Paranoid Park

"Píšu to na přeskáčku, nemám ten správný sloh", píše hlavní hrdina. A tak se tváří celý snímek. Na rozdíl od Alexe, který píše, co ho právě napadne, má režisér Gus Van Sant vše pečlivě promyšleno. Vyprávění je nelineární, často odbočuje od hlavní linie a o to, jestli Alex bude za svůj čin (ne)potrestán, jde prakticky nejméně, to si divák musí domyslit sám. Film vyžaduje aktivní diváckou spolupráci, u těch, kteří tak neučiní, se může stát, že snímek odsoudí jako manýristické sebeukájení. Děj je vypravován na přeskáčku, což není pro diváka jednoduché, pokud tento typ filmů nemá rád. Pokud je o rovinu kauzalita - následek, tak zde máme nejprve následek a až poté kauzalitu. To znamená, že spousta důležitých záběrů se opakuje, přičemž pokaždé tentýž záběr má vždy jiný význam. Mistrovské a žel značně nedoceněné dílo. (13.06.2010)

Prekvapuje ma, že tak vnímavá, osobná a puntičkárska fragmentácia vnúroných pochodov ľudského organizmu osciluje len v modrej zóne. I keď ono to vlastne ani nie je až také prekvápko, že poväčšina osadenstva je naladená na úplne iný temporytmus záberovania či postupnosť rozprávania. Ten, ktorý nepodnecuje k rozmýšľaniu, ten čo slúži na odreagovanie - na dočasný úžitok. Jasné, takmer všetci máme radi občasné "nevybočovanie z konceptu", lenže tento Park sa do tejto škatuľky jednoznačne vtesnať nedá, mozog sa v ňom vypnúť tiež…nedá, ale práve naopak sa zapnúť…dá a musí, kto si to pred vstupom do sály neuvedomí, odkráča bledý. Gus Van Sant sa totiž s nikým nepára, na úkor uspokojenia más nefalšovane cíti s hlavným hrdinom (Gabe Nevins) a podľa vlastného gusta predkladá jeho zložitý proces vyrovnávania sa jak s krutou dobou, tak s neštastnou náhodou._______Únik pred sebou samým, návaly bezprostrednej úzkosti, nekontrolovateľný zmätok, ale aj ľahká irónia - to všetko je komunikované prostredníctvom nekonvečného filmového štýlu, ktorý si zakladá na troch pilieroch : 1) Nechronologická, prerušovaná, miestami repetitívna a tak povediac útržkovitá naratívna štruktúra, ktorá presne odpovedá zmiešaným pocitom mladého skejťáka. Až na pár vyprázdnených (avšak formálne stále zvodných) scén (chodba, skatepark) sa jedná o veľmi neortodoxnú a ťažko odhadnuteľnú skladačku dejových okienok, ktorých obsah po istom čase nadobúda jednotnú, sémanticky bohatú podobu. Chce to len chuť načúvať a sústrediť sa._______2) Tzv. pasívna mizancéna, ktorá uprednostňuje postavy pred priestorom, ten tu hrá druhé husle a stáva sa iba potrebnou kulisou. Dominantným objektom objektívu je Alex čo by traumatizovaný chlapec a ľudia obklopujúci jeho osobu, ovplyvňujúci jeho činy. Pracuje sa s hĺbkou ostrosti, obmieňajú sa kamery, spomaľuje sa dianie, snímajú sa detaily tváre, všetko sa podriaďuje primárnemu cieľu - prežitku._______3) Neočakávaný, ale nápaditý výber všakovakej muzičky. Od ambientu, cez rock'n'roll, až po folk. Sem-tam hip-hop, kde-tu aj punk. Audio tentokrát takmer vôbec nekorešponduje s videom, vzniká protipólny vzťah, ktorý na počudovanie bezproblémovo klape. Vytvára paradoxy a dosvedčuje neodôvodnenosť niektorých životných okamžikov._______Ak by som chcel mnou udelený počet hviezdičiek racionálne obhájiť, tak sa mi to zcela určite nepodarí, pretože aj keď túto psychologickú štúdiu treba poberať rozumom, na komplexné prijatie je nevyhnutné srdce. Byť pasívny nič nevyrieši a prejaviť súcit zasa nič nestojí. Ak "Paranoid park" nie je dostatočným dôvodom k aktívnemu prístupu a aspoň miernej empatii, tak neviem kam to všetko speje. Že by k rovnakej ľahostajnosti, znudenosti a nezúčastnenosti, k symptómom tak príznačným pre dnešnú, vonkajšími vplyvmi poškodenú mladéž? Kto vie, možno sa mýlim, možno nie. Každopádne Gus - nech už sa akokoľvek opakuje - vie čo + ako točiť a mne sa to veru pozdáva. Vidím v tom láskavosť, zanietenosť a…profesionálnosť. (02.06.2011)

Gus Van Sant sa zjavne našiel v generačnom zakotvení témy. Po štúdii násilia zameraného navonok (Slon) nasledovala štúdia násilia voči sebe (Posledné dni), aby ju vystriedala štúdia neúmyselného násilia v Paranoid parku. Všetko z pohľadu mladých rebelov, oponujúcich väčšinovej spoločnosti. Vnútorné prežívanie a pocity človeka trápeného vinou sú na príbehu mladého skejťáka podporené časovým poprehadzovaním deja, naznačujúcim zmätok v duši a nutnosť utajenia činu s nezamýšľanou desivou pointou. Sledujeme pozvoľný rozvrat jeho vzťahov s okolím (frajerka, škola, priatelia), silnejúcu vnútornú tenziu. Áno poprehadzovaná chronológia a kameramanské exhibície sú znakmi všetkých troch filmov, napriek tomu si myslím, že tentoraz režisér uchopil tému a jej odoznenie najkomplexnejšie, čo sa týka stavu pred a po čine (príčin a dôsledkov). P.S. Nutnosť vypovedať o tajomstve, o ktorom nikto nesmie vedieť a predsa o ňom napokon vedia všetci (oboznámenými sú v tomto prípade diváci - prostredníctvom filmového plátna), v niečom pripomína legendu o tajomstve oslích uší kráľa Midasa, ktorú jeho holič zveril jamke v zemi, no vietor ju rozfúkal medzi pospolitý ľud. (02.12.2007)

Film mě zanechal beze slov v tom špatném smyslu. I přes (počáteční) sympatie k hlavnímu hrdinovi jsem se nedokázala na story napojit, a to si o sobě myslím, že jsem vciťovač vcelku schopný. Tím pádem jsem si žádné traumátko neprožila a film mi spíš jen tak nějak protekl mezi prsty. V druhé polovině už mě bavil jenom výběr hudby. A zvuky vůbec byly celou dobu prima. (06.11.2013)

S každým zhlédnutím je ten film lepší a lepší a vyloženě se mnou roste. Mám za to, že je nutné vědět, do čeho divák jde, a být schopen se naladit na pomalý temporytmus vyprávění a pokusit se o to se vcítit do počitků hlavního hrdiny, který je dutý (myšlenkově i duševně). Stále považuji za problematické vyjadřování se ke události z 9/11 2001, kdy po Dvou věžích zůstal prázdný prostor a jistoty byly otřeseny, protože tentokrát tím prostorem není pouť a neputuje se nevědomím, nýbrž je jím skejťácký park v Portlandu, Oregonu a dostáváme se do Alexova podvědomí. Tomu se podřizuje i formální stránka filmu, kdy je vyprávění typicky gusvansantovsky nechronologické a skáče se napříč časem a prostorem, přičemž se scény opakují a staví do zcela nových významových rámců a od vyprávění se neutíká až v poslední třetině, kdy si hl. postava začne své myšlenky třidit a dávat je na papír. Důležitější ale než pohrávání si se strukturou vyprávění je styl, kdy se na rozdíl od "volné trilogie o smrti" nepracuje s hloubkou ostrosti a postavy v druhém plánu jsou nezaosttřené, rozmazané, nebo jejich slova přehluší hudba, čímž se vyjadřuje ambivalentní vztah k nim. Zarážející je i výběr hudby (na základě skladeb z Itunes a z filmů Federica Felliniho), kdy až na jeden případ nezaslechneme hip-hop či rap, zato ale uslyšíme spoustu folkových písní a klasickou hudbu, což se ke skejťácké subkultuře nehodí stejně jako Alex do oné situace, do které se dostal, přestože má za to, že je to běžné a na světě jsou horší věci. Dominantou není ale ani vyprávění (které se tentokrát nevyprázdňuje) a ani styl (natáčelo se na akademický formát 1.37, kterému se říká "velký čtverec", který se užíval v prvních 4 desetiletích min. století, s kterým má Gus van Sant zkušenosti ze studentských filmů a z "volné trilogie o smrti" a kdy nejlépe vystihuje mentální stav Alexe), ale práce se zvukovými efekty, které nabývají až ambientní charakter. Jedná se tak ve výsledku o nejlepší film o skejťácích, ve kterém nejsou ani známky pózy a který obsahuje i autotématickou část o procesu vzniku, která je typická pro další počiny Guse van Santa, kterým by se mohlo říkat "volná trilogie po smrti" (PARANOID PAR, MILK...?). 10/10 (02.12.2007)