Rodina Bláhova

Nevím, jaké jsou konce (vskutku jsou, nikoli budou, a opravdu konce) českého seriálu, ale jeho počátky, první krůčky, byly výborné. Dokládá to i torzo prvního z nich, závěrečný „silvestrovský“ díl Rodiny Bláhových. Samozřejmě, je dějově banální a v charakteristice postav idealizující, ale přesto z něj mám, kdykoliv jej shlédnu, dobrý pocit. Oceňuji na něm vedle snahy kondenzovat ideální atmosféru doby (přesněji: představu o době, jaká by mohla/měla být) jazykovou stylizaci postav, satirické gusto a nabádavý tón, vše dobrodružně balancující na hraně kouzla nechtěného. A v neposlední řadě zjevení Nataši Gollové, Fandy Mrázka nebo mlaďounkého (poněkud páskovského) Jaroslava Kepky. (11.04.2009)

Není snadné hodnotit seriál podle jednoho dílu. Nemám to ve zvyku, na rozdíl od jiných, kteří po shlédnutí prvního dílu ihned kriticky zhodnotí dílo jako celek. Hodnotím tedy pouze tento jeden díl, na který je možné pohlížet na krátký televizní film, na takový příběh odehrávající se jednoho silvestrovského večera. A tento příběh se mi líbil. I po stránce scénáristické i po stránce filmařské. Jen mi pořád vrtá hlavou, o čem bylo těch předchozích devět dílů. (13.09.2011)

Rodina Bláhova bol prvým seriálom, na ktorom sa podieľal Jaroslav Dietl. Vznikol v rokoch 1959 a 1960, bohužiaľ sa prvých deväť častí ( r. Jaroslav Dudek ) nedochovalo, lebo sa vysielalo naživo v mesačných odstupoch. Posledná desiata časť ( Putování za Peškem, r. Stanislav Strnad ) sa vysielala ako súčasť silvestrovského programu a bola predtočená, takže je dostupná aj dnešnému divákovi. Seriál reflektoval na súčasnú rodinu, v ktorej vznikajú prevažne komické situácie, tvorcovia sa však občas pustili aj do istého kritického pohľadu na spoločnosť. Z historického hľadiska sa tento prvok rýchlo udomácnil medzi divákmi a žánrovo podobné seriály aj v budúcom období slávili úspechy. (13.05.2020)

Je poněkud trapné hodnotit celý seriál na základě zhlédnutí jedné epizody, ale co mi zbývá, když předchozích devět dílů již nikdy nikdo neuvidí. Dovolím si očekávat, že silvestrovský díl byl pojat nejopulentněji, měl zřejmě nejvycizelovanější scénář, herci do něj dali vše (musela to být úleva po těch živých vysíláních moci si zopakovat zkažený záběr), nejvíce střídal exteriér s interiérem (zřejmě i kvůli množství exteriérů musel být předtočen) a všechny zastoupené profese se velmi snažily (na nepovedený postsynchron na poště se dá snadno zapomenout). Ale je také možné, že právě v tomhle jediném dílu chybělo to napětí z živého přenosu, to něco, co je přítomné jen na divadle, ten děs z toho, co všechno se může pokazit, a ta radost z každého dílčího úspěchu. Ať tak, či tak, jedná se o kompaktní celek, který na sympaticky malém prostoru krátkometrážního filmu rozvíjí samostatný příběh. Těžko hodnotit, nakolik byly ostatní díly seriálu provázány a prolínaly se mezi sebou. Předpokládám, že Dietl ve svých prvních pokusech ještě neobjevil tohle geniální zaklínadlo, na kterém staví úspěch i ty nejdelší nikdy nekončící seriály, v jednom dílu něco nakousnout, v dalším se k tomu vrátit a doříct až některém dalším. Uzavřené celky, které spojují pouze protagonisté, musí být mnohem sofistikovanější, aby donutily svého diváka ke sledování dalších dílů. Po zhlédnutí Putování za Peškem si nejsem úplně jista, že bych měla potřebu vidět dalších devět dílů. Pokud je tenhle nejlepší, k čemuž směřují četné indicie, asi by mě těžko kterýkoliv jiný přikoval k obrazovce a donutil mne k ní za měsíc přijít znovu. (05.07.2022)

Bohužel jsem viděl jen desátý díl, takže celý seriál jako takový nemohu posoudit, ale nedalo mi to a posoudím jen tuto část. Mně to přišlo jako svěží dílko, takové úsměvné, prostě pohodovka na nedělní dopoledne. Je tedy škoda, že zbytek seriálu někde zapadl. Ale to se asi nedá nic dělat. Mimochodem ve dvou scénách to na postsynchronech pokazili, herci sice mluví, ale ústa mají zavřená. 141020116507/6513 (06.03.2014)