Čtyři minuty

Silné psychologické drama, které nedá člověku vydechnout od začátku až do konce. Nic není tak jasné, jak by se mohlo zdát... a pohnutky chování jednotlivých hrdinů jsou osvětlovány ve vyváženém tempu. Když k tomu přidám klavírní výkon hlavní protagonistky, jejíž závěrečné sólo je prostě nezapomenutelné, tak nemohu říct nic jiného, než že pro mě osobně se jedná o šestihvězdičkovou německou záležitost tohoto jara. (02.05.2012)

Drama o sblížení dvou protikladných typů žen. Trošku obehrané, trošku si tím něco nalháváme, ale budiž, v tomto případě je to provedeno docela dobře. --- Jsem ale znechucený z hudebního diletantství, ve filmu, ve kterém jde vlastně o hudbu, produkovaném veřejnoprávními společnostmi, které mají velmi kvalitní hudební redakce. V závěru filmu zjistíme, že pianistka se ve vězení, za příšerných podmínek, připravila na účast v opravdu velké národní soutěži mladých interpretů. To je naprostý nesmysl, hrát na klavír není tak jednoduché. --- Za druhé jsem smutný z toho, jaké nadšení u publika vyvolává ta závěrečná brnkačka. Hudba opravdu není o tom, zahrát co nejvíc not za minutu a dělat u toho na klavíru gymnastiku. Popkulturní show, prosím. Nemám námitek, když se takové věci dělají, ale vydávat to za umění je sebeklam a lež. (02.02.2011)

Německá kinematografie mi až na pár nejznámějších filmů nic moc neříká, ovšem tohle je skutečně povedený kousek. Čtyři minuty slučují značně nestejnorodá témata v podobě hudby, vězení, nespoutanosti a lásky. Ústřední motiv je tvořen komplikovaným vztahem mezi citově odměřenou učitelkou hudby a její vnitřně rozervanou studentkou, odpykávající si trest za vraždu. Zdi vězení následně tvoří divácky atraktivní kulisu, jež dodává příběhu poměrně tragickou atmosféru. Na filmu se mi líbí především jeho odolnost vůči klišé, z níž pramení určitá míra nepředvídatelnosti, která dokonale koresponduje s hlavní hrdinkou. Divákova nejistota je tak při sledování přímo úměrná vzrůstajícímu napětí. Finální konfrontace mezi oběma ženami pak poskytuje uspokojující vyvrcholení. Tedy alespoň mně. (19.10.2011)

No mě ti Němci snad zabijou - jak to, že točí tak senzační filmy? Skvěle vystavěný příběh, odvíjející se v pomalém tempu, místy protknutém nečekaným emocionálním výbuchem (ať už vzteku, smutku, nebo zoufalství, případně všeho najendou) mnou celkem dost otřásl, stejně jako neskutečný klavírní koncert v závěru filmu, který mě opět přesvědčil o tom, že geniální duch nezná mezí. Bravissimo! (01.01.2010)

Na tenhle kus jsem šel bez jakýchkoliv předchozích informací, překvapení se částečně dostavilo a částečně ne. Úvod je, jak s oblibou říkám, kulervoucí. Poté, co jsem se v ději zorientoval, moje nadšení z úvodu trochu opadlo. Téměř modelový příklad filmu, který IMHO každý dobře zná (v tomto případě jen s pár menšími odklony). Na jedné straně učitel - mentor (pianistka Traude Krüger), na druhé problematická a těžce převychovatelná osoba či skupina (mladá "vražedkyně" Jenny) umístěná velmi často do nějakého vězení či výchovného ústavu (ženská věznice). Po počáteční oboustranné nedůvěře se obě ženy začínají sbližovat, získávají vzájemnou důvěru, která si ale před závěrečným smířením projde zatěžkávací zkouškou. [==] Rád bych vyzdvihl výjimečnou hudební složku, která v mnoha ohledech snímku dominuje. Skladba Handkanten Act mi v uších bude znít ještě velmi dlouho. Scéna, kdy skladba ve filmu zazní mi doslova vyrazila dech, při psaní těchto řádků mi opět naskakuje husí kůže. [==] A proč právě název Vier Minuten? Kdo si počká, ten se dočká. Ale že to čekání stojí za to. Celkově je to za silnější 4*, kulervoucí první třetinu střídá druhá, která mě poněkd zklamala, a nakonec přichází poslední uspokojivá. Doufám, že mnoho lidí ví, že německý film v současné době není už jen Tom Tykwer, na dveře začínají bušit noví, mladí a talentovaní tvůrci, kteří na mezinárodním poli získávají nemalá ocenění. P.S. Kdo si myslí, že ovládá hru na klavír, toho Jenniny Čtyři minuty slávy vyvedou velmi rychle z omylu. (12.10.2007)