Falešná kočička aneb Když si žena umíní

A další příjemná ukázka české filmové tvorby před ozvučením. Přítomný je humor a celkový svižný spád této filmové adaptace divadelní hry. Herecké výkony jsou výrazné, jak se na němou éru v tom dobrém sluší. Jen představitel role do chomoutu spěchajícího muže vyzařuje ve většině scén velice děsivě pocity, až si divák pokládá otázku, zda není veškerý zájem ze strany žen hnán pouze vypočítavostí a touhou po finančním zabezpečení budoucnosti. Hlavní postavou je Milča Janotová (zajímavá Zdena Kavková), továrníkova dcera. Snad z pouhého rozmaru, snad jako odpověď nesnadné výzvě, snad pro pouhé potěšení z pokoření mužského pokolení rozehrává nesnadnou hru, na jejímž konci hodlá slavit velkolepé vítězství. Svou roli chudého a prostého děvčete z ulice dovádí až do absurdní roviny švejkovského stylu nazírání na život. Hlavní mužskou postavou je postarší zubař Karel Verner (děsuplný Karel Hašler). Na stará kolena začal zahánět samotu a rozhlížet se po nastávající nevěstě. Což je pro zapřisáhlého odpůrce ženského pokolení velice nesnadný úkol. A tak začne až se sexismem zavánějící hrou na mladou žákyni a staršího pána, který děvčátko vychová k vlastní představě o vhodné ženě. Výraznou postavou je Vendelín Pleticha (dobrý Vlasta Burian), povaleč a opilec z nejchudší části obyvatelstva. Zasvěcuje Milču do všech tajů i drobných nuancí nejprostší třídní vrstvy. V očekávání zasloužené a výnosné odměny. A odměnu dostane, byť v jiné formě, než by si mohl představit. Z dalších rolí: praktická a spiklenecky založená Vernerova hospodyně Amálka Holubová (příjemná Antonie Nedošinská), či velmi obětavý a flexibilní domácí učitel prosté dívky (sám režisér Svatopluk Innemann). Film má svůj půvab a hravou ztřeštěnost, se kterou chce především bavit. Působí to stále jako vtipná hříčka a rozpustilá fraška a zajímavost z počáteční fáze historie české kinematografie. A láska slaví triumf! (18.08.2016)

Než Svatopluk Innemann dokonale ztvárnil Karla Havlíčka Borovského, něco se naklopýtal. Skružného román jej neinspiroval k ničemu jinému, než k ilustrativní banální nápodobě, a film o falešné kočičce, slibná variace na Pygmaliona, neskončila ničím jiným než časovou travestií, na níž nanejvýš zaujme jak se vvšechna ta panoptika točí na nenáročné pražské křižovatce. Ale na druhou stranu, málokterý němý film je tak hlučný. (21.12.2019)

Jak tak koukám na obsazení, vůbec se mi nezdálo, že by tak bylo tolik lidí. :-) Leda by všichni byli přítomni v té davové scéně, každopádně o Marvana či Plachtu tady vůbec nejde. Hlavní postavou je kudrnatá (a podle mě divně nesympatická) dívčina, která si vyhlédne ulízlého (a podle mě divně nesympatického) doktora, kterého lstí uloví. Naivní téma založené na sociálních rozdílech první republiky, nesčetněkrát ještě zpracované a rozvíjené. Bonusem jsou zde služebná Antonie Nedošínské, která snad vypadala celý život stejně a pobuda s koulejícíma očima Vlasty Buriana. Musím podotknout, že asi nejvtipnější byly dialogy (což u němého filmu jaksi není právě deviza), ale to je tím, že většina gagů je notně vyčpělých a Burian i Nedošínská mají spoustu lepších filmů. Každopádně závěr si nenechte ujít, je pln jednoho (!) nevídaného zvratu. :-) (05.02.2009)

Vlasta Burian jako opilec vydávající se za zubaře, který nebožákovi v křesle trhá jeden zub za druhým a "má mě ráda - nemá mě ráda" přitom myslí na svoji někdejší lásku, to se zkrátka musí vidět. Ne, že by Falešná kočička nenabízela nic jiného než skvělé výstupy našeho pozdějšího krále komiků, ale to, co předvádí on, je zkrátka skvělé a bez konkurence. Dokonce si tu také nacvičuje chůzi s berlemi, kterou později použil třeba ve druhé polovině Funebráka. (28.02.2016)

Vlasta Burian se stal nedostižným fenoménem již ve dvacátých letech minulého století. V roce 1926 – v době natáčení této veselohry – vlastnil už své denně vyprodané divadlo, byl nazýván králem komiků a měl za sebou také první film. Dobová kritika jej tehdy přirovnávala k americkému komikovi Charlie Chaplinovi, a i když se tato ambice nakonec jevila příliš troufalou, vytvořil si Burian velice záhy vlastní specifický styl. Určité chaplinovské motivy lze identifikovat částečně v postavě pobudy Vendelína Pletichy v této Innemannově komedii. Samotný film je v podstatě českým Pygmalionem naruby: z profesora Higginse se stal dentista Verner, popeláře Doolittla nahradil pobuda Pleticha, hospodyně Pearceová se proměnila v Amálku Holoubkovou. Pouze květinářku Lízu nahradila rozmarná továrníkova dcera Míla, která se za nevzdělanou a chudou dívku pouze vydává. Autorem tohoto důmyslného plagiátu byl populární redaktor Humoristických listů Josef Skružný, který se společně s mladým Elmarem Klosem scénáristicky podílel i na dalších dvou Burianových němých filmech. V poněkud statickém příběhu jsou jediným osvěžením právě Burianovy excentrické výstupy, zejména sekvence, v níž si oblékne lékařský plášť a počne "ordinovat". V hlavních rolích zamilované dvojice se objevili manželka režiséra Innemanna Zdena Kavková a populární písničkář Karel Hašler, který byl však pro postavu dr. Vernera příliš starý (v té době mu bylo 47 let), čehož si všimla už tehdejší kritika. Dnes je tento filmový výrobek cenný a snesitelný skutečně pouze díky Burianovi, o jehož mimořádném výkonu svědčí i slova uveřejněná v Lidových novinách v červnu téhož roku: "Popisovati výtečnou hru Vlasty Buriana znamenalo by popsati od scény ke scéně celý film. Byl dokonalý, úžasný a jeho okamžitá intuice jest ohromná. On to byl, který zachránil nejzdlouhavější místa filmu a on vlastně v některých partiích vytvořil první českou filmovou grotesku ve scénách, které by mohly konkurovat filmům se světovými komiky a v nichž nám zobrazil úplně nový český filmový humor, poněkud sice brutální, ale zahraniční konkurence schopný, protože zcela originální." (02.03.2009)