Užívej si, co to jde

Měl jsem tu čest jako jeden z prvních Evropanů zhlédnout poslední film geniálního Woodyho a jako bonus jsem měl možnost splnit si svůj sen a spatřit jej na vlastní oči. Jelikož Francouzi Woodymu a jeho humoru rozumí a návštěvnosti jeho snímků jsou vysoké, odvděčil se Woody prezentací Whatever Works na předpremiéře v UGC Les Halles. Potlesk ve stoje, aplaus, který rval uši jej evidentně dojal. Slíbil, že pokud se nám nebude jeho nový film líbit, příští film natočí v Paříži. Whatever works je jeho klasická komedie se všemi oblíbenými tématy a narážkami. Jen je škoda, že roli jako šitou na míru Woodymu přenechal Larry Davidovi. Evan Rachel Wood svoji první ryze komediální roli zvládla bravurně a potvrdila svůj talent. Ona ostatně mistra v Paříži doprovázela. Nesu se stále na vlně euforie, protože jako málokterému Woodyho fanouškovi se mi poštěstilo stát ani ne půl metru od něj. (19.06.2009)

Užívej si, co to jde je v podstatě dost zlomyslný film. Woody Allen coby ateista a typický městský liberál v americkém prostředí výrazně posunutý doleva byl odjakživa na kordy se sociálními konzervativci, náboženskými fundamentalisty a vůbec s těmi, kteří v Americe tíhnou k opačné straně politického spektra. V řadě filmů se tohle jeho vidění dá zřetelně vystopovat a tu a tam si neodpustí nějakou tu jízlivost. Tohle je ale první film, kde svému pohledu podřizuje vše a náboženští svatouškové tu od něho sklízí pěknou nakládačku. Woody si s nimi vyřizuje účet z doby, kdy probíhal jeho rozvod s Miou Farrow a bolestné tahanice o děti. Tehdy konzervativní tisk dost nechutným způsobem probíral jeho život a bulvár si s rozkoší smlsnul na detailech jeho partnerské nevěry. V tomto snímku, který má v podstatě hodně jednoduchou zápletku, líčí Allen, jak se ve svobodomyslném prostředí New Yorku rychle rozpouští slupka pokrytectví typické jižanské konzervativní rodiny. Matka v sobě objeví skrytého bohéma s uměleckými sklony a sexuální hyperaktivitou, počestný tatík sobě i svému okolí přizná homosexualitu a dcerunka se spustí s Allenovým alter egem v podobě zapšklého morouse ztvárněného Larrym Davidem. Woody Allen si tady střílí i sám ze sebe, protože jeho ztělesnění je přímo symbolem životní skepse a pohrdání společností. V rámci toho, co hyperaktivní Woody stvořil v poslední dekádě, jde o jeden z nejlepších snímků, ze kterého je cítit energie typická pro Allenovo mládí. Celkový dojem: 85 %. (30.08.2014)

Woody Allen na stará kolena trpí zjevně tvůrčí krizí, což se projevuje zejména tím, že má ve svých filmech téměř neustále potřebu opakovat se, přičemž nedokáže přinést nic výrazně nového. Ve filmu Whatever works dospěla jeho tendence svého dosavadního vrcholu. Nejenže opakuje své vtipy a dokonce i celé scény (např. scéna s I'm dying, I'm dying!!! už podruhé nebyla vůbec vtipná), tentorkát si dokonce dovolil "kopírovat" svou typickou postavu neurotického hypochondra, a to postavou Borise Yellnikoffa (Larry David). Dokážu pochopit, že si Woody už nedokáže zahrát v takové roli, ale nemusel by se do filmu dávat takto uměle a spíše vytvořit jiné postavy a témata. Jediným velkým kladem je viditelný odkaz na Felliniho a to, že film i přesto v určitých momentech dokáže pobavit. Jako celek je však Whatever Works jedním z nejslabších děl Allena, což však v celku dnešní americké filmové tvorby rozhodně neznamená podprůměr... (19.10.2009)

Ani sám Woody Allen by nezahrál tuhle roli jako Larry David, který si doufám tímhle vyšlapal cestičku k nějaké té lepší kariéře, protože bych ho v téhle poloze ještě rád viděl. Woody by to zahrál klasicky ňoumovsky. _ Než si Boris tu mladou retardku vezme, je to naprosto luxusní podívaná. Padne skutečně velká porce hlášek a geniálních momentů. Ale potom se to stává předvídatelností samou na přehlídce marnosti a klišé. Za posledni leta nejlepsi Woodyho komedie a Evan Rachel Wood zraje před kamerou jako víno. (10.11.2009)

Má-li někdo pocit, že točit "kopie" či obměny na allenovský způsob je snadné, měl by být vyveden z omylu. Tradiční protagonistovu úlohu v tomto filmu přebírá Larry David, zjevem i projevem připomínající režisérovo neurotizující herectví. Jeho projev ve srovnání s Allenovým není podle mého názoru agresívnější, ale dospělejší (méně chlapecký, více výbušný, o poznání samolibější; je otázkou, nakolik se na tomto pojetí podílí Allenovo režijní vedení); jako kdyby odrážel naši dobu hodnotového rozvratu, který zahrnuje i rezignaci na slušnost. Pod touto vystupňovanou žlučovitostí se skrývá až dětsky bezradná zranitelnost, ale také věcnost a náhle znovu objevená zodpovědná dospělost muže z dolního patra střední třídy. Překvapivě dobrý a Davidovy kreace výborně rozvíjející je výkon mladičké Evy Woodové. Osobitá a výrazná láska - skutečný hluboký cit - , který se mezi oběma rozvíjí, mohl vést - ale nevedl - k velkému a působivému dílu. (Viz Davidův vstup popisující překvapivě věcně jeho pocity po ročním atypickém manželství) Okamžikem vstupů Melodyiných rodičl se dílo allenovsky zalamuje do charakteristického idylizujícího konce, který není špatný ani nepřirozený, na druhé straně však přece jen méně překvapivou allenovskou tematiku odsouvá potenciál hluboké mezigenerační lásky, tj. tóny, které nalézáme např. v MADISONSKÝCH MOSTECH nebo v také komediálně laděných filmech Alana Aldy. Od Woodyho Allena bychom měli a mohli očekávat víc než mnohokrát použitou a stále, byť nápaditě masku zraněného, ne zcela dospělého jedince, který se před vnějším světem opakovaně zachraňuje vědomým pádem do neurotické dětinské sebestřednosti. (19.02.2012)