Pasiáns

Spalovač už nespaľuje, ale zato s uhrančivým pohľadom rozdeľuje úlohy a panuje nad skupinou turistov. Sprievodca navodzuje atmosféru okupácie každou druhou vetou a navrhuje zmierenie, s ktorým sa každá postava vysporadúva inak. Napriek ústrednej dvojici mojich obľúbených hercov ma film nezaujal nadpriemerne, je bez záveru, asi práve takto reflektuje situáciu. –––– A když už musíme čekat, není rozumnější čekat v klidu a pohodlí? (20.08.2014)

Sladký sen, takový převtělený Poe, hádal bych! Rozklíčovat podobenství (zvlhlé stěny, skličující mámení kroků), nelze a udělat to, sám sobě si nafackuji. Režisér (!!!) čelil době, neboť marnotratná, politická obec byla náchylná na podobné počiny, tudíž film zmrazila, k smrti ubila. Natáčet filmy, opírám se o Pasiáns - o mysterium tremendum! (06.06.2011)

Chladné kamenné zdi, kámen místo vchodových dveří a k tomu slizce kamenný výraz Rudolfa Hrušínského v alegorii, kde minimálně každá druhá věta odkazuje ku invazo 68, ale díky Perunovy, funguje i z mnoha jiných pohledů, atmosféra je hutná, silná a díky komornímu prostředí mrazivá, všichni herci výborně hrající, což ovšem u přítomné sestavy není nic překvapivého. Ve své podstatě hrozně silný film, který by byl silný i kdyby nebyl poznamenán svým podtextem a trezorem ....... A voda v kašně stoupá ........... (18.08.2014)

-Není důležité, co chcete, ale co můžete.- Je jisté, že byť se jedná o nadčasovou alegorii, více porozumí ten, kdo zažil dobu, kdy nás okupovala ruská armáda a komunisti silní v kramflecích velkopansky rozhodovali o osudech druhých. Země obehnaná dráty byla jak podzemní místnost bez dveří. Lidé se z větší části učili žít v kleci, rebelové byli trestáni. Obyčejný průvodce v podání Hrušínského, co dostal do rukou moc. Stejně, jako když železnou pěstí vládla dělnická třída. Jeho gestapácké, tedy spíše komunistické manýry byly přesné. Kladné emoce zákonitě chybí, až směrem ke konci začínají být všichni šťastní...falešné štěstí, snaha přežít, blázinec. -Myslete na nejhorší a nebudete nikdy zklamáni.- (11.09.2023)

Klima filmu lze přeložit, jak to mnozí činí, do posrpnovštiny a popalachovštiny, ale i do pomnichovštiny, poúnorovštiny a dalších - a nejen domorodých - jazyků. A hned se rodí otázka, nakolik se na tíživém klimatu dole podílí děje světa (nenadálá absence dveří) a nakolik tíhnutí sedmihlavé skvadry; a otázka, jak dalece se liší nahoře, snímkem explicitně nevyjevené, od dole. Přemítat je možné i o těch sedmi „konstantách“ lidských myslí a srdcí, a ačkoli netušíme, jak konstantně bytovaly jednotlivé postavy nahoře, dole se jejich vnitřní konstanty proměňují, zvýrazňují, čerchovatí, prolamují i vzdouvají, ve vzájemném kontaktu rozličně zakřivují, a ne vždy pokřivují, vše za manipulativního průvodcova hlasu, normalizátorsky ustanovujícího bezvýchodnost jako přirozenost. Souběžně se touha po naději, a s ní spojená aktivita, mění v trpělivé odevzdání osudu (pasiáns); a nakonec: není trpělivost jen škraboškou, za níž - bez tváře - dlí sama se sebou a s „daným“ stavem spokojená lhostejnost? (To emocionální a až iracionální ticho poté, kdy průvodce oznámí smrt černé ovce-bílé vrány!). Pozor, jestli i na sklonku roku dvacet „nesníme svůj sen“ a přitom „neměříme hloubku jeho barvy“. // Úkol: Podívat se na film v roce 2050 a do té doby se snažit, abych projekci nemusel absolvovat, přinejmenším, v holínkách. (31.12.2020)