Pravidla lži

Na české poměry opravdu hodně dobrý film díky skvělé atmosféře, které znatelně vypomohla zajímavá muzika. Dále díky skvělým hereckým výkonům, od herců a hereček, kteří stále mají co ukázat a v tomto filmu se to vydařilo o to víc. A v neposlední řadě díky zajímavě vsazenému prostředí. Příběh je, nechci říct nudný, spíše zbytečně komplikovaný, ale i tak je pro mě až na druhý linii, na první je to prostředí, které těží z opravdu dobré a zajímavé myšlenky. Nebudu přehánět, když řeknu, že Pravidla lži jsou nejpovedenějším a překvapivě vcelku dost vtipným českým filmem během posledních pár let, vznikající z ničeho narozdíl od momentálních rádoby komedií viz. Účastníci zájezdů a jiné, což je jen dobře a dokazuje to fakt, že pár režisérských a scénáristických nadějí se v naší zemi ještě najde. Naštěstí to momentální várka seriálů nevybila úplně. Prozatím. --- Prasata sežerou všechno...pozor na ruku ! (18.04.2007)

V rámci zatuchlé čecháčkovské tvorby působí Pravidla lži jako dávka pervitinu aplikovaná rovnou do žíly. Samozřejmě, ostatně jako každá droga, to s sebou přináší i mnohé negativní stránky, ale jinak vám rozjasní den. Depkou. Teď nezbývá než planě doufat, že se naše filmografie stane beznadějně závislou na podobně kvalitních psychologických počinech. (16.04.2008)

Pravidla lži jsem viděla již několikrát a přijde mi, že jsou stále lepší a lepší. Při posledním zhlédnutí, v rámci cyklu Rozmarná léta českého filmu, jsem se těšila, že se dozvím nějaké zajímavosti z natáčení. Poslechla jsem si "výpovědi" herců, kteří hovořili o Robertu Sedláčkovi, kterak šel do natáčení s obrovským zápalem a až šílenou precizností s důrazem na naprostém ponoření se herců do postav a samotného režiséra, který říkal, že při natáčení byl tenkrát v naprosté euforii. Uvědomila jsem si, jaký měla jeho tvrdá, odhodlaná a důsledná práce výsledek. Jeho snaha jde sakra poznat. Celé herecké obsazení "Komunity" svými výkony a bravurně napsanými charaktery jasně vévodí. Od aktérů hlavní zápletky, Jiřího Langmajera a Davida Švehlíka, až po ostatní členy, z nichž mě nejvíce zaujal Jan Budař, "Ostravak" Ruda v podání Jaromíra Dulavy (ten chlapík je vždycky tak správně moravsko buransky přirozený:), Igor Chmela či Jaroslav Plesl. V rolích terapeutů to jsou Martin Stránský a sympatická, okatá Klára Issová. Celá sestava navzájem dokonale ladila a vytvořila tak "správnou partu." Flashbacky některých postav mě upoutaly natolik, že by si samy o sobě zasloužily hlubší a obsáhlejší zpracování. Zde jsou jejich příběhy pojaty převážně jako vzpomínky, bez většího rozboru. Námět, scénář, kamera a zpracování Pravidel lži je velmi sugestivní a působivé. A drobné rýhy v několika, lehce papírem šustících dialozích, jsou jen sotva viditelnými drobnostmi na tomto, opravdu drsně vybroušeném diamantu. Místy jsem měla pocit, že se pan Sedláček musel inspirovat v těch severských, chladných, drsných, výmluvně nemluvných dramatech. Zvláště umístění léčebny kdesi na samotce, zimní období a šedá krajina. Dokonalé prostředí, které utužuje již tak výbornou atmosféru. Stejně jako podmanivá hudební melodie. Svým debutem rozčeřil stojaté a ne příliš "hluboké" vody českého filmu. Je snadnější točit spíše lehké komedie a nenáročné filmy pro řadové diváky, kteří na ně půjdou do kina se pobavit, ale Sedláček si nasadil tak vysokou laťku, na kterou by spousta filmařů možná ani neměla v úmyslu dosáhnout. Tímto počinem možná vyčerpal své nasbírané síly, které zhmotnil do všech precizně fungujících částí Pravidel lži. Pro mě rozhodně jeden z nejlepších a nejsilnějších zážitků českého filmu poslední doby. Nejvyšší hodnocení za tvorbu uplynulých let jsem dosud udělila jen třem snímkům. Viděla jsem spousty kvalitních, silných dramat, ale toto je něco úplně jiného. Odvážného, odlišného a zatím nepřekonaného. "Pravda je to, čemu věřím..." (22.09.2008)

Co je to lež? Když jsme byli malé děti, rodiče nám dokola omílali, že lhaní je špatné. Říkali, že s pravdou dojdeme v životě nejdál. Určitě. Když ale zalhali oni, na otázku proč to udělali, jejich odpověď zněla, že malá lež nikdy neuškodí a může být v některé situaci i prospěšná. Jenže kdy poznáme, že zrovinka tohle je ta situace, kdy bychom měli mluvit pravdu? Když se cítíme provinile nebo když spácháme něco co by se nemělo? Ne. Mozek si tak jako tak přepracuje informace po svém a vy aniž si to uvědomujete sypete z rukávu lži o kterých se později řeknete "Sakra, vždyť to není vůbec pravda!". A na něco takového se snaží odpovědět film s tím nejupřímnějším názvem, Pravidla lži. Při sledování filmu jsem si představoval jak bych se v podobné situaci zachoval já. Sedíte v "kruhu pravdy" a měli byste odpovídat pravdivě, jenže je tam to slovíčko měli, můžete ale ani nemusíte. Právě ten pocit nejistoty, pocit toho jestli ten druhý mluví pravdu, je neskutečně tísnivý. Když nastala scéna přiznání vraždy, v duchu jsem si říkal, že já bych to na sebe prásknul. Proč je ten chlap tak pitomej, přiznej se a uleví se ti, chtěl jsem křičet přes celý sál. Jenže ve vyhrocené situaci bych se asi zachoval stejně jako on. Tohle není jen film o drogách, tohle je film o návratu do normálního života a naději, že se po vyléčení budeme chovat "normálně" a to slovo LEŽ budeme zkracovat na minimum. Teď ale lžu sám sobě... (24.11.2007)

Čekala jsem něco světobornějšího. Všichni tenhle film vychvalovali, mě stojí sotva za dvě hvězdičky. Celý film byl jedna dlouhá nudná debata. Závěr není špatný, mě ale chyběla smysluplná část, která by propojovala úvod a konec. Té se mi jaksi nedostalo. Namísto toho jsem strávila dobrou hodinu a půl sledováním plků hlavních postav. Už Pravidla lži nechci vidět, nikdy. (21.12.2007)