Zatmění

Přelom a zásadní změna v uchopení kinematografie, ve kterém se forma stává obsahem a naopak (nelze se proto možná divit, že film měl ve své době největší ohlas v Japonsku). Vcelku výstižně to v komentáři popisuje Dionysos, a tak mohu už jen dodat v podstatě zcela nesouvisející myšlenku při pohledu na současný film. Tvůrci jakoby se z nějakého důvodu sami odnaučili nebo utekli od toho, co Antonioni objevil. Není to totiž jen autorská licence, styl, nebo subtilní vidění a chápání světa, není to ani záležitost výjimečně progresívních 60. let. Je to komplexnější - je to cesta k hlubšímu, řekl bych snad i podstatnějšímu využití možností kinematografie jako takové. Až si někdo za sto let pustí Zatmění a pak pro porovnání celou řadu současných filmů, tak nevím - nebude mít náhodou pocit, že jsme se sami sebe začali bát, a pro jistotu se zabývali vším jen zvnějšku, řekněme sociálně? (17.05.2018)

Film je v podstatě o ničem, ale toto nic je fantastickým způsobem natočeno. Hodnocení, které jsem zvolil ovšem není možné brát úplně vážně: zrátka nemám zdání, co k tomuto snímku dodat. Netroufám si dokonce ani říci, zda je dobrý, nebo špatný. Je to ale přesně ten typ dílka, které by před 40 lety bylo označeno za "buržoazně objektivistické", či dokonce "nihilisticky formalistické". Ano: nikoliv obsah, ale forma - to je, oč tu běží! (28.03.2006)

Když Vittoria sleduje stožáry chvějící se v nočním vzduchu, souzvuk jejich jemného chvění se zněním, které se kolem nich šíří, uvědomuje si plnost tohoto okamžiku, a hodnotu všeho, co z této – nepraktické, bezúčelné, nepokrokové – chvíle povstává. Její vlastní spojení s těmito nenápadnými bytostmi poměřuje přetržitost chronických nedorozumění s jejím milencem i hlučnost burzy. Intimita odhalená v prostoru natolik neosobním osvětluje možnou cestu, která všechny limity civilizovaného dneška může překročit. Že se – namísto po ní – vydá – jakoby pozpátku – po klikaté dráze existenčního sprintu neposedného makléře, je jen projev síly zvyku, vůle k sebeobelhávání. Z této nevědomé falše se snaží bezděčně povstat nahodilými pokusy srozumět se s prostředím, s věcmi, které nejsou zdaleka tak cizí jako lidé, kteří se nepřestávají připadat v odcizeném světě jako cizinci. Nevyhledává je záměrně – nabízejí se jí při čekání, kdy si může nejcitelněji uvědomit, že zatímco nezaujatý milenec nepřechází, někdo na ni samotnou čeká. Hloubku nových sepětí posiluje spolu s přenádhernou kamerou Gianniho Di Venanzo minimalistická hudba Giovanniho Fusca, která vstupuje vždy po dlouhých minutách reálného znění míst. Ta ovšem mají přirozeně také svou vlastní hudebnost, na níž se svébytně podílejí vyprázdněné dialogy jako popletené árie. Práce se zvukem rovněž zajištuje kontinuitu bezsujetového vyprávění, k jehož soudržnosti přispívají i nejrůznější analogie, leitmotivy a variace. Například hra s tvářemi (a dvojnictvím) v samém závěru nejlogičtěji ukončuje celé to předešlé dění plné masek. Když se odkryje zpoza blond kadeří cizí tvář namísto té očekávané – Vittoriiny –, musí se divák zákonitě ptát po identitě té, jejímž krokům dosud svědčil. Byť právě její výraz patřil k těm nejživějším. (04.03.2024)

Asi chápu, co chtěl Antonioni svým filmem vyjádřit a jaké pocity v divákovi vyvolat, ale příliš mě to neoslovuje. Ani jedné ze dvou hlavních postav nevěřím, jejich chování i myšlenkové pochody jsou mi cizí, jsou neživotné, umělé, jakoby bezduché, jsou to vlastně jen šablony, kterými tvůrce mluví, pomocí kterých chce něco sdělit... Přitom postavy Moreau a Mastroianniho z režisérova předchozího filmu ke mně promlouvaly, byly mi blízké a věřil jsem jim, nevím čím to je. Kontrast a posléze nepravděpodobné a křečovité spojení mezi dějovou rovinou s Monicou Vitti a rovinou s mladým burzovním ometákem Alainem Delonem mě zdaleka nebaví tolik, jako čistokrevná melancholie Antonionihoho předchozího La notte. Ale hodně na mě působí konec, posledních deset patnáct minut mi bohatě vynahrazuje předchozí nezáživnost. (02.02.2015)

Co či koho vlastně Antonioni odcizil? Postavy sobě navzájem - a tím jen zdvojil jejich faktické odcizení ve světě? Je to tedy "umělecká kritika mravů prováděná zevnitř buržoazního světa: není v ní nic, co by mohlo zajímat nás marxisty," jak řekl Galvano Della Volpe? Určitě ano. Ale nejen to. Antonioni najednou s tím, jak sňal roušku z individualismu moderního člověka, vnesl do filmového světa i sílu obrazu a estetiky, která do té doby existovala jen ve 20. letech. Antonioni se zbavuje slov a vlezlosti konvenční filmové hudby a staví nás před filmové obrazy, které jsou stejně jako příliš krásná žena uhrančivé a zároveň svazující. Antonioni tedy divákovi odcizil i obrazy a zvuk - vyprahlá pustota Říma tak neznamená jen prázdnotu mezilidských vztahů, ale vyvolává v divákovi i chvění z cizosti něčeho, co je příliš dokonalé na to, aby se s tím mohl identifikovat: prázdné ulice zachycené v dokonalých černobílých kompozicích; ticho vylidněného města i ticho uprostřed davu... Na nejedné výstavě či reprodukci v časopise apod. se člověk setká s fotografiemi z filmů - a vždy, když jsem narazil na Monicu Vitti, bylo to samozřejmě v rámci tetralogie citů. Náhoda? Sotva: i tak již krásná herečka byla Antonioniho kamerou vynesena do takové výšky, že splynutí s jejím obrazem je nemožné, a tato nemožnost zneklidňující (ne náhodou figuruje na jedné z Exposure od B. Probst). Antonioni tedy dokázal a zároveň musel s tím, jak vysvobozoval moderní filmovou naraci (od "klasického" splývání narace a významu, podřízenosti výrazových prostředků artikulaci děje atp.), odcizit diváka a předmět jeho pohledu a jeho sluchu. A tím postavit diváka před cizost, která volá po novém uchopení. A tím otevřít dveře novému výtvarnému jazyku. (28.12.2015)

Vizím "first world problems" o něco mladšího a o něco populárnějšího soukmenovce, totiž Felliniho, je ta Antonioniho beze sporu nadřazena. Sladký život v pasivním a nespasitelném světě představil hrdiny agresivní, žijící mimo jeho zákonitosti, bez toho aby ukázal, jak těchto vlastností v tak nelibém prostředí nabyli. Jestli se domníval, že takřka tříhodinová freska získá atraktivnější, publiku přístupnější kontury, zmýlil se, alespoň u mě. To Antonioni, se svým daleko méně populistickým pohledem, umísťuje do společensky a ideově vyprázdněné Itálie postavy ne nepodobné samotné hierarchii, v níž žijí. Bezútěšná atmosféra nevyplývá z výstřednosti a hysterie postav, ale z prostorných bytů, širokých ulic a hlučné burzy, kde zoufalci hledají poslední naději pro své osobní materiální světy. ___ Nějakou dobu jsem podezíral Antonioniho z lenosti, protože neukazuje příčinu, jen důsledek (pár nacházíme v prvních minutách už v rozkladu), jenže on mi přichystal milé překvapení - celý proces opětovného zamilování od flirtu až po hlubokou lásku. A ohromně silné a paradoxně i hutné finále. (24.08.2012)

Lákal mně Delon, ale ten příběh moc ne. Nakonec jsem to přežil. 70% (12.02.2009)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (25.01.2009)

Pomaly ma začína fascinovať, ako vedel Michelangelo Antonioni šikovne natáčať nudné, melodramatické príbehy. Pustiť tento snímok na párty, letím. (03.07.2017)

Monica Vitti je neskutečně krásná a talentovaná herečka, jejíž osobnost by ještě více vynikla v barvě, ale to se v té době ještě nenosilo. Přesto je tohle jeden z těch Antonioniho filmů, které jsou poměrně snesitelné i pro normálního diváka, i když je to snímek dějově celkem rozbředlý. Scény z burzy jsou skvělé, některé prvky střihu a odjezdu kamery překvapivě novátorské. (17.04.2015)

Zatmění je o poznání slabší než Dobrodružství a mistrovská Noc, ale i tak si Antonioni stále drží pomyslnou kvalitu, zejména co se týče režie a kvalitního obsazení, přestože mi ve srovnání s Dobrodružstvím připadá výkon Monici Vittiové téměř nic nevyjadřující. O poznání lépe si vede Alain Delon coby mladou dravostí poháněný burzovní makléř. Jinak je vše při starém. Citová frustrace postav, bloudění životem, hledání zájmu, to vše už ale Mistr vyjádřil v dílech předchozích, jejichž je Zatmění důstojným, přesto bohužel nezáživným epilogem. Leč závěrečná strhující technická sekvence je skutečně mistrovským dovětkem, jenž představuje esenciální ztělesnění odosobnění napříč celou Antonioniho tvorbou. (12.10.2023)

Nemůžu jinak, čtyři hvězdičky, které jsem chtěla původně dát, mi připadají tak nevypovídající o kouzlu, který pro mě ten film má. Kontrast dlouhých hektických scén na burze a tichého zahledění do sebe Vittorie, která filmem prochází v dobových šatech jako krásná neosobní modelka, bydlící v krásném neosobním bytě. A hyperaktivní Allain, narozený v bytě plném starožitností, na krásném historickém místě. (09.06.2020)

ocenenia : MFF Cannes 1962 - Špeciálna cena poroty ◘◘◘◘ Čo vytknúť? klasický Antonioni.... tichý, zádumčivý, viac ako na slová vsádzajúci na výrazy tváre hercov, ich jemné gestá, pohľady na odosobnenú krajinu industriálnych predmestí, málo hudby, veľa potrebnej domýšľavosti, precítenia a úprimnej snahy ponoriť sa aj do zdanlivo nie vlastných pocitov.... a samozrejme Antonioni nehľadiaci na čas ako na obmedzujúci faktor, zdĺhavý, áno aj nudný, príbehovo plochý, nevýrazný...... presne ako je väčšina života "industriálneho", prípadne postmoderného človeka, tápajúceho medzi vnútornou potrebou po pokroku a rozvoji, a zároveň dychtiaceho po pokojnom porozumení, po nájdení upokojujúceho modus vivendi medzi vlastnými vášňami, túžbami, a vlastnými schopnosťami, možnosťami ..... cez famóznu (a nielen krásou) Monicu Vitti sa režisér zameral skôr na psychiku ženy, prípadne na konfrontovanie dvoch odlišných motivačných svetov muža - dobyvateľa, pudmi ovplyvňovaného "racionálneho" bojovníka, budovateľa - a ženy - skôr introspektívnej, analytickej, intuitívnej bytosti... s takýmto delením síce nie do bodky súhlasím, ale je to niečo ako dve "gravitačné" centrá, okolo ktorých sa odvíjajú ľudské povahy, vôla...... a po záverečnej 6-minútovej sekvencii som bol vo veľkom pokušení neušetriť ani tú poslednú piatu hviezdičku - to bola dokonalosť sama...... a iba na MARGO detaily, ktoré mi trošku pokazili dojem :) : Zambezi netečie cez Keňu, Kilimandžáro tak isto neleží v Keni, a nemeria "cez 6.000 metrov"...a v lekárni sa nedá len tak dostať "niečo na upokojenie" ;) to viem z osobnej skúsenosti (02.12.2009)

Antonioni a jeho tetralocia citov. Chvilu trva kym sa to rozjede, treba kopu trpezlivosti, potom to uz ale jede. Zaver je masakrozne strhujuci . 87 % (15.03.2015)

Mám pocit, že na svou dobu inovátorský způsob, jakým Antonioni vyprázdnil naraci, neuvěřitelně zestárl. I se znalostí dobového kontextu se nemůžu ubránit dojmu, že film má spíše nezáměrně nefunkční dramaturgii. Z odcizenosti člověka svému okolí a neschopnosti najít si partnera se stalo již otravné klišé a melodramatický faktor (stále jenom čekám, kdy si Monica Vitti zase rozmyslí, že Delonovi nedá) je často až k smíchu (obzvlášť to vynikne potom, co si dáte po sobě Dobrodružství a Zatmění, kde Vitti hraje téměř totožnou roli - jen je v Dobrodružství trochu více sexuálně frustrovaná). Celkový dojem pro mě dohání jen závěrečná "minimalistická" scéna, kde bych ovšem osobně preferoval spíše méně delších záběrů než stovku fragmentů místa. (24.09.2016)

Přepsáno v červnu 2018. Zatmění oplývá Antonioniho charakteristickou intelektuální poetikou a stylově ukazuje celou nahotu nejvyšší hodnoty spotřebního věku. Temperament a city života jsou z mezilidských vztahů nepozorovaně přesunuty do nově transformovaného ideálu civilizačního pokroku. Finanční prosperita a bohatství je jednoznačným a jediným znakem úspěchu, nabízí život v pohodlí a zatvrzuje srdce. Pochopení a soucit jsou nevhodné vlastnosti, odcizení a intimní osamělost je přirozeným vývojem lidské společnosti. Upřímnost a otevřenost jsou zapomenuty a zvláštní pocit štěstí je pouze krátkou chvilkou tělesné rozkoše. Komunikace vázne v nedostatku slov a vášeň života kvete při zisku, ztráta a krach je předčasnou smrtí. Povrchnost a pokrytectví konzumu mají ostře řezané tváře, pěstěný půvab je samozřejmostí a bohatství je nejuctívanější veličinou. Hlavní postavou intelektuálně poetické polemiky je Vittoria (velmi dobrá Monica Vitti), atraktivní žena moderního věku. Osamělost je nejsilnějším pocitem, snahy o přibližování naráží na překážky druhé strany i své vlastní. Civilizační uniformita nedává příliš mnoho možností, cesta úspěchu je přísně konzistentní a neměnná. Prázdnota srdce sice může vyvolat menší formu nejistoty a tápání, ale neochota ke změnám a k otevření je příliš silně zakořeněna a rozšířena. Hlavní mužskou postavou je Piero (dobrý Alain Delon s hlasem Gabriela Antoniniho), mladý a úspěšný burzovní makléř. Úspěch se rád obklopuje atraktivními doplňky. Vše má svou finanční hodnotu a nad to nic není. Symbolika tepu života se odehrává ve všech úrovních na ústředním bodě moderní prosperity, klokot je nezastavitelný a neohlíží se na poražené. Ostatní se zdá být cizí, neznámé a nepodstatné. Z dalších rolí: původní a úspěšný Vittoriin přítel Riccardo (Francisco Rabal s hlasem Alda Giuffrého), Pierův sebevědomý nadřízený Ercoli (Louis Seigner), mámením bohatství okouzlená a zaslepená Vittoriina matka (Lilla Brignone), Vittoriina sousedka a nejbližší kamarádka Anita (Rossana Rory), či v dobrovolné izolaci žijící keňská běloška a sousedka Marta (Mirella Ricciardi). Zatmění je mementem moderní doby. Osamělost a odcizení jsou palčivou bolestí, náhradou je cesta za nejvyšší hodnotou současnosti. Pokrytectví a povrchnost jsou erbovním znakem této epochy společnosti. Antonioni jedinečným způsobem postihl schizofrenní pocit doby. Rozervává. (08.05.2009)

Ohromné, opravdu ohromné. Kamera pana Antonioniho nelze jinak popsat, ty úchvatné celky a skvostné detaily. Ty statické záběry i jízdy. To vše vytváří neuvěřitelnou atmosféru. (21.07.2010)

A po sexu zůstala jen těla bez duše a po dusich prázdný prostor. Delon je sice ideální představitel draveho manažera, ale Antonioni napsal jeho postavu tak jednorozmerne, že je to až k smíchu (zajímá ho jen auto, na zoufale klienty je hrubý, a chodí za prostitutkami). Vitti hraje to, co vždycky, slabou ženu, ztracenou v luxusu, a moderním světě, ale plnou emocí. Mohl by Antonioni natočit film o odcizení ve středověku, ve druhé světové a tak? Jak tam trpí odcizením? Proč tak ti intosi odsuzují dnešní dobu? (20.11.2015)

Antonioniho styl mi v něčem připomíná Melvilla. Postavy jsou citově chladné, kamera odtažitá, atmosféra tísnivá a symbolika propracovaná. Zatmění je zneklidňující snímek, kde se sice nic dramatického neděje, ale dojem z něho se divákovi zaryje hluboko pod kůži. (18.04.2011)

Všechny tváře zasněné, nedostižné, krásně smutné Monicy v labyrintu "bouře" citů - citů tápajících, rozkolísaných, těkavých, nepolapitelných. Komunikace jich a "lásky" na křižovatce v žonglérské konfrontaci s proměnami moderní pospolitosti. Alain Delon zasažen polibky sebevědomí vrtkavého burzovního ruchu, zmítán (ne)přijetím prchavých okamžiků mileneckých. Zbloudilý "dotek" nemožnosti sebepřijetí podtrhuje onen potenciál nečitelných rozpoložení, rozladěného, neukotveného nitra. Tón abstraktní barvitosti, atraktivita jinotajů a vize detailnosti vrství komplikovanost smýkavé duševní konformity. Stačí se jen nechat unášet meditativními polohami kamery na odtažitou netečnost pocitových rozmarů oněch poutníků a být (ne)zasaženi existencí přemítající, rozpolcenou, zaseknutou, tonoucí ve vnitřním kosmu malátnosti tříštivého monologu. (26.10.2013)