Vyhoštění

Zvjagincev mě svým druhým filmem pro změnu zklamal. Příběh se odvíjí pomalu a v komorním duchu, že sice zbývá spousta času k zamyšlení, ale dál není nic. Příliš viditelná je inspirace Tarkovským, o čemž nepochybuji jako o záměru, leč na mě to bohužel působilo spíše jako vykrádání jeho stylu než jako jeho pocta. Největší problém mně však dělalo strávit pointu. Asi proto, že jsem z filmu dostatečně nepochopil PROČ to muselo být zrovna takhle, takhle vykonstruovaně. Musel jsem nad tím hodně kroutit hlavou. (23.05.2009)

Od režiséra Andreje Zvjaginceva se mi více líbil snímek Návrat, ale tohle je taky pěkný film. Velmi melancholický (ti, kteří milují filmové deprese mohou být v sedmém nebi), sice pro minimum děje obtížně sledovatelný, všechno Vám ale vynahradí nádherné záběry, kterými se Zvjagincev inspiroval u svého soujmenovce a vzoru A. Tarkovského. 80% (05.09.2012)

Izgnanie je možno slabší ako Vozvraščenie, zato obsahuje jeden z najzaujímavejšie vložených flashbackov, ktorého začiatok a koniec nechá diváka (začiatok kľudne aj niekoľko minút) v úžasnom zmätku. Toho Tarkovského tam zas tak veľa nieje, hlavne dĺžka záberov je v porovnaní s filmami tohto ruského génia celkom svižná. Áno, je tam dážď, ošarpaná stará budova, človek a príroda, ale s výnimkou toho "vodového" záberu (ktorý považujem za asi najúchvatnejší z celého filmu, najmä keď si na kanci uvedomíme, že sme "čosi" podliezli) som si nič nevšimol. Žiadny skutočne dlhý záber. Problémom je trochu prestrelená stopáž, minimálne takých 20 minút by som tomu ubral. Filmy Andreja Zvjagintseva sú však predovšetkým živnou pôdou na rozmýšľanie po ich skončení, hľadanie skrytých významov, porovnávanie s inými interpretáciami podobne postihnutých jedincov na imdb a podobne. Návrat ma takto bavil cca mesiac, pričom po druhom pozretí túžba odhaliť pravdu neutíchla, skôr naopak. A keď si uvedomím, že nejaký duchovný rozmer som si absolútne nevšimol a Verinu reč pred koncom nepochopil, je mi jasné, že v prípade Vyhostenia som len niekde na začiatku. (28.02.2008)

Po skvělém moderně vypadajícím Návratu, filmu s výbornou kamerou, hudbou a hlavně zdařile vybudovanou tíživou atmosférou, se zdálo, že v Rusku vyrostla nová režisérská hvězda. Vyhoštění ale vypadá, že by klidně mohlo být natočeno už před 40 lety (třeba Tarkovským nebo někým podobným) - jeden rozvláčný záběr střídá druhý, a atmosféra, přestože patrně měla být podobná jako v Návratu, selhává kvůli řídkému a nepříliš zajímavému příběhu. Nějak jsem ve filmu nenašel ani "výrazně duchovní rozměr", který slibovala (asi protože ve filmu občas zazní gotická ambientní hudba) anotace v katalogu. (07.07.2007)

Peklo ve ztrátě spojení - tíživé, jako by na vás hodil deku... Každé vyhoštění je dlouhodobě neúnosné, ale to ze srdce je jasně nejhorší. Ponuré drama s neřešenou předehrou a tragickou dohrou nezapře svůj původ - bezvýchodnost situace konejšená spojenectvím s přírodou - vane vítr, šumí stromy, zpívají ptáci, bubnuje déšť... podobně, jako v mnoha jiných filmech... ale pravděpodobnost, že vás tvůrci tyto úkazy donutí vnímat opravdu intenzivně, je v porovnání s ruskou poetikou dosti mizivá... například scéna s oživením potůčku za deště je překrásná a očišťující, zvlášť v kontrastu s naturálním duševním utrpením, které na vás, v interiérech vytuněných těžkou melancholií, dopadá a společně s depresivním duněním hudby nutí až k fyzické účasti. Ale stejně, jako při Návratu, i tentokrát postrádám červenou nit k orientaci mimo hlavní děj. Na nedořečenosti s filozofickými průniky nejsem stavěná a co ve své těžkopádnosti nepochopím přímou cestou, mě neuspokojí, kdo si ale rád dělá z hlavy pařník s vědomím, že úrodu stejně nesklidí, bude patrně unešen. Mně musí na tři hvězdy postačit prožitek z vjemů. Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (02.04.2015)