Pohádka o mokrosuchém štěstí

"A vohlídni se taky ve světě po nevěstě !! A ne, aby sis přived kdejakou mantlu pantlu nebo bůhvíjakou hudrmanici !! Koukej si najít někde takovou pěknou Boženu, jakou si vzal ten kníže Oldřich !! Vona stejně musela bejt vodníkova dcéra, když se tak ráda šplouchala ve vodě.." ;) (28.09.2015)

Klasická televizní pohádka, která mě potěšila a trochu i rozesmála. Mám moc ráda Libušku Šafránkovou, i když v této roli mi připadala dost nevýrazná. Vodník Toníček v podání Oldřicha Víznera byl roztomilý, Ladislav Pešek nepřekonatelný. Pěkná byla i kouzelná žabička. Zvláště oceňuji závěrečnou myšlenku - když dva lidé ve vztahu prodělají trápení nebo odloučení, je to nejlepší tmel pro jejich vztah do budoucnosti. Po nedělním obědě příjemné pokoukání. Škoda, že se takové pohádky dnes už netočí. (28.03.2010)

Pohádka podle Drdovy předlohy je tak uvzdychaná vodnickým fňukáním, až to nudí. Přitom herecké obsazení je 100%, ale krom chvilkových slovních hříček Tatanáška (V. Menšík) zaujmou pouze tanečky, písničky a jarmarečné prostředí. Výprava je sice na studiovou pohádku výborná, ale scénáristka Anna Jurásková měla nechat vodníky víc jednat než jen fňukat. (01.04.2010)

Pár postřehů: Přehrávání k pohádkám patří, ale musí to být dobré přehrávání, a né co předváděl Vízner. Patrně si nacvičoval roli vlka z Karkulky, jinak si to, co prováděl s očima, vysvětlit neumím. Také nemám nic proti obohacování češtiny o nová slova a spojení, ale musí se to umět. Bohužel, v téhle pohádce působila tato snaha jak rána pěstí mezi oči, a těch patvarů bylo přehršel, takže se nelze divit, že se mi doteď poněkud motá hlava. "Přemiklíkovat, svrbí mě pravé oko, cítím se jak shnilý jikrnáč, vypadá jak když candát chodí pěšky po Karlově náměstí, ty pouta by ani štika nepřekousala, kašnář, rourař" a mnohé další. Taktéž mě zaujalo, že Šafránková a Vízner si hned na druhé schůzce dali slovo, že se vezmou, a pak se neviděli dva roky a stále se hledali a strašně po sobě toužili. To klobouk dolů! A propó, všimli jste si, že Šafránková měla u potoka prát pleny, a ty pleny byly od počátku zářivě bílé, ještě než je vůbec do vody ponořila? Asi zajímavý přírodní úkaz, ti její malí sourozenci produkovali zásadně pouze bílá (popř. průhledná) a nesmrdící hovínka. Jinak by se Vízner choval asi trochu jinak, když na něj ten košík se špinavýma plenama Šafránková v rámci škádlení vysypala! Jinak už taky vím, kam chodí Babica na ty svoje recepty. Tříposchoďová polívka, ta by do jeho pořadu zapadla naprosto přirozeně. Akorát pravda, on by ji na konci ještě vylepšil tím, že by ji nechal deset patnáct minut zapéct v troubě. No a když už jsem tak vtipný, koukám, že nikomu tady nepřišel ten název pohádky takový hodně podivný... Asi jsem zvrhlík jenom já, že si pod sloganem "mokrosuché štěstí" automaticky představím ono známé, suchej tam a mokrej ven... (29.09.2013)

Bylo to dobrý než ten mladej vodnickej Janek (Oldřich Vízner) odešel do Prahy za až moc mladou Andulou (Libuše Šafránková). Znázornění potoka a jeho okolí, kde vodník žil bylo takové ateliérově pitoreskní. A když tam seděl starej vodník (Martin Růžek), vypadalo to jak z obrazů Josefa Lady. Jenže jak se to přesunulo do Prahy, tak se z toho stala uřvaná hospodská pohádka. [1217. hodnocení, 38. komentář, 72%] (10.04.2020)