Na východě ďábel, na západě jed

Rovnou se přiznám, že jsem předešlou verzi z roku 1994 neviděl, takže rozdílnost mezi původní a touto "redux" neboli znovuoživenou verzí posoudit nemohu. Názor jsem si však udělal již během filmu, a co mě zaujalo především, byl Wongův vizuál (nečekaně) v čele s kamerou. Zlatý písek, mračná nebesa nebo hra světel a stínů ptačích klecí a vůbec krajina s počasím jsou nasnímány nejen díky filtrům úchvatně. Hudební doprovod mě také uspokojil ba dokonce místy i nadchl, ale po obsahové stránce jsem se v tom milostném a poeticky laděném vyprávění občas lehce ztrácel. Příběh je rozdělen do časových období jaro, léto, podzim a zima, čemuž napomáhá lepší orientace, ale stále jsem byl mimo v samotném jádru věci a tím je to, co se na plátně děje. Nutno podotknout, že ač je zde celkem málo soubojů (navíc značně chaotických) a jedná se spíše o melancholické vyprávění děje, film mě ani na chvilku nenudil. Ashes of Time Redux bych dvěma slovy charakterizoval jako meditační báseň, tedy dílo zajímavé, leč ne pro každého diváka. (7/10) [Filmasia 2008] (04.12.2008)

Wong Kar-Wai je zde opět svůj svým pomalým tempem vyprávění a náročnější dějovou strukturou. Buď se dá na film dívat jen jako na nádherně barevně zpracovanou fresku - barevným zpracováním mi to dost evokovalo styl Yimou Zhanga - a pak to stačí vidět jednou, nebo se do něj hlouběji ponořit. Pak to ale není jen na jedno zhlédnutí, jelikož ve filmu je spouta detailů spjata s čínským lunárním kalendářem, k němuž se váže i specifická filosofie. Ten, kdo není ve věci zběhlý, nemůže napoprvé pospojovat tyto jednotlivé detaily v uspokojivý celek. Osobně se na film po čase podívám ještě jednou. Přece jen, když ho chce člověk slyšet v originále, nestíhá číst pobrobně titulky, a tím mu unikají podrobnosti. (Nehledě na to, že jsou si hrdinové vizuálně dost podobní:-) Na druhou stranu dívat se na Kar-Waiovy filmy v dabovaném provedení je skoro hřích:-) Film je rozhodně pro náročnější publikum. (05.07.2009)

Ashes of time s několika drobnými kosmetickými úpravami, kterých si většina ani nevšimne. Stále stejná poezie o lásce, vztazích a tragédii vlastních rozhodnutí. Vše krásně zabalené v režii Kar-wai Wonga, který však drží diváka daleko od postava. Sledování se tak mění v chladné až nudné doufání v příběh a akci, která nepřichází (dvě akční scény dokazují, že Wongovo vnímání akce není identické s mým:)). Akce je popravdě to poslední, co od tohohle filmu máte čekat. O kvalitách není pochyb, ale někdy nestačí krásné monology promlouvající do duše diváka svou hloubkou a moc pěkné záběry na poušť a vodu. Kdyby to aspoň mělo takovou emoční sílu jako samotná tragédie všech těch vztahů... (17.01.2010)

Pro mě byl tento film mimořádným zážitkem. V určitých postupech mi trochu připomínal Tarantinovy filmy - několik spolu pouze volně souvisejících příběhů, které se na konci více prolnou, střídání dějových rovin ... Ale tím samozřejmě podobnost s Tarantinem končí. Film je neskutečně krásně natočen, vlastně to ani nepřipomíná film, ale spíše nějaké impresionistické pohyblivé čínské pohlednice podbarvené krásnou hudbou. Děj pro mě byl zpočátku záhadou, stejně tak postavy, ale později je vše čím dál tím více jasnější a na konci všechno dojde a výsledný dojem, který ve vás film zanechá je naprosto úžasný. (09.02.2009)

Nie že by som bol taký odpálený, decká, to teda nie, ale Wong Kar-wai prišiel na to, ako sa má filmovať legenda, aby vyzerala legendárne a hlavne vyznela mytologicky… : PRESNE TAKTO ! Hudba znie, mraky sa valia, vzduch je horúci a voda ako zrkadlo. Oči sú upreté do diaľav, vidia iba lásku, zradu a nekonečnú pustatinu, v ktorej kvília vetry. Srdcia milujú a čakajú, teda planú a túžia, ale hlavne krvácajú. Duše sú ponorené v rozjímaní o múdrosti a trpezlivosť je jedinou spásou. Boj nie je každodenným chlebom, ale keď k nemu dôjde, je to smrteľná elegancia. Obraz je počas akcie rozostretý v impresiách pohybu – neviete koľkých a ako zabil, neviete, ako zranili či zabili jeho, viete len, že ICH boli desiatky, ON, že bol priam zázračný a ten zápas, že sa zapíše do príbehov generácií… Nevidíte často nič než miešanie farieb víchricou a počujete len švihanie mečov, výkriky už skoro mŕtvych a hlavne pre uši Európana nepozemskú hudbu, ktorá nenecháva na pochybách o tom, čo je skutočne dôležité... A počas statických výjavov zaznievajú len slová, aké vychádzajú z úst bežných smrteľníkov iba chvíľu pred smrťou... Vety sú fatalistické a melancholicky úderné ako odseknutá končatina… Neznie toto ako legenda ? --- Tiež som sa neorientoval, navyše som poriadne nedovidel ani na titulky, ale postupne som stále menej sledoval kto, jako a prečo a noril sa do prastarých čias, kde z hmly dávnych dejov prenikali iba úryvky hrdinských činov, rinčania zbraní a orientálnej modrosti. Iba čisté pocity. (05.12.2008)