Obsahy(1)
Miroslav Horníček spolu s pozvaným hostem, (mj. Jan Werich, Lubomír Lipský, Jiří Sovák, Jan Pivec), vytvořili pořad plný inteligentního humoru. V letech 1968 - 69 bylo v televizi odvysíláno celkem 12 dílů. Nástup normalizace však tomuto cyklu nepřál a dalšího pokračování oblíbených Hovorů H se diváci dočkali až v roce 1990. (mibara)
(více)Recenze (44)
Posezení těch, kteří ještě uměli česky. Posezení moudrého člověka s chytrými lidmi, s jedinci, kteří znali (a někteří ještě znají) jak dělat třaskavou srandu bez vulgarit, dobytčáren a infantilností. S lidmi, se kterými bych se též toužil alespoň na chvilku posadit, jedno kam. Tiše bych hačal, valil sklivce na Pivce, nasával humor a slinil si do klína. Večer bych pak, až mi maminka zhasne lampičku u postýlky s nebesy a pohladí mou asymetrickou hlavu, snil svůj odvěký (a marný) sen o tom, že jednou budu taky vtipný, tak jako oni. ()
O rozporuplné žalostnosti naší současnosti říká tento proslavený klasický pořad Voskovcova werichovského pokračovatele mnoho. Zdá-li se některým z mladších komentátorů, že slova o nedostižnosti úrovně šedesátých let jsou nostalgizující výpovědí bez hlubšího podkladu, dostává se jim zde více než náležitého poučení. Co jméno, to pojem i zážitek, a to i tam, kde jinak jde o osobnost spíše průměrnou a zaměnitelnou. Osobité pokračování někdejších forbín Osvobozených nalezlo v tomto případě své adekvátní pokračování. Pokračování šťastné, svébytné a stejně nadčasové jako dílo jeho slavných prvorepublikových předchůdců. ()
O tom, jak upadá postupem času v naší civilizaci kultura slova a rétorická vybavenost člověka svědčí nejlépe tento úžasný zábavný! pořad. Dokonalá ukázka toho, jak vypadala mentální úroveň mediálně kulturní elity konce šedesátých let. A pak si pro srovnání zkuste pustit nějakou dnešní zábavnou talk-show - jen ubohé verbální opakování téhož, snaha bavit za každou cenu, mělkost, v lepším případě (Uvolněte se, prosím) improvizační pohotovost moderátora, ale kde máte onu Horníčkovskou kultivovanost slova, hraní si s jazykem a jeho významy, nonšalantnost hostů a ten třaslavý dojem setkání s Osobností? Hovory H hovoří o úpadku dnešní mediální kultury (odklonu od hodnoty k barevnosti a efektnosti) a existenci někdejších zlatých časů (ale to se možná stačí podívat i jen na nějaký film z tehdejší novovlné doby, televizní inscenaci či záznam nějakého divadelního představení)... ()
Proč tomu hned dávat nálepku intelektuálního humoru? Naopak, u této mistrovské show Miroslava Horníčka a jeho hostů se dokonale pobaví každý. Neuvěřitelná slovní ekvilibristika hlavního protagonisty mně konečně dává prostor použít slovo "geniální" tam, kde je opravdu na místě. Docela by mě zajímalo, jak detailní musela být Horníčkova příprava na každý pořad. Takhle diváka chytnout a už nepustit, to nemůže být jen tak. Dokonale vypointované historky a skvělé vzájemné nahrávky s hosty. Co slovo, to perla. Dá se jenom smeknout. ()
Skvělý, intelektuální bavič divadlem protřelý a filmem lehce políbený, se stal první televizní mega-star. Horníček byl tak dobrý a tak milovaný, že byl režim nucen Hovorům, zatnout tipec. Poslouchat Miroslava Horníčka, to je krása... Jak říkal sám mistr: "Televize je pořád ještě v plenkách." To být mohla, ale Hovory byly a zůstanou stejně nejlepší. ()
Galerie (2)
Zajímavosti (11)
- Prapůvod myšlenky na televizní podobu tohoto pořadu je možné vysledovat během Horníčkova pobytu na Expu 1967 v Montrealu. Horníček tam na hotelu v televizi viděl talk show herce Petera Ustinova, který „seděl u stolu s chlapem, absolutně vážně spolu hovořili a diváci řvali smíchy“. Po návratu domů oslovil Horníček režiséry Roháče a Svitáčka s úmyslem realizovat takový pořad v Československé televizi. (raininface)
- První dvě epizody Hovorů H se natáčely v Letohrádku královny Anny v Praze, poté se natáčení přesunulo do Klicperova divadla v Kobylisích. (raininface)
- Jako znělka byla použita část slavné písně z roku 1940 „Blueberry Hill“ od skladatele Vincenta Rose. (sator)
Reklama