Letters from Iwo Jima
Listy z Iwo Jimy
Letters from Iwo Jima
Letters from Iwo Jima
Letters from Iwo Jima
Režie:
Clint EastwoodScénář:
Iris YamashitaKamera:
Tom SternHrají:
Ken Watanabe, Kazunari Ninomija, Cujoši Ihara, Rjó Kase, Šidó Nakamura, Takumi Bandó, Júki Macuzaki, Takaši Jamaguči, Nae, Lucas Elliot Eberl, Toši Toda (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Před jedenašedesáti lety se na Iwo Jimě utkaly americká a japonská armáda. O několik desetiletí později bylo v lávové půdě ostrova objeveno několik stovek dopisů. Tyto dopisy pojednou dávají anonymním šikům bojujících vojáků tváře a hlasy. Japonští vojáci, kteří jsou odveleni na Iwo Jimu, si uvědomují, že pravděpodobnost návratu z bitevního pole je mizivá. Velitelem obrany je generál Tadamichi Kuribayashi, jehož cesty po Americe mu ukázaly nemilosrdnou tvář války, ale vedly jej i k pochopení toho, jak Američanům v Tichomoří zabránit v další expanzi. Díky Kuribayashiho nevídané taktice se boje, které si Američané představovali jako rychlou a krvavou porážku, protáhly na čtyřicet dní hrdinné a vynalézavé obrany. Podařilo se to i kvůli tomu, že Kuribayashiho bojovníci dokonale zvládli orientaci v prostoru vulkanického ostrova... (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (408)
Clint Eastwood se pustil do projektu, ve kterém ukazuje válku očima japonských vojáků. Jsou zde tací, kteří tak jak to známe z učebnic, dokáží spáchat pro císaře sebevraždu. Jsou zde však i lidé. Lidé, kteří mají stejně jako každý jiný člověk světa strach. A lidé, kteří mají rádi svůj život. Za nejsilnější scénu považuji hromadnou sebevraždu. Eastwood je sice Pan Režisér, ale co musím vytknout je stopáž. Těžce, ba přímo krutě přepálená. ()
Bez debat jeden z nejlepších protiválečných snímků, který se kdy zjevil na plátnech kin. Eastwood si nehraje "na vojáčky", na ty "hodné a zlé", ale jeho náhled na válku je mnohem komplexnější. Jeho film je jedním z mála, který nahlíží na vojáky ´Osy Berlín-Řím-Tokyo´ i z lidské stránky (v tomhle ohledu z těch "vlaštovek" před ním si vzpomínám třeba na Vilsmaierův ´Stalingrad´, nebo emotivní závěr ´Nebeských jezdců´) a demýtizuje zažitý pohled na řadové japonské vojáky coby bezcitné válečné kreatury s hlavou plnou kamikadze. Jedno na které straně konfliktu stojíte, bavit se s kamarádem o rodině, vtipkovat, mít strach ze smrti a pochybnosti o smyslu války, to všechno jsou lidské pocity pro všechny stejné a lhostejno v jaké uniformě schované. Eastwood vypráví příběh úsporně, ale každá minuta tu má své místo a některé scény - hromadná sebevražda, rozhovor Barona se zraněným americkým vojákem, zastřelení zajatců, i ta scéna se psem - patří mezi nezapomenutelné. A proč to nepřiznat, při čtení dopisu od maminky zemřelého zajatce se mi hnaly slzy do očí, v Eastwoodově mistrném podání se zkrátka podobným momentům těžko ubránit. Jestli vám připadaly vyumělkované, tak vám už není pomoci, to už "civalovatíte":o). Je pak z filmu zcela jasné, že největším nepřítelem ve válečném konfliktu není bojovník z nepřátelené strany, ale nesmyslné rozkazy blbce v uniformě nadřízené šarže. Jinak bojové scény mají říz, přestože se Eastwood chválabohu nesnaží být co nejvíc efektní (na rozdíl třeba od Spielberga v závěrečné bitvě v ´Ryanovi´) a charismatický Watanabe v mých očích film od filmu roste v Pana herce. Při vší úctě k mému oblíbenci Martymu a jeho ´Skryté identitě´, jasným oscarovým vítězem je opět v mých očích "železný dědek" Clint a jeho citlivý, empatický majstrštyk. Průměrné hodnocení na IMDb - 8.3/10 - mnohem více vypovídá o jeho skutečné hodnotě, než zde na csfd. A nemyslím si, že půlka hlasů tam je od Japonců :o) ()
Pohled na válku trochu jinak, místo sugestivních pohledů zblízka na naturalistickou akci zaujímá divák polohu vzdáleného pozorovatele a tichého soudce. Nesoudí však dobro a zlo, nezvrací z odpadlých končetin (i když ani ty nejsou opomenuty - hrají až druhé housle), nýbrž nahlíží na válku z hlediska humanistického s podkladem odvěké samurajské cti. Výsledek však mohl vyznít i silněji, pointu "vyprávění z dopisů" až tak tak zachraňuje jedna z posledních scén a symboliku stejných zájmů obou bojujících stran (dostáváme stejné dopisy / jde nám o rodiny) je také třeba hledat. Snímek je to trošku náročnější, než válečné obvykle bývají, ale jak se říká, kdo hledá najde. Rozvolněné tempo se sice k filmu hodí, ovšem místy už opravdu naráží na krajní mez únosnosti, za to však vizuální forma nemá chybu - barvám je ubráno na intenzitě, takže obraz je "rozmanitě šedý", jen krev a oheň zůstávají v zájmu konstrastu přirozené. 8/10 ()
Ostrov Iwo Jima - pustý, bez vody, zamořený otravným hmyzem a zužovaný nesnesitelným dusnem. A přesto je strategickým klíčem k Pacifiku... Nevědět, o Dopisech zhola nic, tak bych ani na vteřinu neváhal, že je natočil Kurosawa. Vše od obrazové kompozice či uvedení a opuštění děje skrze vedlejší postavy, až po celkové vyznění - to vše je prostě jeho rukopis. Clint Eastwood natočil vynikající snímek o nesmyslnosti války a úctě k nepříteli. Přesto, že v tomto filmu o bitevní scény nejde ani nejmenším, tak jich tu několik je a jsou bez debat výtečné. Nečekejte ovšem druhého Vojína Ryana. Zde jde o podstatně komornější zážitek. Ken Watanabe hraje svou roli "mifunovských" proporcí znamenitě. Být Dopisy z Iwo Jimy v první půli kratší, tak jim snad ani není co vytýkat. ()
Clint Eastwood zde pojímá bitvu o Iwo Jimu diametrálně odlišným způsobem než ve Vlajkách našich otců, jeho diferenciace na ty hodné a ty zlé je sice jasnější, stále však vyniká snahou onu pomyslnou bariéru zbourat. Nejlépe je to patrné ve scéně se zajatým americkým vojákem, jehož dopis svým obsahem v podstatě kopíruje obsah dopisů, jež dostávají vojáci japonští. ___ Dopisy, stejně jako efektnější a nadhodnocená Pouta války, začínají vykopáním minulosti, zde konkrétně vaku s věcmi nezbytnými pro vyprávění následujícího příběhu. Na rozdíl od Pout, v podstatě akčního snímku, mají Dopisy silně humánní poselství a jakkoliv na první pohled vypráví klasický dobrodružný příběh o cti a odvaze, odmítají válku akceptovat coby přirozenou součást dějin lidstva. Jejich divácké přijetí bylo z mnoha pochopitelných důvodů vřelejší než v případě Vlajek. Mají mnohem pevnější narativní strukturu, v postatě chronologickou, pouze zřídka obohacenou nějakým flashbackem, jenž však vždy dodává nový rozměr hlavnímu dění a slouží k detailnější charakterizaci některé z postav. Těch důležitějších přitom není tolik a za hlavní lze považovat dvě – generála Kuribayashiho a pekaře Saiga, kterého doma čeká manželka a malá holčička. Kuribayashi je v podání Kena Watanabeho přesně tím typem správného, vždy spravedlivého a vlasti věrného muže, jaké ztvárňoval John Wayne, dodává mu však ještě jeden rozměr – má respekt ke krajině svého nepřítele, k Americe ("kde se ročně vyrobí 5 milionů automobilů"). Stále je však příliš hrdý na svou domovinu, aby odmítl příkaz převzít velení na tom malém, leč strategicky nesmírně důležitém kousku půdy. Svůj odhodlaný boj nevzdává ani ve chvíli, kdy jej právě vlast, pro kterou bojoval, „zradí“ a společně s hrstkou přeživších odsoudí na smrt. O čekání na smrt je celý film a vlastně i celý život. Eastwood se nad lidským údělem zamýšlí podobně jako v Million Dollar Baby, jde však ještě víc na dřeň problému a mrazivost mnohých scén v tomto ohledu přesahuje rámec běžného válečného filmu. ___ Obsazení japonských, až na Watanabeho neznámých herců rozhodně nebylo náhodilé a přesvědčivostí svého herectví hravě strkají do kapes kolegy z amerického bratříčka. Mnohé scény mi svou „poetikou“ asociovaly díla japonských režisérů. Eastwood buď pečlivě studoval jejich styl, anebo se obklopil tou správnou skupinkou spolupracovníků. Japonskou kulturu se snaží chápat i za hranice toho, co je pochopitelné pro Evropany – například hromadná sebevražda, v Japonsku přijímána zcela odlišně než u nás. Na jednu stranu je to překvapující, zároveň však velice potěšující coby důkaz oné snahy o jednotnost v nahlížení na nesmyslné zabíjení. Ačkoliv je pár scén totožných s těmi z Vlajek (například vyloďování), celkovou atmosférou se Dopisy liší. Liší se v mnoha ohledech, ve výsledku jsou silnějším a přímočařejším filmem, teprve postaveny vedle sebe ovšem dávají Vlajky a Dopisy celistvý obrázek ani ne tolik o jednou boji na jednom ostrově, jako o smyslu podobných bojů, o postoji nás – nezaujatých – k nim a hlavně o lidech, kteří jimi na vlastní kůži museli projít a v mírně pozměněné podobě procházejí dodnes. 90% Zajímavé komentáře: Dale, Indy, Macik, Martinius () (méně) (více)
Galerie (48)
Zajímavosti (25)
- Bitva skončila v noci z 25. na 26. března, kdy se zbytky japonské posádky, které již neměly dost potravin, munice ani pitné vody, rozhodly pro sebevražedný útok na spojenecké pozice. Se smrtí několika set japonských vojáků tak zanikl organizovaný ozbrojený odpor na Iwodžimě a ostrov byl následující den prohlášen za bezpečný. Nutno podotknout, že daný útok nepředstavoval pouze „lepší sebevraždu“, ale také poslední japonský úspěch bitvy, neboť spojenecké jednotky podcenily rizika takovéto akce, díky čemuž se Japoncům podařilo proniknout do prostor letiště a pobít větší počet pilotů a letištního personálu, kteréžto ztráty nebylo lehké nahradit. (Zdroj: Wikipedia)
- Clint Eastwood natočil film zároveň s projektem Vlajky našich otců. Listy z Iwo Jimy jsou z pohledu Japonců a Vlajky našich otců se zase dívají očima Američanů na vojenský konflikt na Iwo Jima. (imro)
- Film se natáčel na opravdovém ostrově Iwo Jima, záběry mimo ostrov byly točeny v Kalifornii. (Say)
Reklama