Max a maxipříšerky

Odsoudit tenhle snímek kvůli vřeštícímu dítěti je ještě pitomější, než z něj dělat výjimečné dílo, Marigolde. ___ Na vlnách emoční lability a schizofrenní symboliky je dětské pískoviště až příliš doslovně orámováno realitou. Tak nápaditý snímek a tak neoriginální a doslovný rastr! Kouzelné vyprávěcí prostředky, kdy každá postava, kusý dialog, obraz a scénka interpretuje vnímání a myšlenkové pochody malého kluka s bujnou fantasií, chvilkama působí jako whattodo list, který si systematicky autor odškrtává. Což je obrovská škoda, protože úžasné nápady a vizuální (i dialogová) komunikace mezi realitou a jejím pojetím ve světě za Maxovýma očima velice potěší. Chvilkama snad i nostalgicky zahřeje. Stále rozmýšlím 4*. (22.10.2012)

Snímek, který je dětský nikoli infantilní, jak bývá zvykem u filmů pro dětské publikum. Zde naopak je dětský hrdina ukazován velmi bez příkras, lze říci realisticky, a snímek se tak vyhýbá oslavě vyprávění a dětské případně umělecké (což je často romanticky či spíše už kýčovitě propojováno v dnešní kinematografii) fantasie. Je vidět, že to spoustě diváků dělá problém vstřebat snahu ukázat dětský svět takový, jaký by mohl být a zbavit se klišé o dětské nevinnosti. Zde však nic není černobílé a také tu nic není přehnaně barevné. V šedivé divoké a patřičně špinavé přírodě se vyskytují bytosti působící napůl renderovaně a napůl jako z kufříku s umolousanými hračkami. A podobně nezaškatulkovatelný je i celý snímek. (24.01.2010)

Za českým zhovadile infantilním názvem "Max a maxipříšerky" se skrývá grandiózní filmové zpracování obrázkové knížky "Tam, kde žijí divočiny" od Maurice Sendaka, která bývá řazena mezi klasická díla anglofonní literatury pro děti. Zatímco mezinárodně proslulejší Milneho "Medvídek Pú" je založen na postavě vnějšího dospělého vypravěče, který Kryštůfkovi Robinovi vypráví příběhy, v nichž jeho hračky a zvířátka z okolí nabývají vyhraněné osobnosti, Sendak přináší přímý vhled do dětské mysli a fantazie. Ten nemá podobu barvičkami hýřící imbecility, kterou si pod spojením dětství a fantazie představují mnozí autoři knih či filmů pro děti, nýbrž ukazuje i vlastnosti dětí, které v jiných dílech z důvodu idealizace zpravidla chybí – nezvladatelnost, rozmarnost, trucovitost, sebestřednost a potřebu neustálé pozornosti druhých či přísunu nových podnětů k zabavení. Filmová adaptace režírovaná Spikem Jonzem musela dvacetisedmistránkovou předlohu nějak rozšířit, aby vydala na celovečerní film. Přiklonila se proto k výraznější profilaci postav ve světě fantazie podobné příběhům "Medvídka Pú". Sendakovo vyprávění o malém chlapci, který po roztržce s matkou uteče do fantazijního světa, kde se stává králem hrozivých divokých stvoření, ukazovalo fantazii čistě jako prostor doslova podmaněný rozmarům hrdiny. Joneze a spoluscenárista Dave Eggers dodali původně bezejmenným stvořením výrazně odstíněné individuality, které zrcadlí různé části chlapcovy vlastní osobnosti či postoje lidí z jeho okolí. Paradoxně se tak prostor, kam hrdina utekl před okolním světem, stává místem, kde je konfrontován sám se sebou a tím, jak se chová k druhými či jak oni přistupují k němu. Film tak do původního vyprávění o dětství nenásilně vnáší prvky dospívání, coby životní fáze, kdy si člověk začíná uvědomovat, že je součástí společnosti, v níž má nějakou pozici a musí své chování podřizovat vztahům s dalšími lidmi. Díky tomu nevznikla další naivní „oslava dětské fantazie“, nýbrž výstižný pohled na dětství, které stejně jako zdejší divočiny v sobě skrývá přítulnost, hrozivost, veselí, úzkost, tvořivou radost i požitkářskou ničivost. (04.05.2014)

Budu nemilosrdný a do WtWTA udělám pořádnou díru. Nebo jej zašlapu do země. Asi jsem se moc těšil a byl unešený z traileru, který přiznejme si, byl sestříhán lépe než originál. Nebo na vás všechny ty honičky a házení hlínou zapůsobily? Závěrečné dojemné loučení sice lehce pohlo mými city, ale moře slz se nekonalo. A možná bych ještě uvažoval, jestli na to nechám dívat děti :-) Jo, a taky se mi nezdá OTD...oficiální text distributora...asi viděl nějaký jiný, imaginární film... ;-) 40% (02.03.2010)

Freude, Freude, vždycky na tě dojde... Knižní předloha Maurice Sendaka je, zjednodušeně řečeno, o tom, že "děti jsou děti" (a tak zlobí, ale jejich rodiče jim to odpustí); upoutávka na filmovou verzi slibovala oslavu dětské hravosti a fantazie, příjemný regres především pro melancholické diváky. Výsledná filmová verze ale není o neposedném dovádění a neoslavuje fantazii, nýbrž divočení slouží k socializaci hlavního hrdiny (jeho dospívání, odpoutání se od matky a závislosti na ní, zbavení se oidipovského komplexu) a dětská představivost není oslavována, ale ukázána jako únik před skutečným světem, s kterým je třeba se vyrovnat. Spíš než o adaptaci populární knížky pro děti a film pro celou rodinu se jedná o další autorský film Spikea Jonze, který se po V KŮŽI JOHNA MALKOVICHE a ADAPTACI opětovně vydává do mysli ústředního představitele, s nímž není snadné se pro jeho charakterové vlastnosti identifikovat, a v závěru si drze dovolí inscenovat scénu tak, že podvrátí smysl předtím viděného, resp. umožňuje vícero výkladů. (Jsou tradiční rodinné hodnoty potvrzeny, když neuslyšíme "povinný" dialog ve stylu omluva-odpuštění-porozumění? A pokud jsou potvrzeny, dospěl Max, jak postupně ukazovala předchozí hodina a půl?) Proč ale pořád po umění chtít, abychom se klasicky identifikovali s postavou (když je vykreslena tak, že to slouží ústřednímu tématu dospívání a chová se jako každý, i když hyperaktivnější kluk toho věku), předkládané bylo snadno čitelné a u filmu tvářícího se, že je pro celou rodinu, aby obsahoval výchovné poselství? 10/10 P.S. Soundtrack Karen O. a Cartera Burwella je výborný i na samostatný poslech, ale jinak neoddělitelný od filmu, kde jednotlivé skladby slouží k vyjádření pocitů hlavního hrdiny a rytmizaci dění. P.P.S. Docela by mě zajímalo, na základě čeho si ostatní odvozují, že byl Max sobecký a rozmezlený spratek. WTWTA ho naopak ukazuje jako osamělého kluka, kterému matka nevěnuje dostatek pozornosti, sestra je ve věku, kdy má na starost jiné věci než svého mladšího bráchu a navíc mu chybí silná otcovská figura, s jejíž absencí se během celé stopáže vyrovnává. Na rozdíl od knihy, ve které Max nemá motivaci, snímek ukazuje, proč se chová tak, jak se chová. (28.12.2009)