celého filmu a tímto snímek dostáva úplně jiný „drive“. Tohle je výborný film, který má u mě rezervované místo, stejně tak jako Swing Girls, Waterboys vůbec nedostahuje kvalit zmiňovaných dvou. Takže celkově dávám 95%. Prostě paráda. (05.09.2010)

Tento Jamašitův počin je ze všech jeho počinů asi nejblíže japonskému filmovému mainstreamu, přestože je zde režisérův styl dost znát, a to především v dlouhých záběrech. Vystupující postavy jsou ale na rozdíl od ostatních snímků tohoto provokatéra vcelku normální, nijak nevybočující studentky japonské střední školy. Je to vlastně příběh o přátelství spojovaném rockovou hudbou, trochu i o nepřátelství, o každodenních radostech a strastech a o trapných i dojemných chvilkách v životě. Nejvýraznější herečkou z těch čtyř je bezesporu Doona Bae, která se svým typickým doonovským výrazem v obličeji dostáva ve filmu asi největší prostor, její korejsko-japonská konverzace s japonským nápadníkem opravdu nemá chybu. Jenže je tu jeden problém - není to zpěvačka. Zatímco vůči kytaristkám a bubenici žádné výhrady nemám, její zpěv ale během krátké chvíle vypudil všechny myši z mé boudy. Za to jí ovšem patří obrovský dík. Asi to budu pouštět preventivně, ohlodaná klobása k večeři totiž není to pravé ořechové. 90% (24.09.2015)

Swing girls to bohužel nesahá po kotníky, v podstatě žádnému Jagučiho filmu. Hrozně těžkopádně se buduje atmosféra, vtipné to není v podstatě vůbec. Holky jsou milý a taková ta japonská emocionální hřejivost tam je, ale já se nudil a to jsem ten film dost dlouho sháněl. Finále je naštěstí slušné a Rinda Rinda si broukám už druhý den, ale jinak jsem spíš zklamanej. (13.08.2023)

"Linda Lindaaa.. Linda Linda Lindaa aaa!" (18.07.2011)

■ Před pěti lety jsem poprvé viděl tento nádherný film. Dopředu jsem o něm nic nevěděl a o to bylo mé překvapení daleko větší. Kamarád říkal: "Hele, vím že máš rád zvláštní filmy a když maj 2 a víc hodin, tak to pro Tebe není žádnej problém. Myslím, že se Ti to bude líbit..." A panečku, jakou měl pravdu! ■ Mám rád filmy a seriály ze školního prostředí, zvláště pak kapitolou pro mne zcela stvořenou, jsou ty ze střední školy. ■ Tento film je hodně zvláštní a rozhodně nesedne každému. Vlastně hned na začátku filmu vidíme pár delších záběrů, abychom poté během celého filmu zjistili, že film je tvořen mnoha dlouhými statickými záběry, které chtě nechtě mě vtáhly do děje. ■ Režisér Nobuhiro mě tímto svým uměleckým dílem natolik zasáhl, že jsem se později rozhodl, že musím vidět i jeho ostatní filmy. Bohužel ty už se mi nelíbily tolik jako Rinda Rinda Rinda. ■ Ústřední skladba japonské punkrockové legendy Za Burû Hâtsu v podání jihokorejské herečky Doo-na byla dobrá. A že nezpívala čistě? Vždyť je to punkrocková skladba! V ní nejde o čistotu zpěvu, nýbrž o vyjádření emocí, o přenesení její energie na posluchače a o vyjádření něčeho vnitřního skrze jednoduchou písničku, která je snadno zapamatovatelná a dá se dobře zahrát i amatérskými muzikanty... ■ Chtěl jsem vyjádřit tento film v jednom souvětí, ale nemohl jsem přijít na ta správná slova. Až nyní. Tento film je v podstatě o ničem, ale ve skutečnosti je úplně o všem. ■ Ihned druhý den jsem začal shánět soundtrack k tomuto filmu, protože se mi okamžitě zalíbil. Skladby: Ôpuningu Taitoru, kde hraje prim linka basové kytary, Rinda, Rinda (Rinda Rinda Rindâ â â), hypnotický kraťas: Yonin no Fûkei, Boku No Migite, která se nese zcela ve stejném duchu jako Rinda, Rinda a krátká vypalovačka: Owaranai Uta, se mi líbily nejvíce. ■ Poznámka pod čarou: Ve dvacátédeváté minutě šestého dílu seriálu Kimi wa Petto zpívají na karaoke párty právě skladbu "Rinda, Rinda", kterou jako singl vydaly Za Burû Hâtsu 1. května 1987. Tato skladba, mírně poupravená, vyšla na jejich debutovém albu: "Za Burû Hâtsu / The Blue Hearts" 21. května 1987 a byla fanoušky velmi žádaná na jejich koncertech. ■ [Viděno poprvé: 97/100; Viděno naposledy: 95/100] (28.12.2012)

Velice příjemná a takovým zvláštním způsobem upřímná podívaná - víc takových filmů! (16.05.2009)

Dost podobné se Swing Girls, ale ne tak dobré (i když SG kdovíjaký zázrak taky nebyly). Herečky (i na Japonsko) divné, uniformovanost a šeď nudí, příliš to ani neoživí snaha o změnu (Korejka). - 60 % (28.05.2011)

Poté, co mě dost navnadily předchozí komentáře, mě film dost zklamal.. čekala jsem něco jako Swing girls, k těm má ale Rinda Rinda Rinda hodně daleko. V podstatě žádný děj, chabý dialogy, tři ze čtyř hlavních postav byly mdlý až hrůza a konec jsem musela proklikat. Ani hudba mi absolutně nesedla. (20.12.2007)

Poprvé viděno 2.2.2011. Pak ještě párkrát. Dneska s odstupem několika let. Hodnocení nechám, byl to pravděpodobně můj první JPN středoškolský film. Vždycky cítím hrdost když objevím herce, ktrý se posléze proslaví. Doo-na Bae vcelku velmi dobře chytla vítr pod křídla, který ji vynesl až k Mrakům. Ale opravdu rád bych viděl i vzlet Sekine Shiori, která je mi naprosto neskutečně charismatickou a ojedinělou postavou mezi herci. Bohužel se raději se drží té basy v poměrně nevýrazné skupině Base Ball Bear... Celý ten děj je postaven na pokusu splétat odlišné charaktery v jeden celek, na pozadí středoškolských lásek a hudební skupiny, což vrcholí záverečným koncertem a pro nás vzkříšením japonské punkové legendy 80.a 90. let. Celý tenhle Slice of life asi vypovídá o tom jak Yamashita vidí hrdiny svých filmů, pro nás to může být trochu nuda, ale zase současné filmy jsou přecpané školní šikanou tak moc, že mě to prostě nevadí. Chybějící jakákoliv velice výrazná postava ve filmu dává tak nejvíc vyniknout Doo-ně, i ve vynořujících se kulturních rozdílech během filmu. Navíc korejsko - japonské smutné a ožehavé vztahy ... No, co na to říct... Chtělo to určitě trochu i odvahu tvůrců. Pohodový snímek. (30.12.2017)

Vzdanie holdu punk rockovej skupine The Blue Hearts pod autorským vedením režiséra Nobuhira Yamashitu. V príbehu zo strednej školy, na ktorej prebieha tamojší festival, divák sleduje patálie štvorice študentiek, ktoré chcú za krátky čas nacvičiť hudobné číslo, pozostávajúce práve zo skladieb spomenutej skupiny. Jednoduchý námet, na ktorom film ako celok stavia, je prenesený do veľmi príjemného až oddychového spracovania. Pri ňom nemusí divák príliš myslieť, stačí mu si iba užívať atmosféru prostredia strednej školy a sledovať, či sa študentkám nakoniec úspešne všetko podarí dotiahnuť do konca. Filmu ako takému nemožno príliš čo vyčítať, niekoľko (skôr všeobecných) pripomienok je však potrebné spomenúť. Snímke trvá pomerne dlho, kým sa na začiatku "naštartuje" a začne s plnohodnotným rozprávaním príbehu. Znaky akejsi pomalosti možno v podstate badať v celom filme, výraznejšie však toto tempo prekáža iba v úvode. Neskôr si naň divák zvykne, pričom tým, že príbeh už v ňom plynie, tempo až také problematické nie je. Zaujímavo a do istej miery až prekvapivo vhodne pasuje do filmu väčšie množstvo použitých statických záberov, uplatnených najmä v scénach, v ktorých sa príliš nerozpráva. Hoci je zrejmé, že takéto "hluché" poňatie môže niekomu prekážať, paradoxne sú to práve tieto scény, ktoré v snímke najviac pomáhajú budovať celkovú atmosféru. Skrátka a dobre, ticho niekedy povie viac než zbytočne veľa slov. Filmu rovnako nechýba prirodzený humor, ktorý v príbehu nie je zbytočne nasilu. Čo sa postáv a obsadenia týka, zaujme najmä sympatická štvorica hlavných protagonistiek. Do celkového koloritu ale veľmi dobre zapadajú aj postavy vedľajšie, vďaka ktorým je príbeh komplexnejší, obohatený o širšie skutočnosti. Linda Linda Linda stavia najmä na hudbe. To je šok, čo? Cover verzie The Blue Hearts, príjemný príbeh a atraktívne prostredie japonskej strednej školy. Hoci vo filme sa dá vždy čokoľvek pokaziť, Yamashita tu nekazí prakticky nič. Divákovi ponúka sympatické dielo, ktoré nielen baví, ale zároveň vytvára nových fanúšikov The Blue Hearts, pretože "Linda Linda" či "Owaranai Uta" sú naozaj neskutočne chytľavé pecky. (28.05.2022)

Chvíľami to vyzeralo ako televízna inscenácia nejakého ochotníckeho divadla (nič proti ochotníkom, samozrejme ;-)), chvíľami zasa boli baby také prirodzené, akoby tam ani nebola kamera a scenár. Silné v detailoch, ale celkovo ma to nejako nezobralo. Pozerá sa to dobre, no záveru som vôbec neuveril. (11.02.2013)